Sana Saeed je spisovatelka a politická komentátorka žijící v současné době v Kanadě. Je absolventkou magisterského oboru islámských studií na McGillově universitě. Zabývá se mimo jiné otázkami identity, rasy, náboženství v sekulárních společnostech, genderovými vztahy, postkolonialismem, islámem v Evropě a severní Americe.
Islám si dost lidí představuje jako náboženství neslučitelné s právy žen. Z čeho taková představa vychází?
Je zcela zásadní si uvědomit, že náboženství se zcela obecně zneužívalo jako záminka k omezování ženských práv. Současně je chybou považovat náboženství za institucionalizovanou formu nějakého božského patriarchátu. Taková charakteristika nebere v úvahu všudypřítomnost dalších mocenských a politických sil, které ovládají naše společenské vztahy a rozvíjejí společenské hierarchie. Konkrétně v případě islámu je důležité podívat se na situaci v dobách před kolonisací a po ní. Vrátíme-li se do doby, kdy islám vznikal, když bylo boží slovo zjeveno Muhammadovi, uvidíme, že jak v Koránu, tak v hadíthech je velký důraz na status žen, jejich budoucnost a zacházení s nimi. Morálka a právní úpravy, které vzešly z Koránu a hadíthů, status žen výrazně zlepšily. Ženám byla zaručena společenská, fyzická a finanční práva, což bylo v té době bezprecedentní.
Jak tedy situaci změnil kolonialismus?
Do nástupu kolonialismu nebyly muslimské ženy nikdy na okraji společnosti, naopak se na jejím fungování významně podílely. Mnohé z nich vykonávaly různá povolání a mnohé z nich byly také odbornicemi na islámské právo, na což se často zapomíná. Ženy navíc přispívaly kultivování společnosti prostřednictvím takzvaných awqaf. Awqaf (což je plurál slova waqf) byly zvláštní dary, které měly sloužit dobru islámu. To byly například fontány s pitnou vodou, knihovny a dokonce i university. První universita na světě – Al-Karaouine v Maroku – je také waqf, který založila Fatima Fihria. Universita patřila k mešitě, postupně se stala centrem islámské teologie a dodnes funguje. To je jeden z mnoha příkladů integrálního zapojení žen jakožto aktivních a angažovaných členek společnosti. A právě tento systém byl okamžitě buď zničen nebo převeden pod plnou kontrolu státní mocí. Kodifikace islámského práva spolu s faktem, že do něj začalo pronikat patriarchální a hierarchické právo občanské, navíc rozvrátila muslimskou právní kulturu. To se samozřejmě netýká jen muslimských společností – všudypřítomnost právního kolonialismu je zřetelná všude, kde se podobná imperiální dobrodružství odehrávala. To pochopitelně v žádném případě neznamená, že by před nástupem kolonialismu v daných společnostech neexistovaly genderové hierarchie. Společenská genderová hierarchie v muslimském světě byla, a to zvláště podle měřítek současnosti, ale právně zakotvená evropská genderová hierarchie, založená na představě žen jako lidských bytostí nižšího řádu, měla na genderové vztahy a společenské poměry zásadní vliv.
Představa, že islám ženám upírá lidská práva, vychází z toho, co se nám ukazuje a co čteme. Jsme neustále bombardováni obrázky „ubohých utlačovaných muslimských žen“ a neustále nám někdo říká, co si máme myslet o islámu. Vliv na to má i skutečnost, že práva žen v zemích s většinou muslimského obyvatelstva jsou zcela nepochybně ve velmi špatném stavu. A jistě je třeba udělat spoustu práce, a to jak v oblasti společenské, tak v oblasti práva. Často ale zapomínáme na roli historie a hned připisujeme vinu náboženství. Právní řády zemí s většinou muslimského obyvatelstva přitom nejsou založeny na islámu, i když se o něj „částečně opírají“.
Ale i skutečné islámské právní direktivy se stále zpochybňují, protože úloha žen ve společnosti se mění, stejně jako podoba státu a společenských struktur. Řekla bych, že největším omylem je dojem, že se o těchhle věcech nevedou debaty. Ony se vedou, jenom nestojí za senzační titulky.
V křesťanství existuje proud feministické teologie. Dá se o něčem analogickém mluvit i v islámu?
Jistě. Z hlediska toho, jak s ním jednotliví muslimové nebo skupiny muslimů pracují, je islám poměrně různorodý. Náboženství je dialog. Dialog lidí, kteří pocházejí z různých prostředí, mají různé osudy. A dokud se svět kolem nás bude měnit a dokud budeme překonávat limity kulturních hranic, budeme se zapojovat do takových dialogů. Islámský feminismus je hnutí silné a zároveň pestré – někdo v jeho rámci prosazuje velmi tradiční pojetí feminismu, někdo se zase vydává mnohem progresivnějším směrem. Sama mám určité ideové problémy s „feminismem s velkým F“ a „univerzálními“ nároky, které si klade, ale ten vztah nelze podceňovat. Mezi nejvýznamnějšími myslitelkami současnosti najdeme některé muslimské feministky jako je například Amina Wadud, která je známá tím, jak přehodnocuje ženské role v rámci interpretace Koránu.
Jak bys popsala právo šaría? Co znamená pro tebe a jiné muslimy?
Šaría arabsky znamená „cesta k oáze“. Takhle bych ji popsala. Voda je jednou z nejzákladnějších lidských potřeb a také znamená sama o sobě určitý druh spásy: doplňuje tělu energii, čistí je. Bohužel se redukuje na sekání rukou a nucení žen, aby se zahalovaly. To šaría není. Šaría je každodenní etiketa, etika, která proniká našimi společenskými, finančními, politickými, sexuálními, citovými i duchovními vztahy. Šaría je to, kolikrát denně se modlím a jak se modlím. Šaría je půst. Šaría je úcta k rodičům a to, že se o ně člověk postará, když zestárnou. Šaría znamená nikdy neukřivdit jinému člověku. Podstatou šaríi je morální způsob života a jednání. I o kontroverzních částech šaríi se často mluví bez kontextu nebo vysvětlení. Stejně tak se ale zneužívá k politickým účelům a jako záminka pro utlačování, což ale není záměrem těchto částí šaríi, které konkrétně řeší kriminální činnost.
Jsou podle tebe rozdíly mezi islamofobií v Americe a v Evropě?
Dá se to srovnat z hlediska zpochybňování místa muslimských občanů v zemích, ve kterých žijí. Společenské poměry a právní normy se ale zásadně liší. Dá se říct, že v USA islamofobie bují jak mezi lidmi, tak v diskursu politiků, ale nedochází tam k omezování prostoru pro muslimy, tak jako se to děje v různých evropských zemích. Tam jsou – od minaretů po hidžáby – muslimové fyzicky vytlačování na okraj společnosti. Ve společnostech, které usilují o vytvoření homogenní identity pro stále rozmanitější obyvatelstvo, není takové jednání zdravé.
Jak je podle tebe možné redukovat islamofobii a vzájemné napětí mezi „západní“ a „muslimskou“ kulturou?
Já na „západní“ a „muslimskou“ kulturu nevěřím. Mluvíme o těchhle věcech, jako by se svět začal propojovat teprve dnes a jako bychom byli takto vzdálení a oddělení odjakživa. Historie nám ukazuje silná pouta mezi takzvaným Západem a islámskou nebo muslimskou kulturou. Myslím, že jakékoli napětí, které existuje mezi lidmi nebo skupinami, mezi vládami a segmenty obyvatelstva, které spravují, může odstranit čas a úsilí všech, kterých se to týká.
V České republice se nedávno objevil případ muslimského kazatele, který otevřeně hlásal nenávist vůči židům. Jaké je reálné spojení mezi islámem a antisemitismem?
Samozřejmě žádné. Opět se podívejme do historie, na vztahy muslimů a židů. Je smutné, že jsme se těchto vztahů vzdali kvůli událostem posledních šedesáti let, na základě založení státu Izrael na úkor celého národa, Palestinců. To neznamená, že by ty vztahy byly prosté těžkostí a pnutí, ale míra, v níž se vzdálenosti mezi muslimy a židy (a křesťany) zneužívají a prohlubují, je záležitostí nedávnou a destruktivní.
Rozhovor vedl a z angličtiny přeložil Jan Škrob