V minulém čísle se objevil rozhovor s evangelickým farářem Jaroslavem Raichem, který v 90. letech působil ve Velké Británii jako dělnický kaplan. V rámci své profese se každodenně zabýval rolí náboženství v sekularizovaném industriálním prostoru. Z toho důvodu může být pro čtenáře Protestanta zajímavý stručný historický exkurz pojednávající právě o vztahu náboženství a industrializace na jejím samém počátku – tedy v době anglické průmyslové revoluce. Pokusím se zde na příkladu metodistického hnutí ukázat jednu z cest, jakými se anglické církve konce 18. století vyrovnávaly s počátky kapitalistické společnosti se všemi jejími klady i stíny.
Průmyslová revoluce
je jedním z procesů novověkých dějin, které navždy proměnily tvář Evropy a později celého světa. Její počátky leží ve Velké Británii, kde probíhala od 60. let 18. století, kdy James Watt vylepšil princip parního stroje, do 30. let 19. století. Když britský král Jiří III. roku 1760 usedal na trůn, jistě netušil, jak radikální změnou ostrovní stát během krátkého času projde. Během jeho šedesátileté vlády se Velká Británie stala evropskou i světovou mocností číslo jedna, do státní kasy plynuly příjmy z kolonií a hrubý domácí produkt zaznamenal díky zavádění moderních způsobů výroby raketový růst.
Od počátku 18. století se anglická společnost začíná pomalu otevírat a symbolický význam rodového původu člověka ustupuje váze jeho měšce. Pokud sledujeme pouze dobovou statistiku a zprávy vyšších vrstev „Staré i Nové“ Anglie, vidíme během necelého století prudký materiální růst, distribuci nových druhů zboží mezí nejširší vrstvy obyvatelstva, vznik svobodného trhu, ale i masové rozšíření tištěného slova. Mezi lidové vrstvy ostrovní společnosti se rozšiřuje knižní kultura a tedy i schopnost číst a psát, což ale znamená i častější výskyt morální kritiky stinných stránek nového řádu industrializované (či spíše „industrializující se“) společnosti. Zavádění nových způsobů výroby, jak si všímali již soudobí pozorovatelé, s sebou totiž přinášelo hluboké sociální proměny, které často rozporují ono pokrokářské „nadšení z páry a železnice“.
Radikální změna způsobu výroby znamenala destrukci tradičních forem života lidových vrstev. Rychlé vylidňování venkova a na druhé straně nárůst obyvatel města přinesly situaci, na kterou nebyl nikdo připravený. Po celé zemi narůstala armáda chudých a vykořeněných lidí. Ti se postupně koncentrovali za vidinou pracovního uplatnění právě v nových průmyslových centrech na severozápadě Anglie, kde se vytvářely první dělnické kolonie. Život v raných industriálních centrech poskytuje značně odlišný obrázek o průmyslové Anglii než optimistický příběh o době pokroku a nárůstu svobody jedince. Stroje nahrazovaly práci zemědělců a řemeslníků staré Anglie, kteří tak byli degradováni na levnou námezdní pracovní sílu. Koncentrace těchto lidí na jednom místě přinášela hrozbu sociální katastrofy, se kterou se společnost vyrovnává až do dnešních dní. Klesající životní úroveň a nárůst masové chudoby spolu s neexistencí soustavy sociální péče s sebou přinášely zvýšení drobné kriminality, alkoholismu a úmrtnosti průmyslových dělníků, plošný výskyt tvrdé dětské práce, civilizační epidemie jako důsledek špatných hygienických podmínek v dělnických slumech, nárůst nemanželských dětí či neustálou hrozbu sociálních nepokojů. Proměna Anglie proběhla v příliš krátkém čase, než aby se na ni mohla společnost připravit. Můžeme tak říci, že průmyslový pokrok byl vykoupen utrpením minimálně prvních dvou generací lidových vrstev industriální Anglie.
Kdo však mohl trpícím pomoci?
Státní aparát ve svém nadšení z pokroku rozhodně nemínil podporovat chudnoucí lidové vrstvy, na které se ostatně nahlíželo jako na zpátečnický element, který nechápe epochální význam technických inovací. Státní anglikánská církev sice navyšovala – ač značně patriarchální – charitativní činnosti, morální kritice nových poměrů se však vyhýbala a kvas nových radikálních náboženských uskupení z dob anglické občanské revoluce o století dříve již vyčpěl. Víra v pokrok se ve Velké Británii usadila spolu se starší tradicí evangelické disciplíny a pracovní morálky. Na to navazoval muž, který se rozhodl – jak už to v dějinách tu a tam bývá – očistit poselství Ježíše Krista od „nánosu zkaženosti“ západní civilizace.
John Wesley (1703–1791)
byl anglikánský farář a učitel na univerzitě v Oxfordu. V rámci jeho univerzitního působení se kolem něj utvořila skupina učitelů a studentů, která se každý den scházela ke společným modlitbám a čtení Bible. Od svých kolegů si za to vysloužili kritiku a posměšnou nálepku „metodisti“, za kterou se skrývala ironizace této skupiny „náboženských horlivců“, která si ve své nabubřelé bohorovnosti myslí, že odhalila „metodu“, jak být dobrým křesťanem.
Název se však ujal a díky misiím v Anglii, Irsku a Severní Americe se metodistické hnutí začalo šířit i mimo hranice Oxfordu. Z několika důvodů se tato zlobivá dcera anglikánské církve hned od počátku potýkala s perzekucí a zákazem působení: Wesley a jeho stoupenci od počátku kladli důraz na polní kázání pod širým nebem, což bylo chápáno jako zásah do monopolu farních kněží. Avšak ještě více etablovaným církevním i necírkevním autoritám vadilo jejich „narušování“ sociálního řádu.
Sám Wesley byl politický ultrakonzervativec. Dokládá to například jeho neochota vzdát se až do své smrti absolutního politického monopolu uvnitř hnutí či jeho odpor k osvícenství. Ve své teologii kladl důraz na pracovní disciplínu, puritánskou morálkou, sebeovládání a naprosté odmítnutí lidské sexuality a světských radovánek. Metodistické hnutí, které tento teologický a hodnotový základ zdědilo, bylo po celé 18. století důsledně politicky konzervativní či úplně apolitické, snad s jedinou výjimkou kritiky otroctví v Novém světě. Jakým způsobem mohl tedy tento moralistický autoritář a jeho společenství narušovat sociální řád? Na tomto místě si musíme povšimnout druhého aspektu jeho teologického myšlení: radikálního duchovního rovnostářství.
Ne náhodou kázali metodisté
proti individualismu a egoismu rodící se industriální společnosti pod širým nebem. Právě naopak: absencí svatostánku manifestovali svůj zájem o ty, kteří vlastním zaviněním nebo právě vlivem plošné změny způsobu výroby a distribuce statků stanuli na samém dně sociální škály. Těmto lidem hlásali myšlenky o všeobjímající Boží milosti. Právě to nalezlo široký ohlas mezi lidovými vrstvami, jelikož důraz na spásu dostupnou stejně vykořeněnému dělníkovi jako bohatému lordovi často elegantnější doboví teologové opomíjeli. Metodismus se tak stal postupně hnutím, kde působili kazatelé z řad univerzitní inteligence i prostého lidu.
Hnutí zapouštělo kořeny především v průmyslových oblastech severozápadní Anglie; spolu s křesťanskou misií se zde kazatelé věnovali soustavné práci s vykořeněnými, zapomenutými a opuštěnými – tedy tomu, co bychom dnes nazvali sociální práce – a šíření tištěného slova. Obě činnosti spolu s důrazem na rovný přístup k Boží milosti měly dalekosáhlé důsledky jako například snížení alkoholismu a zvýšení vzdělanosti v průmyslových oblastech. Důležitý byl také moment shromáždění – zde se po biblickém úvodu řešily problémy, které dělníky právě v tu chvíli nejvíce sužovaly. Později se uvnitř metodistických sborů ustanovovaly debatní kluby, kde se dělníci učili formulovat a precizovat výhrady ke své domnělé svobodě, o níž je neustále ze všech stran přesvědčovala ideologie volného trhu, a své požadavky směrem k zaměstnavateli. Metodisté tedy podstatným způsobem napomáhali sdružování nižších vrstev průmyslové Anglie. Spolu se vzděláním jim dávali i sebevědomí kolektivně vystoupit se svými bolestmi a požadavky mimo křesťanské společenství
I když elity Staré i Nové Anglie
nepřestávaly líčit metodisty jako „odporné drzouny“ a „náboženské fanatiky“, kteří burcují rozvášněnou lůzu, počet stoupenců metodistického hnutí se – především mezi lidovými vrstvami – navyšoval. Metodistům bylo vytýkáno mnohé – jednou byli označováni za papežence, jindy za puritány, jednou za monarchisty, podruhé za jakobíny, občas si vysloužili nálepku hamižných egoistů, jindy zase fanatických komunitaristů. To vše nasvědčovalo, že se dotkli citlivého místa počínající anglické třídní společnosti, stejně jako se už předtím ukázalo, že myšlenka všeobecného spasení s důrazem na důstojnost člověka má u lidových vrstev větší ohlas než kalvínské učení o predestinaci.
Metodisté, podobně jako teologové reformační doby o pár století dříve, nedomysleli důsledky svého duchovního rovnostářství. Po smrti Johna Wesleyho (1791) a definitivním odtržení od anglikánské církve (1795) začaly uvnitř metodistického hnutí sílit hlasy po demokratizaci církevní organizace. V té době se také začalo hnutí štěpit a vznikly jeho radikální proudy – například tzv. Primitive Methodists. K tomu připojme, že se od 90. let 18. století šířily přes kanál La Manche myšlenky Velké francouzské revoluce, které se začaly – někde více, někde méně – zabydlovat v různých církvích a náboženských skupinách Velké Británie. „Jestliže jsou duše chudých určeny ke spáse stejně jako duše šlechticů a továrníků a jestliže dělníci propadají hříchu stejně jako britský král, proč tedy nadále trvá nespravedlnost na zemi?“ začali se ptát mnozí metodističtí kazatelé. Jejich posluchači jim přitom pozorně naslouchali.
V revolučním kvasu stačil malý krok od náboženského rovnostářství k radikálnímu egalitářskému demokratismu. Ohlas Velké francouzské revoluce tedy znamenal první politizaci dělnického hnutí, a na druhé straně také jeho perzekuci. V britském parlamentu se okouzlení z průmyslového vývoje začalo prolínat s tvrdou antirevoluční politikou. Roku 1799 vydal parlament tzv.
Combination Act, který znamenal praktický zákaz veškerých dělnických spolků, odborů a jiných druhů sdružování. Metodistická kaple se tak stala jedním z posledních míst, kde se mohli dělníci potkávat. Války s revoluční a později s napoleonskou Francií znamenaly pro dělníky další etapu zbídačování a perzekuce. Právě během této doby (tedy 1792–1815) přišla další vlnu metodistického členstva právě z lidových vrstev, které byly nuceny vyměnit během krátké doby jistoty pomalého rurálního života za neustálý strach o svou existenci.
Během 20. let 19. století se dělnické hnutí
postupně sekularizuje a racionalizuje. Náboženská forma raného dělnického sdružování je postupně nahrazována luddistickým hnutím rozbíječů průmyslových strojů a ilegálními radikálně demokratickými diskuzními spolky, tzv. Hampden Clubs, a později od 30. let již celozemským chartistickým hnutím. Avšak na počátku dělnického sdružování stála tradice nonkonformních evangelických církví jako byl metodismus. Spolu s britským historikem Edwardem Palmerem Thompsonem tak můžeme říci, že radikální křesťanství napomohlo formování anglické dělnické třídy a že právě různé varianty anglické tradice náboženského radikálního egalitarismu se staly základem rozmanitosti britské dělnické kultury 19. století.