Začalo to osobně. Můj tatínek byl evangelický farář a evangelická církev dostávala podporu ze západního Německa. Rodiče měli málo peněz, ale s tou podporou se dalo žít. Od partnerského sboru a od příbuzných jsme dostávali např. oblečení. Žili jsme ve Frankfurtu nad Odrou, přes Odru (hraniční řeku) jsme koukali do Polska. V r. 1963 začala být vydávána víza a mohli jsme začít cestovat – do Československa a do Polska. Využívala toho také církev – a např. profesor Milíč Lochman tehdy přednášel ve Frankfurtu. Přespával u nás. Můj tatínek dostal tehdy ze Západu dva svetry – a protože, kdo má dva, má jeden darovat – předal mu jeden pro někoho, kdo potřebuje. Za čas přišla pohlednice z Miroslavi s poděkováním za svetr.
Takže Lochman to předal Vladimíru Kalusovi…
A moji rodiče tam jeli na návštěvu a Kalusovi zase přijeli k nám. Rodiče od Kalusů slyšeli, že Vladimír každé léto organizuje brigády v Kunvaldu – „…a vaše děti by tam mohly jet také!“ – a tak jsme v r. 1965 poprvé vyjely – moje starší sestra a já. A potom každý další rok, celkem čtyřikrát, později i moje mladší sestry (je nás pět).
A než jsme jely poprvé, věnoval nám tatínek učebnici češtiny, zdůrazňoval, že máme znát aspoň trochu jazyk země, kam jedeme. Tak jsme začaly s češtinou. Na brigádě jsme se pak učily slova jako „smrk, borovice a pobožnost“ a další. Nebyly jsme jediní Němci, účastnila se i mládež ze sboru v Karl-Marx-Stadtu.
Lišily se ty kunvaldské brigády nějak od toho, co jsi znala z církevního života v NDR?
Vlastně to bylo podobné – společenství a dobrovolná práce. Jen jsem neznala tu práci v lese.
Hrála tato setkání nějakou roli i v tom, že jsi pak v r. 1968 protestovala proti okupaci Československa?
V létě 1968 jsme byly v Kunvaldu a mluvili jsme o tom, co se v Československu děje. Slyšely jsme strachy, že sovětská vojska stojí na slovenských hranicích. Naopak jsme si všimly, že je možné toho více dělat, např. s dětmi – objevili se skauti… Na jedné straně jsme viděly, jak se otevírá stále víc možností, a na druhé strach, že to všechno rychle skončí.
Jak probíhal váš protest ve Frankfurtu n. Odrou po srpnové okupaci?
Rozhodly jsme se o tom napsat krátký dopis. Psaly jsme to (a rozmnožovaly) na psacím stroji – já to neuměla, tak to psala přítelkyně. Přišla k nám, sedly jsme si do pokojíku v podkroví a psaly to – na sborovém (farním) psacím stroji.
Co bylo obsahem toho letáku? A dá se dohledat?
Psaly jsme, že to není možné, že to připomíná rok 1938. A vyzývaly jsme lidi, aby přemýšleli, co dělat. Dopouštěly jsme se tím trestné činnosti.
Jak jste letáky šířily?
Rozesílaly jsme letáky na adresy z telefonního seznamu. Telefon mělo ovšem mnoho soudruhů – a ti to předali na příslušná místa.
Jak reagovaly státní orgány?
Trvalo jim tři týdny, než nás vypátrali, dopadli nás v září. Zavřeli nás do vazby. Strávily jsme tam tři měsíce. Vězení byla plná mládeže, nejen ve Frankfurtu, ale v celé NDR.
Dá se dohledat, kolik lidí v NDR tehdy proti okupaci Československa protestovalo?
Myslím že mnoho. – Nevím kolik, ale už existují výzkumy, kde se to najde. Ve vazbě jsem např. potkala studentku ze stejné střední školy – psala nápisy na zeď. Nakonec byla vyhlášená amnestie pro lidi mladší 24 let. O Vánocích jsme byli doma.
Jak na tuhle akci reagovali rodiče? Zvlášť když jste to psaly na církevním psacím stroji?
Myslím že „estébáci“ (tj. příslušníci Stasi – pozn. red.) poznali, že je to církevní psací stroj. Vyšetřovali to na faře. Tatínek mi potom řekl, že je to dobrý text a že on by to napsal také. Ale já jsem si mu v té chvíli netroufla říct, že jsem to napsala já. Sebrali nás potom na ulici.
Blízko vězení stál jeden kostel našeho sboru. Pravidelně se tam každý večer zvonilo – automaticky nejmenším zvonem. Ale v době našeho věznění zvonil prostřední zvon – a na ten se zvonilo ručně. A já jsem věděla, že je to maminka… A že mi posílá takový „dopis“. To znamená, že to nesli dobře, že nás podporovali. A podobné zprávy jsem slyšela i o jiných rodinách.
Byly ty protesty vázané na mládež z církve?
Ne, spíš se protestovalo obecně. Třeba ta spolužačka, zavřená kvůli psaní nápisů na zdi, k církvi nepatřila. Protestovala třeba mládež, která se potkávala večer na ulici a hrála a zpívala na kytary.
Co jsi studovala a kde jsi pak pracovala?
Na gymnázium jsem se nedostala – přece nejde, aby farář posílal všechny dcery na gymnázium – ale ve Frankfurtu založili odbornou školu s maturitou. Protože to byla nová škola, nemohli najít dost uchazečů. Bylo nás několik, kdo předtím nešli na Jugendweihe (to byla „socialistická konfirmace“), a s těmi jsme se sešli na téhle škole. Učila jsem se tam stavební kresličkou, nakonec jsem mohla studovat i na stavební inženýrku.
Bylas aktivní v Aktion Sühnezeichen (Akce smíření a mírové služby), jak ses na jejích aktivitách podílela?
Aktion Sühnezeichen byla založena v r. 1958 v tehdejším východním Německu, ale jako církevní aktivita byla myšlena pro celé Německo. Cílem bylo vlastně vyjet do sousední země a s něčím pomáhat. Jenže poté, co v r. 1961 byla postavena (berlínská) zeď, přestala úplně možnost setkávat se na Západě. Ze západního Německa (resp. Berlína) ale přijíždět mohli. Záměrem bylo dělat něco společně, přes církve byla zvána např. i mládež z Polska, Československa a Maďarska. Pracovali jsme jako dobrovolníci na stavbách a opravách církevních sociálních zařízení – např. pro děti s postižením nebo domovů seniorů. Dělali jsme i odborné řemeslnické práce, protože řemeslníky organizované za socialismu ve státních firmách nešlo dostat na církevní zařízení. Vedle kopání a opravování se konaly pobožnosti a důležité byly společné večerní rozhovory. Postupem času jsme probírali témata, na něž se jinak ve škole a v novinách nedostávalo.
Jezdili na ty tematické programy nějací přednášející, nebo jste si je připravovali sami?
Během těch čtrnáctidenních běhů jsme si programy chystali sami. Témata byla určena podle toho, o co stáli účastníci ve skupině. Já jsem se tam seznámila s manželem.
Společenství, které vzniklo během těchto letních dobrovolnických aktivit, se ale nerozpadlo. Ve větších městech, Drážďanech či Berlíně nebo Lipsku, se jednou za čtvrt roku účastníci Aktion Sühnezeichen setkávali, na církevní půdě, a tam už jsme si nějakého referenta zvali.
Co tě vedlo, že ses začala hlouběji zajímat o židovství a situaci Židů za nacismu a o holokaustu?
I to souvisí s Aktion Sühnezeichen. Kromě letních brigád pořádali každý rok setkání o vánočních prázdninách. Poprvé jsem tam jela v r. 1969. Setkání se konala ve východním Berlíně, ale mohli tam přijet i ze Západního Berlína. Přijížděli tam i hosté a referenti z jiných zemí, např. Irma a Jiří Lauscherovi z Prahy nebo Josef Bor, a ti referovali o židovství, o jeho praxi i historii. Bylo to důležité, protože ve škole, v oficiálním dějepisu se o tom neučilo. Mnozí lidé na to vděčně vzpomínají. (Více v knize: Stellmacher, Hildegart a Trautmann, Renate. Friede dem Fernen und Friede dem Nahen: Erinnerungen an Irma und Jiří Lauscher = Mír dalekému i blízkému: vzpomínky na Irmu a Jiřího Lauscherovy. Berlin: Metropol, 2009.) V důležité práci svých rodičů teď pokračuje Michaela Vidláková.
Ono se o holokaustu moc neučilo ani u nás…
Já jsem pracovala jako inženýrka, ale angažmá v Sühnezeichen mne vedlo k tomu, že jsem začala dálkově studovat teologii – abych o těch tématech, která jsme probírali, mohla přemýšlet hlouběji a přesněji.
Ale moje spolupráce na židovských tématech začala tím, že jsme v rámci brigád Aktion Sühnezeichen pomáhali s pracemi na židovském hřbitově v Berlíně, začalo to po 1975. A pak nás napadlo, tady v Drážďanech je také židovský hřbitov, třeba potřebují pomoct. V Drážďanech žil židovský historik Helmut Eschwege, který se mimo své práce věnoval židovským tématům a přednášel na těch ročních povánočních setkáních. V Drážďanech jsme ho měli blízko, a tak jsme s ním často spolupracovali.
Jsi aktivní i v kontaktech mezi drážďanským a salvátorským sborem. Kdy pro tebe začaly?
Od chvíle, kdy se farářem u Salvátora stal Alfréd Kocáb. Jana Kašparová (s níž jsme se přátelily už v Kunvaldu, Kašparovy jsem navštěvovala a zjišťovala od nich, koho pozvat na přednášky k nám) mi na něj dala kontakt, že pracuje v Žitné v kotelně. Tak jsem ho tam někdy v r. 1985 navštívila a pozvala na přednášku do Drážďan. Připravili jsme pro skupinu seminář o Československu a strávili jsme víkend na faře ve vesnici blízko Drážďan. Kocáb tam byl s námi, bylo dost času na přednášku i rozhovory, také spal na palandě jako my…
Takže ty dávné historické vazby – že němečtí luteráni postavili Salvátor a po r. 1621 museli emigrovat a usadili se v Drážďanech – v tom takovou roli nehrály…
Historie toho exulantského sboru je dlouhá, měli dokonce i kostel Erlöserkirche, který ale za války vyhořel. Tak existovalo jenom jméno a kniha exulantů. Od roku 1987 jsme s rodinou bydleli v tomto sboru Erlöser-Andreas-Gemeinde. Ten sbor se tenkrát jmenoval po dvou kostelích, zničených za války. (Dnes, po spojování sborů nese název Johannes-Kreuz-Lukas.) Zjistila jsem, že je spojen s pražským Salvátorem, kde Kocáb krátce na to zase začal farářovat. Nevím ale, jestli už tehdy probíhaly nějaké kontakty. Začaly různé akce… Jeli jsme s konfirmandy do Prahy, jednou u nás kázal Sváťa Karásek. Navštívila nás skupina z pražského sboru atd.
U nás i u vás v Sasku se konají masové demonstrace lidí, kteří jsou ovlivněni xenofobní, protiuprchlickou nebo naopak pro-ruskou propagandou. Kdy to u vás začalo?
Předchůdci Pegidy byli na ulicích už v devadesátých letech, a neonacistické skupiny tu byly i předtím v NDR jako dědictví nacismu. Je zajímavé, jak dlouho nějaká ideologie žije. „Blbost“ má dlouhý život… Ujala se např. propaganda ještě z dob nacismu, že „nevinné město Drážďany bylo vybombardováno, ačkoliv se už blížil konec války“. Přitom v Drážďanech bylo stejně nacistů jako jinde – a např. první výstava Entartete Kunst – „zvrhlého umění“ – byla právě v Drážďanech. Ideologie „Německo – náš domov“ je stará, a tu nevinnost nevím odkud vzali. Neonacistická setkání a demonstrace začaly brzo, 1990 při různých příležitostech, ale pak se soustředily na datum 13. února, výročí bombardování Drážďan.
Takže lidé ovlivnění neonacismem si pak hledají další, nějak související témata, jako je xenofobie…
Ona ta xenofobie byla už v NDR. I když tu pracovalo hodně lidí z Vietnamu nebo Mosambiku, bydleli v uzavřených, oddělených ubytovnách, odkud jen vyjeli pracovat na směny a pak byli zase zavřeni. Když např. žena otěhotněla, musela buď na potrat nebo odjet domů. I tohle byla vlastně nepřátelská politika. Navíc lidé tehdy měli málo kontaktů do ciziny, a tak se snadno ujala myšlenka „oni sem nepatří“. A to, co vidíme dnes, je částečné dědictví.
Organizuje proti tomu něco církev?
V několika okruzích. Např. už několik let existují Spolkové pracovní společenství církev a pravicový extremismus – aktivně za demokracii a lidská práva (Die „Bundesarbeitsgemeinschaft Kirche und Rechtsextremismus – aktiv für Demokratie und Menschenrechte“; https://bagkr.de/). Je to spojení iniciativ, organizací a pracovních skupin. Chce ve své práci pojmenovávat skupinovou nesnášenlivost uvnitř církví i mimo ně a chce jí konstruktivně čelit a překonávat ji. V Německu se společně organizují semináře, a vydávání pomůcek pro učitele nebo faráře, aby věděli, jak se s tím vyrovnat.
A když se konají demonstrace proti Pegidě, kolik lidí tam např. v Drážďanech přijde?
Na začátku se na shromážděních Pegidy scházelo strašně moc lidí, desetitisíce, ale hodně lidí chodilo i na ty protidemostrace. Pegidu založili v roce 2014. Aktivita postupně rostla, na štěstí protidemonstrace pomohly, aby se Pegida nemohla scházet všude. Ale návštěvnost shromáždění Pegidy v poslední době klesá, teď tam chodívá třeba 500 lidí, na protidemonstrace také. (Nemám také čas chodit tam každé pondělí.)
Ale teď se objevila nová skupina, která se sama označuje jako „Querdenker“ (Querdenker je podle základního významu, který definuje německý slovník Duden, osoba, která „samostatně a originálně myslí a jejíž ideje a názory často nejsou pochopeny a akceptovány“, pozn. red.) – přitom se vymezuje proti všemu, co souvisí s covidem: „Covid je z Ameriky…“ Prostě antivaxeři apod. Jednou měli shromáždění od 17 h na drážďanském Altmarktu a po nich od 18 h Pegida. Účastníci toho hnutí Querdenker tam zůstávají i na program Pegidy, takže jde v podstatě o stejný typ lidí – neuznávají demokracii a konspirují o „americko-židovském viru“. Na proti-akci byli i hudebníci… to se mi líbilo.
Má tu kořeny i AfD?
Myslím, že ano, navíc jsou tam někteří stejní lidé. Nenávist k odlišným lidem a závist k těm, kteří nejsou jako my.
Ještě bych dodala – včera (27. 1. 2023) jsme měli vzpomínkový den na šoa. Dva ze tří řečníků použili citát „zabránit začátkům“ – to je takové starobylé slovo z jiné souvislosti „začátky zla“. Mně se to moc nelíbí, protože nejde jen o to, kde zlo začíná jako čin, ale že pořád je – v egoismu, v žádostivosti. Je potřeba pozorně, kriticky sledovat, kde se zrovna projevuje, a jednat.
Text letáku z r. 1968:
Milí spoluobčané, sovětské tanky v ČSSR škodí vážnosti socialismu v celém světě. Že tam jsou i německé vojenské oddíly, vynucuje srovnání s rokem 1938. Německá vina není v ČSSR ještě zapomenuta. Každý stát má právo na to, aby svou cestu určoval sám. Okupace ČSSR je hrubé vměšování se do vnitřní politiky tohoto státu. Je možné hovořit o kontrarevoluci, když většina obyvatelstva stojí za Svobodou a Dubčekem a souhlasí s jejich politikou?
Milí spoluobčané, informujte se, co se v našem sousedním státě odehrává, požadujte plnou pravdu, nevěřte rozšiřovaným polopravdám. A zvažte, jestli byste také nemohli něco učinit.