V předvánočním čase minulého roku proběhla v Lidových novinách diskuse o původu lidských práv mezi historikem Ivo Cermanem a filosofem Miloslavem Bednářem. Do dialogu poznámkou vstoupila i Petruška Šustrová, která potvrdila tezi Ivo Cermana, že členové Charty 77 neměli čas na teoretické zdůvodňování lidských práv, a že spíše monitorovali stav společnosti a zastávali se nespravedlivě stíhaných. Ivo Cerman upozornil, že pouze evangelická filosofka Božena Komárková vypracovala náboženskou teorii lidských práv, jemu se však dnes jeví jako reduktivní. Také profesor Jan Patočka pouze prý zopakoval filosofické zdůvodnění zastávané osvícenským filosofem Immanuelem Kantem a po teoretické stránce někam dál nepokročil. V průběhu diskuse mezi Ivo Cermanem a Miloslavem Bednářem došlo ke sporu o to, kde a kdy došlo k definování nezcizitelných práv. Dle Bednáře nezcizitelná práva první deklaruje Thomas Jefferson v Prohlášení nezávislosti USA z roku 1776. To ovšem podle Cermana bylo inspirováno švýcarským filosofem J. J. Burlamaquiem. Na rozdíl od Bednáře si Cerman myslí, že nezcizitelná práva nejsou zdůvodněna v knize Dvě pojednání o vládě (1690), jejichž autorem je anglický filosof John Locke.
Jako teolog k tomu musím dodat, že o nezcizitelných právech psal již v 16. století anglický protestantský teolog Christopher Goodman (1558), byv inspirován Calvinovým výkladem Desatera, a pak švýcarský teolog Theodor Beza v díle „O právech vladaře a povinnostech poddaných“ (1574), opět při výkladu Desatera a z něj vyplývajících práv. Oba byli ovlivněni teologickým výkladem Desatera od teologa Jana Calvina. Zřejmě to byla táž kniha, která inspirovala české autory Rudolfova majestátu (1609) a legitimizovala právo na odpor proti tyranovi – 1618. Zejména Bezovy názory se rozšířily po Švýcarsku, Anglii, Skotsku a v Nové Anglii, tj. v Americe (založení university v Harvardu 1636, kde se učilo podle kalvinistických reformátorů), a proto o nezcizitelných právech mají povědomost nejen Locke, Burlamaquius, Jefferson, ale i mnozí další, např. John Adams, autor Massachusettské ústavy z roku 1780, platné dodnes. Jde o dlouhou tradici, protože před sepsáním americké ústavy z roku 1787 vzniklo na devadesát ústav, včetně Mayflowerské z roku 1620, či ústavy státu Karolína, jejímž autorem je anglický filosof John Locke.
Je tedy zřejmé, že idea a formulace lidských práv má náboženské kořeny, jak dokládá historik práva Georg Jellinek (1851–1911). Ten tvrdí, že náboženství je matkou lidských práv. O jeho názorech referoval T. G. Masaryk v odborném časopise Naše doba (1896/1897), vydávaném Janem Laichterem. Na Jellineka navázala Božena Komárková svým pojetím lidských práv, s nímž se můžeme seznámit v jejích knihách Původ a význam lidských práv či Lidská práva (Eman 1997). Na Jellinekovo pojetí lidských práv navazuje např. Pavel Holländer ve Filosofii práva (2012), na rozdíl od Petra Pitharta (2012) či Elišky Wagnerové (2012 – Listina základních práv a svobod). Diskuse tedy neskončila. Holländer připomíná, že řecká kultura neznala subjektivní práva. Americký historik práva J. Witte, Jr. pak dokládá, že římské právo subjektivní práva zná, nejsou tedy až produktem osvícenství. Podobně biblické právo přiznává subjektivní právo, např. právo na odpočinek sedmého dne každému členu Izraele, i služebnici a otroku, jak připomínají již humanisticky vzdělaní reformátoři.
Také my si máme přivyknout na tuto optiku vidění, ač teologům některých konfesí se do toho příliš nechce a práva chápou jako nepatřičnou a sobeckou privatizaci veřejného prostoru naší společnosti. Proto mnozí křesťané tak těžko přivykají myšlence, že k základnímu poslání církví náleží starost o sociálně vyloučené a napomáhání uskutečňování jejich práv.