vzpomínky přítele Václava Hurta
V kanadském Guelphu se 20. května 2021 dožil osmdesáti let můj přítel a bratr v Kristu evangelický farář Edmund Bauer. Protože nevím, zda k jeho jubileu něco napíše i někdo jiný, činím tak sám. Je pravda, že ti, co odešli do exilu, se nám z našeho života i z paměti trochu poztráceli. S Mundkem se dobře známe a máme se rádi. Vždyť jsme šest let žili pod jednou střechou na faře v Liběchově. A tak jsme se vídali vlastně každý den.
Ať jde ihned dolů a řekne, pro koho to dělá!
S Mundkem jsem se poprvé setkal koncem listopadu roku 1977. Bylo to na synodu v Praze na Vinohradech. Tehdy na synody ještě chodila církevní veřejnost a kruchta vinohradského kostela byla zaplněna lidmi, kteří sledovali jednání synodu dole. Synod tehdy řešil velké napětí, které vzniklo ostrou kritikou synodní rady členů církve (většinou farářů), kteří podepsali Chartu 77, a pak také signatářů Dopisu 31. Najednou se zespoda ozval hlas synodního seniora Václava Kejře: „Ten, kdo toto jednání nahoře nahrává na magnetofon, ať jde ihned dolů a řekne pro koho to dělá.“ Ten, kdo jednání nahrával, byl farář z Liběchova Edmund Bauer, signatář Charty 77 i Dopisu 31.
Bylo to v době, kdy jsme s Ulou měli krátce po svatbě a hledali nějaké bydlení v Praze. Já jsem byl v druhém ročníku bohoslovecké fakulty. Byl jsem se proto ptát na synodní radě, ale tam mi řekli, že žádné bydlení nemají. A někdo mi řekl: „Běž za tímhle farářem Bauerem, on prý shání někoho do kostelnického bytu v Liběchově“. A tak jsem za Mundkem šel a domluvili jsme se, že se přijedu do Liběchova podívat. Byt jsem si prohlédl hned příští týden a s Ulou jsme se rozhodli, že se do něj nastěhujeme a budeme ve sboru dělat kostelníky. Nebylo to sice v Praze, ale do Prahy se dalo dojíždět; byla to hodina autobusem.
Záhy potom, co jsme v Liběchově začali bydlet, si mne zavolal tajemník synodní rady Jiří Otter. A velmi mi vyčítal, že jsem se nastěhoval na faru, kde je farářem chartista. S takovými lidmi bych se prý jako bohoslovec vůbec neměl stýkat, natož s nimi bydlet. Musím se proto rychle odstěhovat, jinak jistě nedostanu státní souhlas a nebudu moci být farářem. A nabídl mi za synodní radu tři byty v Praze: na Spořilově, v Belgické a v Dejvicích. Nabídku, která mi přišla jako ďábelské pokušení, jsem odmítl a jsem tomu rád. Díky tomu jsem mohl Mundka dobře poznat a mnohé se od něj naučit.
Co mi uvízlo v paměti z vyprávění o první polovině jeho života
Mundek byl zelovák. Narodil se v Zelově 1941 a po druhé válce se s rodiči, bratrem a sestrou přistěhoval do Varnsdorfu. Jeho farářem byl Adolf Kotouček, výrazná osobnost (viz synod 1956 a křest dětí – viz rozhovor v Pt 2/2010). Vzpomínal na něj v dobrém a myslím, že ho ovlivnil. Mundek se vyučil elektrikářem, ale neměl střední školu. Studium theologie v šedesátých letech na KEBF pro něj, myslím, muselo být proto hodně náročné. Pracoval s evangelickou mládeží, myslím, že ještě na fakultě. Na vojně byl v Milovicích, kde navštěvoval sbor v Lysé. Oženil se s Natašou Bělovovou, s kterou se setkal na evangelických akcích. Jako samostatný vikář nastoupil na sbor v Liběchově. Koncem šedesátých let měl jedinečnou příležitost absolvovat roční studijní pobyt v Princetonu v USA (společně s Natašou). Po návratu se jim narodily dvě děti, Verunka a Lukáš. V Liběchově byl kazatelem až do roku 1984, kdy se společně s rodinou vystěhovali do Guelphu v Kanadě.
Působení v evangelické církvi
V evangelické církvi patřil Mundek k farářům, které ovlivnil závěr šedesátých let, především osmašedesátý. Jeho nejbližším přítelem byl farář Jakub Trojan. A toto přátelství trvá dodnes. Mimo jiné jezdili s rodinami na Ptákovu Lhotu. Hned v roce 1977 podepsal Chartu a pak také Dopis 31 (jakousi „chartu“ evangelické církve). Odvážně vystupoval na pastorálkách i na konventech. Jeho trápením bylo to, že liběchovský sbor byl slabý a stále se umenšoval. Přejít na jiný sbor se mu nedařilo, neboť církevní tajemník mu k tomu nikdy nedal státní souhlas. A jeho možnosti byly omezeny i tím, že manželka Nataša nechtěla jít dál od Prahy. Obávala se, že by zde nedostala kvalifikovanou práci. A tak Mundek, ač dělal poctivě farářskou práci (kázání, biblická, třicátníci, děti), radosti z toho měl stále méně. Jevilo se mi to tak, že se v Liběchově dusí ve vlastní šťávě. A estébákům to vyhovovalo a státní souhlas mu ani nemuseli brát. Začátkem osmdesátých let začal přestavovat dům, který si koupil v Újezdě nad Lesy. Tehdy jsem si myslel, že jako východisko vidí odchod z církevní služby. Přestavování domu mu bralo hodně sil.
Nakonec situaci vyřešil tím, že se s rodinou vystěhoval do Kanady. Přiznám se, že jsem se na něj tehdy zlobil, že odchází. Vlastně ani nevím, zda na něj v tomto smyslu estébaci naléhali. Do farářské služby se mu v Kanadě žel už nastoupit nepodařilo. Myslím, že hlavním problémem byl cizí jazyk. Po roce 1989 by se rád vrátil, ale Nataša nechtěla. A tak zůstal v Guelphu a s přáteli v Čechách udržuje kontakty prostřednictvím telefonu, mailů a pravidelných návštěv.
Díky za všechny dobré rady
Jsem Mundkovi vděčný, že mne mnoho naučil. Dnes si uvědomuju, že v Liběchově byl pro mne vlastně starším bratrem a trochu také tátou. Vděčně vzpomínám na theologické i politické diskuze. Hodně mne obohatily. Bylo pro mne jedinečné, že mne vzal do diskusního společenství pondělků u Zdenka Bárty v Chotiněvsi a také do společenství Libštátu. Povzbudil mne k tomu, abych ve sboru začal kázat a stal se také presbyterem. A také mne jako začínajícího bohoslovce seznámil s mnoha zajímavými lidmi, především faráři.
Velmi se mi také v životě hodilo, že mi řekl, jak se chovat při výslechu StB. A naučil mne mnohé řemeslné dovednosti. Díky němu si teď mohu sám udělat elektroinstalaci. A když řídím auto, vím, že se mám držet při středové čáře a v noci že mohu zatáčku projet i trochu v protisměru. A mnohé další. Mundku díky, díky.
Šest let spolu v Liběchově
Čas, který naše rodiny prožily v Liběchově, byl požehnaný. Občas mi to přišlo, jako bychom byli jedna rodina. Hlídali jsme si navzájem děti, půjčovali si věci, pomáhali si. A hlavně ze začátku nám určitě víc pomáhali Bauerovi. A také jsme spolu, zpravidla v neděli, obědvali. Bylo to dobrých šest let. I díky tomu jsem mohl vystudoval theologii a pak se stát farářem.
O druhé půlce Mundkova života toho vím málo. Jen to, že Verunka i Lukáš mají své rodiny a že Nataša nás už předešla na věčnost. Mundku, měj se dobře. Ať Ti Hospodin žehná a ať Tě mají všichni rádi.
Autor je evangelický farář v Litomyšli