Jsem znepokojen postupem Synodní rady, resp. dokumenty, jež posílá do sborů ohledně tzv. církevních restitucí. Kromě přepisu paragrafů zákona z nich čiší bezradnost. Zdá se mi, že ČCE má z peněz komplex, když se jedná o peníze, jako by ji chytla křeč a není schopná jednat věcně a racionálně – tedy nikoliv snad jednotlivci a sbory, ale právě Synodní rada.
Do roku 2012 bylo možné a potřebné diskutovat, zda je zákon o tzv. církevních restitucích právně v pořádku a zda je správné, aby ČCE kromě vrácení svého majetku dostala také nějaké peníze, když není jasné za co.
Nyní, v roce 2013, již zákon vstoupil v platnost a je potřeba chtě nechtě vstoupit do praxe zákona. Co se týče vrácení nemovitého majetku, je věc v zákoně podrobně upravena a ani z etického hlediska zde není žádné zpochybňující ALE. U finanční kompenzace tu výhrady, rozpaky a obavy jsou. V první řadě si musíme položit a zodpovědět otázku, zda finanční náhradu ČCE přijme; podle zákona je totiž možné ji odmítnout. Pokud ji ČCE přijme, tak… co?
Nechme v tuto chvíli stranou otázku, zda stát dodrží zákon a peníze bude skutečně v termínu vyplácet. Především považuji za úhybné tuto bezpochyby velkou a bezprecedentní výzvu nadbytečně teologizovat. Základní východisko je jednoduché a jasné: peníze nenahrazují žádnou konkrétní křivdu a přísně vzato nám jako církvi nepatří. Proto by byla nemravnost peníze v první řadě určit na vnitřní provoz církve a platy jejích zaměstnanců. Peníze je církev povinna prvořadě vyhradit pro zmírňování utrpení a bídy bližních, které má v dosahu, použít je, jak se postaru říká, na dobročinné účely. Cílem pomoci bude široký okruh lidí, od nezaopatřených farářů v důchodu až po sirotky v dětských domovech či třeba uprchlíky. Je také prostor na podporu nových projektů i těch, na něž dosud nebyly prostředky. Stranou pozornosti jistě nezůstanou střediska diakonie, ale nepovažuji za samozřejmé, že celý fond bude svěřen do správy právě Diakonii.
Teprve pak, v druhé řadě, se budeme dívat na potřeby chudých sborů a jejich kazatelů, jež je nutné povzbudit a ujistit, že nezaniknou z důvodu nedostatku financí. Lze zvážit, zda by jejich podpora neměla být raději projektová, než institucionální.
Krátká odbočka: Chápu, že chmurné vyhlídky chudých sborů výrazně oživil dotazník, jejž Synodní rada na podzim rozeslala. Byl formulován tak, jako by každý sbor finančně existoval výhradně „na své triko“, jako by ČCE byla církví kongregační. Nepochopitelně z něj vypadla solidarita církve jako celku a Synodní rada rozesláním dotazníku nepřímo řekla sborům: Nemáte dost peněz? Váš problém! Od nás je nečekejte!
Je v některých sborech nutné provést stavební úpravy, rekonstrukce, případně postavit nové budovy sloužící evangeliu? Teď je čas položit tyto investiční záměry a plány na stůl k projednání.
A zcela poslední možností je uložit zbylé peníze do nějakých fondů a doufat ve výnosy. Lze očekávat, že církev nebude schopna účelně spotřebovat všechny prostředky, jež by jí každoročně měly v rámci církevních restitucí od státu přijít, a jen proto tuto možnost nevylučuji.
Synod má před sebou v této věci náročné jednání, které proto musí být dobře připraveno, aby nedocházelo k neúnosným průtahům. A přestože jsem na začátku odmítl nadbytečné teologizování problému, musíme na druhou stranu vycházet z křesťanských základů. Pro mě je v této souvislosti modelem příběh bohatého mládence. Ve své bezradnosti, jak svým bohatstvím pomoci chudým, si raději bohatství nechává pro svou potřebu a odchází od Krista. A také podobenství o hřivnách: dát hřivny penězoměncům uvádí Pán jen jako východisko z nouze pro bezradného a úzkostného služebníka. Rozmýšlejme, a neváhejme, ještě nejsme na věčnosti, čas běží!
Otázka finanční odluky církve od státu musí být vyřešena do tří let. Jakmile začne příspěvek státu pro instituci klesat, musí být instituce schopna výpadek vyrovnávat z vlastních zdrojů: především příspěvky členů – salárem. Čerpat na toto vyrovnání z fondu finančních náhrad podle restitučního zákona je jen odkládáním problému a může se stát onou nemravností, kterou jsem zmínil na začátku. Počty jsou prosté, tedy alespoň zhruba a zjednodušeně: Pokud bude každý výdělečně činný člen církve (včetně vydělávajících studentů a pracujících důchodců) dávat 500 Kč měsíčně, postačí to na provoz církve při současném rozpočtu bez státní dotace. Můžeme rozvíjet detaily a varianty, ale reálně musí každý s touto částkou jako minimem počítat. Ano, jsou finančně slabší, kteří i při upřímné snaze nemohou dát tolik – proto jsou tu přece ti silnější vedle nich, kteří dají více!
Na závěr: Budeme-li dávat církvi jen minimum, které nám v rodinném rozpočtu zbývá, aby nám nic neubylo, budeme v příštích letech a desetiletích ztrácet zbytečně mnoho času neplodnými diskusemi o penězích a církev bude skomírat. Máme tři roky na to, abychom se přeorientovali na dávání maxima možného. Nepokládejme si otázku, zač nám stojí Kristus, to je příliš abstraktní, ale výší svého saláru odpovídejme na otázku, zač nám stojí náš sbor, náš farář, činnosti naší církve. Nedělám si iluze, že v některých případech bude odpověď zdrcující. Bude to však zároveň očišťující a osvobozující – rozhodně není čas strachu, ale naděje. Věřím, že se na evangelické církvi uplatní přísloví: Život je změna. Nebo snad změna je život?? Je to totéž? Je to vítr…?
14. ledna 2013