Ivan Hoffman pláče, oplakává politiku i demokracii. Vzpomíná nostalgicky na to, co kdysi bylo a již není. Zklamal se v politice a náprava demokracie již se jeví jako nemožná: „Bod, kdy ještě byla šance navrátit politice demokratický rozměr, jsme minuli… Slušný člověk nevolí a nekandiduje!“ Tak zbývá jen – jako za normalizace – žít „v pravdě“, daleko od politiků. (Politika jako zločin, LtN 21. 9.)
Kdyby tady normalizace skutečně vládla, žádné noviny by mu takový článek neotiskly.
Musel by ho psát na psacím stroji a roznášet či posílat přes kurýry, či v případě nouze nejvyšší, rozesílat pomocí české poštovní služby. Nepláče jen Ivan Hoffmann, pláče i Václav Umlauf (Literární noviny), pláče Ondřej Slačálek (A2), Jiřina Dítětová zase touží po monarchii (24 hodin).
Hoffmanův pláč připomíná pláč zapšklých normalizačních evangelíků, celých nesvých, že se nedá nic dělat. Faráři a senioři tvrdili, že lidská přirozenost je po pádu Adama tak zničena, že není možné nic dělat, a už vůbec není možné se míchat do politiky, žádat o něco politiky a úředníky – oficiální cestou nebo peticemi. Je prý zbytečné něco požadovat pro církve. Tím se prý jen zabouchnou pootevřené dveře dialogu mezi vedením církve a státními úřady. Říkalo se: „Nebuďme ukvapení. Ať jednají ti, kdo mají naši důvěru a ti, kdo mají moc, ti přece nám vládnou z božího dopuštění. Starejme se o naše sborečky, o tiché žití v pravdě Kristově.“ Náboženství bylo v tomto ohledu věcí soukromou, tichou politikou v rámci ghetta. Zde se mělo žít zbožně a tedy i v pravdě.
Kdo se opravdu začte do Kalvínova přepracovaného vydání Instituce (jež je k mání pouze francouzsky, latinsky, německy či anglicky, česká verze je první a tedy neúplné vydání), dočte se, že právě po pádu je člověk stále nadán rozumem a vůlí. I po tzv. pádu je člověk obdarován samotným Hospodinem mnohými dovednostmi, které má uplatňovat v oboru politiky, filosofie, řemeslné výroby, mezilidských vztahů. Jsme obdarováni, ale nemáme od těchto darů očekávat spásu. Jsou to ovšem dary, kterých máme používat, sloužit jimi sobě i druhým.
Pokud přijmeme nový druh blbé nálady, přiřazujeme se k „starým zapšklým normalizačním evangelíkům“ a stáváme se zapšklými komentátory, kteří oficiálně vládní i regionální politiku oceňují špatně. Ta první je jen svinstvo, ta druhá jen bezzubá poslední možnost, která nám zbyla. A přitom právě ona vždy byla a je naší dobrým polem působnosti. K přednostem demokracie patří, že ví o chatrnosti lidských institucí a politického života, proto je zapotřebí politiky vyměňovat a nehledat spásu v prastarých rodech, monarchických či konzervativních ideálech. Demokratický konzervativismus se k demokracii sice také hlásí, ale mnohé demokratické principy jsou mu nakonec přece jen cizí a touží po něčem pevnějším, prý prověřeném věky. Nevymlouvejme se na mafie a spolčování mafií hospodářských i politických – to vždycky bylo, je a bude. Žití v pravdě zde také bylo, je a bude. A pišme své zkušenosti s tím, jak demokracie nefunguje právě v těch nejkonkrétnějších případech – v oborech, do nichž stát stále zasahuje: zdravotnictví, školství, bankovnictví atd.