Za Věrou Pokornou
31. srpna zemřela Věra Pokorná. Vážná choroba, o které dlouhá léta věděla, ji nijak výrazně neomezovala v pracovním nasazení a životě se svými blízkými, její smrt tak byla nečekaná.
Věra Pokorná se narodila v roce 1939 v Brně. V roce 1958 poznala tehdejšího vikáře na Vinohradech (dnes profesora Nového zákona) Petra Pokorného, za kterého se o tři roky později provdala. S ním měla čtyři děti, které dosud přivedly na svět čtrnáct vnuků.
Na přelomu 50. a 60. let vystudovala psychologii, pedagogiku a speciální pedagogiku. Její manželství s teologem jí ale zkomplikovalo akademickou dráhu. Až v roce 1968 získala místo asistentky na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy. O rok později promovala s disertační prací srovnávající psychologické, psychiatrické a neurologické diagnózy dětí s poruchami řeči. Vedoucím její práce byl Bohodar Dosužkov, přímý žák Sigmunda Freuda. Již v roce 1972 musela ale v rámci normalizačních čistek z fakulty odejít s odůvodněním, že „vzhledem ke konstelaci její rodiny není zaručeno, že bude učit v duchu vědeckého světového názoru.“ Do revoluce pak působila v pedagogickém a psychologickém poradenství.
V lednu 1990 byla Univerzitou Karlovou rehabilitována a nastoupila jako odborná asistentka na katedru pedagogiky PedF UK a od r. 1993 na katedru psychologie. Roku 1998 se habilitovala prací „Specifické poruchy učení v systémovém pojetí: teorie, diagnostika a náprava“. Tématem poruch učení u dětí (a později i dospělých) a metodikou jejich nápravy se zabývala i nadále.
Zásadní bylo pro ni setkání s metodou izraelského psychologa rumunského původu Reuvena Feuersteina. Účastnila se jeho kurzů v Jeruzalémě a v Evropě a začala s ním spolupracovat. Překládala jeho knihy a instrumenty pro vedení „feuersteinovských“ kurzů. Založila Centrum kognitivní edukace Cogito, v jehož rámci vedla kurzy Feuersteinovy metody. Intenzivními čtrnáctidenními kurzy prošlo přes tisíc účastníků – psychologové, učitelé, vychovatelé i rodiče dětí s postižením. Jedním ze základních pravidel Feuersteinovy metody je, že děti musí vědět, k čemu získané vědomosti a dovednosti potřebují, a škola je musí od první třídy učit, jak si mají svoji práci samy plánovat a promýšlet. Pod jejím vlivem začali aplikovat Feuersteinovu metodu na soukromém bratislavském gymnáziu. Zde metoda změnila i přístup učitelů ke studentům. Ve škole se nezkouší, studenti pouze dostávají testy, které však předem sami hodnotí, zda otázky jsou dobře položeny a jsou jednoznačné.
Ve své praktické i akademické práci se stavěla na stranu dětí, které vzdělávací systém stavěl na okraj, vzdělání jim odpíral nebo jim ho nebyl schopen předat. Odmítala děti odepisovat, spolu s Reuvenem Feuersteinem odmítala představu, že by inteligence byla neměnnou strukturou, kterou pouze využíváme. Lze ji přece ovlivnit jako celek, a zvýšit mentální možnosti každého člověka. Jednu ze svých knih věnovala kromě svých učitelů také „všem rodičům, kteří prožívají zklamání a úzkost z budoucnosti svých dětí, a konečně dětem samým, které často čelí mnoha nedorozuměním, nepochopení, tlaku i represím.“
Není tedy divu, že se stavěla proti represivním postupům a usilovala o zavedení inkluzivního vzdělávání. „Jsem velký optimista, jsem přesvědčena, že inkluzivní společnost je budoucností, které bychom se měli co nejrychleji přibližovat. Zdravá společnost je ta, která myslí na ty, kteří jsou na jejím okraji, kteří jsou slabí, nemocní, kteří ale o životě a lidství, tedy o tom, co se nedá koupit, ví více, než ti úspěšní, bohatí a silní,“ řekla před rokem v anketě pro server Romea.cz. Těžko přehlédnout jasný odkaz na křesťanskou víru, která Věru Pokornou provázela celý život. Vždy se přitom bránila křesťanství zatíženému moralizováním a konzervatismem a chápala ho jako zdroj důvěry a inspirace pro své humanistické úsilí.
„Za nebezpečí považovala náboženskou představu, podle níž k tomu, aby člověk dospěl k svému cíli, který je za naším horizontem, je potřebí, aby si trochu pokazil svůj současný život. To je podle Dietricha Bonhoeffera i podle Věry Pokorné blud. Jen ten, kdo se umí radovat z toho, co je v tomto životě dobré, pozná na věčnosti to, co ucho neslýchalo, oko nevídalo a na srdce lidské nevstoupilo,“ popsal to při posledním rozloučení její manžel Petr Pokorný.