Biblický esej o Přísloví 1.
Zvu Vás nejprve do literární kavárny U krále Šalomouna na Starém Městě. Můžete si objednat kávu a k ní zákusek, děti brčkem cucají multivitamin. Pozorně sledujete, co se děje kolem. Začínající i zkušení autoři si přisedají k volným stolkům, čtou si rukopisy svých děl a diskutují o nich. K vedlejšímu stolku právě přichází dvojice – muž již zralého věku a mladá žena oslnivé krásy, která má čelenku ozdobenou volavčím pérem. „To je sám král Šalomoun a egyptská bohyně moudrosti Maat, která ho navštívila,“ zašeptal vám číšník. A tak můžeme našpicovat uši a poslouchat, o čem se spolu baví: „Drahá přítelkyně,“ začal Šalomoun, „pracuji teď na sbírce přísloví. V mládí jsem vydal sbírku milostné poezie, ale teď mě znovu políbila múza a chci napsat sbírku přísloví a různých rad do života.“ „Tvá sbírka tě, moudrý Šalomoune, proslavila,“ vpadla mu do řeči Maat. „I v Egyptě víme, jak dokážeš docenit ženskou krásu. Ty by sis zasloužil ženu ne jednu, ale tisíc,“ dodala a sklopila svůdně oči. („Musím do své sbírky také napsat nějaká varování před cizími ženami,“ pomyslel si Šalomoun, ale nahlas raději neřekl nic.) „V Egyptě mluvíme o moudrosti často,“ pokračovala Maat. „A máme celé sbírky přísloví a knih o moudrosti. Dám ti je přečíst, a co budeš chtít, přelož do hebrejštiny. Vždyť víš, že na autorská práva se moc nedbá. Egypťané věří, že v celém vesmíru vládne řád, že každé lidské chování se dočká odplaty – a tak se dobrým daří dobře a zlým zle. Kdo jedná správně, sklízí štěstí, a zlý člověk je potrestán neštěstím. Pár přísloví ti mohu říci hned: Konej spravedlnost, abys dlouho pobyl na zemi. Ukonejši plačícího, neutlačuj vdovu, nezapuzuj člověka z majetku jeho otce. Slyšela jsem ostatně, že vy Židé máte podobná přísloví. A znáš naše kouzelníky? Egyptští kouzelníci jsou ti nejslavnější na světě. Ti dokonce ta přísloví mění v různá dobrá a zlá zaklínadla, která mají údajně velkou moc. Zarecituji ti, co se o takových mocných slovech píše: ´Mocné slovo neomýlí, mocné slovo mračna vodí, v bouři líté chrání lodí, mocné slovo ohni káže, skálu zdrtí, draka sváže, jasnou hvězdu strhne z nebe, mocné slovo zhojí tebe.´“ (Erben, Vrba) „To už mi zavání poněkud magií, to se přece Pánu Bohu nelíbí. Do své knihy to raději psát nebudu,“ pomyslel si Šalomoun, ale nahlas řekl: „Děkuji ti, už vím, co napíšu do úvodu: „Přísloví Šalomouna, syna Davidova, krále Izraele, jak poznat moudrost a kázeň, jak pochopit výroky rozumnosti, jak si prozíravě osvojit kázeň, spravedlnost, právo a přímost, aby prostoduší byli obdařeni chytrostí, mladík poznáním a důvtipem. Bude-li naslouchat moudrý, přibude mu znalostí, a rozumný získá schopnost porozumět přísloví a jinotaji, slovům mudrců i jejich hádankám.“ Maat se zdála pozorně naslouchat, ale pak se podívala na zápěstí a překvapeně sebou cukla. „Promiň, Šalomoune, ale už musím běžet, abych stihla letadlo. V Londýně mám sraz s nějakým panem Shakespearem, který píše divadelní hry. Teď chystá něco o Kleopatře a já mu dělám poradkyni,“ vysypala ze sebe a rychle se zdvihla. Šalomoun se s ní rozloučil polibkem na tvář (přece jen neodolal) a říká si: „Tak to je tedy ta moudrost, naučit se přísloví, jak dobře a spravedlivě žít – a řídit se jimi?“ „Promiňte,“ naklonil se k němu muž od vedlejšího stolku. „Slyšel jsem, že jste se bavil se svou kolegyní o moudrosti a příslovích. A my Řekové máme ve zvyku rozebírat každé slovíčko, a hledat, co vlastně znamená. A víte vůbec, co to vlastně znamená moudrost? Čím se vlastně liší od chytrosti nebo rozumnosti?“ Šalomoun poslouchal, ani nedutal. Tak se opravdu nikdy neptal. „Cítíte to přece sám,“ pokračoval cizí host, „že mezi chytrostí, rozumností a moudrostí je rozdíl. Řekneme o někom, že je chytrý zloděj. Nikdy se však neříká ´rozumný zloděj´, nebo dokonce ´moudrý zloděj´. Řeknete-li o někom, že je chytrý sedlák, myslíte tím, že umí dobře prodat na trhu. Pravíte-li, že je rozumný sedlák, chcete tím asi říci, že umí vůbec dobře hospodařit. Ale nazvete-li ho moudrým sedlákem, tak to znamená, že dobře žije, že mnoho ví a dovede ti poradit vážně a s účastí. Nebo, dejme tomu, chytrý politik může být docela dobře taškář a škůdce republiky, ale rozumným politikem nazvete jen toho, kdo dovede řídit věci k obecnému užitku a chvályhodně. Kdežto moudrý politik (pane Šalomoune, z vás třeba také takový bude), zkrátka takovému se říká „otec vlasti“, nebo podobně. A teď už víte, jaký je rozdíl v těch třech slovech. Chytrost je obyčejně krutá, zlomyslná a sobecká. Vyhledává na bližním jeho slabost a dovede ji využít ke svému zisku. Vede k úspěchu. Rozum bývá někdy krutý k člověku, ale je spravedlivý k cílům věcí. Hledá zisk pro všechny. Najde-li na bližním slabost nebo zpozdilost, hledí ji odstranit poučením nebo kázní. Vede k nápravě. Moudrost nemůže být krutá, neboť je sama blahovůle a sympatie. Nehledá ani obecný zisk, neboť příliš miluje lidi, než aby mohla milovat nějaký další účel. Najde-li slabost bližního, odpouští ji a miluje ji. Vede k harmonii.“ (Čapek: Agathon) „Děkuji vám,“ řekl Šalomoun. „Máte jistě pravdu. Tak to vlastně ta přísloví vedou spíše k rozumnosti, než k moudrosti. Mluví o tom, jak má člověk rozumně žít. (Nebudu raději mluvit o takových příslovích, která vedou k chytráctví – jako třeba ´kdo nekrade, okrádá vlastní rodinu´ – ty do své knihy rozhodně nezařadím.) Ale kdo ovládá dobře přísloví a řídí se jimi, ten je jistě rozumný člověk a ostatní ho mají rádi,“ dokončil Šalomoun. Vážení přátelé, teď však k vašemu stolku přichází číšník, pan Saturnin, naklání se k vám a šeptem vám něco sděluje: „Radím vám, abyste zaplatili a šli se rychle projít. Ranní ptáče dál doskáče a venku je pěkně, ale nechval dne před večerem, nevíme ani dne ani hodiny, a kam čert nemůže, tam nastrčí bábu.“ Nejste z jeho řeči příliš moudří, ale vidíte, jak do kavárny vchází starší dáma s výstředním kloboukem, nechutně zmalovaná, při chůzi zvláštním způsobem poskakuje a špulí rty, takže na ni vyjeveně koukají hosté restaurace. Ona vás jen přehlíží, jako by si říkala „To jsou ale dotěrní muži!“ „No nazdar, teta Kateřina,“ pomyslíte si (říci to nahlas se neodvážíte), „chudák Šalomoun, asi mu někdo řekl, že ráda cituje přísloví, a on si myslí, že je taky moudrá!“ Teta Kateřina si už bez ptaní přisedá k Šalomounovu stolu a začíná do něj něco tiše hučet. Vy raději platíte a jdete na procházku, jak vám poradil Saturnin. Víte, poslouchat bez přestání přísloví, pořekadla a zrnka moudrosti není žádná legrace. Do kavárny se vrátíte až za tři hodiny, Šalomoun už v ní sedí sám a je vidět, že prožil otřes. Před sebou už nemá kávu, ale rum, nejspíš už kolikátý, a šeptá si: „Všechno jsem chtěl vyzkoušet moudrostí. Řekl jsem si: Budu moudrý. Ale moudrost se ode mne vzdalovala. (Kaz 7,23.) Moudrost přede mnou prchla, snad až někam do nebe. Nejraději bych teď ten svůj úvod roztrhal. Kde jsem to jen udělal chybu?“ přemýšlí nahlas. „Jak to, že se z krásné bohyně Maat mohla stát taková ohavná babizna Kateřina?“ (Šalomoun si totiž uvědomil, že obě jsou vlastně jedna a ta samá žena.) „Co jí chybělo k moudrosti?“ ptá se sám sebe dále. „Když si vzpomenu na svého tatínka, na Davida, tak ten neuměl zdaleka tolik přísloví, jako teta Kateřina, a přece to byl moudrý muž. Čím se tedy lišil David od bohyně Maat a tety Kateřiny? Snad to byla ta magie Maat či to, jak si každé přísloví vykládaly jen ve svůj prospěch a za každou cenu se chtěly mít jen dobře. Bezhříšností to určitě nebylo, vždyť i můj tatínek toho udělal dost a dost špatného, i prvního manžela mé maminky nechal zavraždit. Ale přece, můj tatínek David byl věřící, žil v Boží bázni. Zažil totiž, jaké to je, když mu Pán Bůh odpustil zlo, které udělal. „Ale u tebe je odpuštění, tak vzbuzuješ bázeň,“ tak to přece napsal do žalmu. Takže ten, kdo zažije odpuštění a žije z odpuštění, žije v Boží bázni. Bázeň je žít z odpuštění – a odpouštět. A teprve z toho tedy vyrůstá moudrost. Moudrost přeci znamená, že člověk nemusí jenom hledat, jak plynout v řece života, a vybírat si pro sebe jen to nejlepší. Moudrost znamená, že člověk poznává svůj život jako místo volby, za kterou je odpovědný; poznává, že tím, že život žije, si také vybírá a sám mění. Že svým vztahem k Bohu mění svou budoucnost a svým pokáním i minulost, to špatné, co udělal. A už vím, co napíšu do úvodu své knihy,“ pomyslel si Šalomoun. Vytáhl z kapsy úvod ke své sbírce přísloví, který předtím vzteky zmuchlal, narovnal ho a psal: „Počátkem moudrosti je bázeň Hospodinova. Moudrostí a kázní pohrdají pošetilci. ... Neboť moudrost dává Hospodin, poznání i rozumnost pochází z jeho úst.“