Může se pastýř vůbec vyhnout zneužívání svých ovcí? (M. Foucault o pastýřské moci)

Číslo

V souvislosti se zločiny sexuálního zneužívání v katolické církvi se v poslední době správně hovoří o tom, že jde především o zneužívání moci, kterou mají duchovní nad těmi, kdo jsou jim svěřeni. Německý jezuita Klaus Mertes to nedávno pregnantně shrnul v rozhovoru, který přetiskl časopis Getsemany: „V jádru nejde o sexualitu, ale o moc. Pachatelé mají jistě problém se sexualitou, ale jejich problémem je hlavně moc – a možnosti, které z ní plynou.“ Méně se však hovoří o tom, jakou povahu a jaký rozsah tato pastýřská moc, která zneužívání umožňuje, přesně má. Jak totalitně, ve smyslu totální závislosti ovcí na pastýřích, může i dnes v sekularizované době pastýřská moc fungovat, nám nedávno připomněla oběť sexuálního násilí duchovním paní Hana ve svém svědectví pro televizi Seznam: „Církev nám říkala, že se to nesmí medializovat, protože by lidé viděli církev ve špatném světle. Byly jsme poslušné ovečky, ani nás nenapadlo, že bychom mohly jít na policii.“

Jedním z autorů, kteří popsali, jak se v dějinách křesťanství formovala a institucionalizovala pastýřská moc, je francouzský filosof Michel Foucault. Čteme-li dnes jeho přednášky o pastýřské moci a o tom, jak byla moc duchovních postupně vybudována jako totální závislost ovcí na těch, kdo je vedou (dvě přednášky na toto téma vyšly posmrtně v knize s názvem Sécurité, terriroire, population, Paris 2014), je to velmi těžké čtení. Ve světle těchto textů je bohužel naprosto zřejmé, že v případě zneužívání moci pastýřů nejde o selhání jednotlivců, ale o důsledek samotného nastavení vztahu mezi ovcí a jejím pastýřem, který se v dějinách západního křesťanství (zlatým věkem pastýřské moci je podle Foucaulta 10. až 16. století, jejím novým upevňováním pak samozřejmě rekatolizace) ustálil jako vztah individuální, vyčerpávající, totální a permanentní poslušnosti. Z tohoto důvodu pro katolickou církev dnes postavit se čelem těmto skandálům neznamená jen omluvit se obětem, potrestat viníky a zřídit bezpečná místa pro oběti, ale především novou reformaci. Reformaci moci.

Totální poslušnost, ke které je křesťan veden, má podle Foucaulta tři hlavní rysy. Za prvé je to vztah podvolení jednotlivce jinému jednotlivci. Foucault v tomto směru správně připomíná, že křesťanství není náboženství zákona (jako třeba židovství), ale že je to především náboženství vůle. „Být poslušný pro křesťana,“ píše Foucault, „to znamená učinit se zcela závislým na někom proto, že je někým.“ Za druhé, tento vztah závislosti nemá být nikdy ukončen. Naopak, má být stále prohlubován až k úplnému umrtvení vlastní vůle. „Účel poslušnosti je (…) učinit, aby má vůle jako vlastní vůle byla mrtvá,“ říká Foucault. Za třetí i otázka vztahu věřícího a pravdy slouží k prohlubování závislosti na pastýři. Zpytování svědomí, později institucionalizované jako povinná zpověď (až v roce 1215) slouží k tomu, abychom tím více zdůraznili svou závislost na druhém – zpovědníkovi. Ve zpovědi „vyjádříme určitou pravdu o sobě, jež se stane tím, čím budeme spojeni s tím, kdo řídí naše svědomí.“ Tato závislost hříšníka na zpovědníkovi se přitom netýká jen vztahu kněze a laika, ale také kléru mezi sebou. Tento mocenský aspekt zpovědi a skryté pravdy, která zavazuje, ostatně rovněž připomíná Hana ve svém svědectví. „Církev ještě neprozřela, nepochopili, co jim papež František říká. Bojí se toho, že svědectví na biskupství už mají spoustu let, a jediné, co dělali, že přesunuli kněze na jinou farnost. Jeden kněz to ví na jednoho, další kněz na druhého. Je to začarovaný kruh.“ Jinak řečeno, skrytá pravda (o nás samých jako laicích před zpovědníkem, o kněžích před spolubratry kněžími a biskupy, atd.) je právě ten prvek, skrze nějž se vykonává pastýřská moc. I z toho důvodu se zdá, že pro katolickou církev je zveřejnění těchto případů tak bolestivé – nabourává totiž sám mechanismus výkonu pastýřské moci.

Vztah pastýře a ovcí jako vztah čisté poslušnosti pak podle Foucaulta vede k tomu, že křesťan má jistý problém s vlastním já. Totální závislost na druhém totiž neumožňuje individuaci skrze afirmaci sebe sama, nýbrž implikuje naopak destrukci já. Tato destrukce já přitom neprobíhá jen na straně ovce prostřednictvím nekonečné poslušnosti vůči tomu, komu říkám skrytou pravdu o sobě samém, ale v jistém smyslu rovněž na straně pastýře. Přes všechnu moc, která mu byla dána, má pastýř z hlediska možnosti afirmace sebe sama také neudržitelnou pozici: má totiž nejen povinnost obětovat se ve prospěch svých ovcí, ale je také odpovědný za všechno, co by mohla kterákoli z jeho ovcí učinit.

Celé dějiny postupného nastolování a institucionalizace pastýřské moci zároveň podle Foucaulta odjakživa provázejí proti-pastýřské boje různého typu. Mezi způsoby chování, které nějakým způsobem narušují a reformují výkon pastýřské moci, Foucault řadí křesťanský asketismus, vytváření různých komunit, křesťanskou mystiku, přímé vztahování se k Písmu a eschatologickou víru. Uvedeme příklad z druhé oblasti, z eklesiologie, jímž je problém pastýře, který se nachází ve stavu hříchu. Podle Wyclifa, jednoho z reformátorů pastýřské moci, samotný fakt, že je pastýř ve stavu smrtelného hříchu, suspenduje veškerou moc, kterou má nad svými ovečkami. Stejný princip zastával také Jan Hus, když hlásal: „Když je dobré nařízení císaře nebo papeže, vykonej, jestli však zlé, řekni: Více sluší poslouchati Boha, než lidí.“ Reformace jako demokratizace a omezení moci pastýřů v tomto ohledu bezesporu představuje nejvýznamnější moment na cestě k emancipaci od totální poslušnosti obsažené v křesťanské tradici.

Jak píše Foucault, každý proti-pastýřský boj je specifický vůči dané podobě pastýřské moci a vůči dané době. Dnes tudíž nebude možné jednoduše zopakovat reformaci a postavit se tak pastýřské moci, která v katolické církvi stále ještě přetrvává. Zároveň však tyto způsoby odporu na sebe jistým způsobem navzájem navazují. Kromě výše uvedených typů boje Foucault také zmiňuje revolty spojené s postavením žen, od rýnské Nonnenmystik přes středověké ženy prorokyně po kruhy duchovního vedení okolo Isabel de la Cruz v 17. století ve Španělsku. Pokud se má dnešní katolické církvi podařit jakákoli reformace moci, nepůjde to právě bez radikální reformace postavení žen. Skupina katolických žen z německého Münsteru plánuje v květnu týdenní stávku, aby upozornila na zneužívání v církvích a vyloučení žen v tomto prostředí. Nebudou chodit na bohoslužby ani se účastnit jakýchkoli služeb v rámci svých společenství a vyzývají ostatní farnosti k následování této stávky pod platformou Maria 2.0. Tyto ženy jednak dobře vědí, že problém zneužívání moci úzce souvisí s podřadným postavením žen v katolické církvi, jednak svým příkladem reformu moci (byť krátkodobě a mimo oficiální církevní struktury) uskutečňují (odkaz k prokliknutí: https://www.katholisch.de/aktuelles/aktuelle-artikel/maria-20-katholische-frauen-treten-in-den-kirchenstreik). Kolik českých a moravských farností se asi k této stávce připojí?