Prožíváme dobu, která se nám v mnohém nelíbí, není nám sympatická, rozviřuje události minulých let, neřeší přítomnost a budoucnost, ta je přece daleko. Žádáme omluvu těch, kteří ubližovali, ničili a zabíjeli, a divíme se, že takoví lidé bezostyšně, nabubřele vystupují a chovají se jakoby nic. Jsme spravedlivě rozčileni a pobouřeni.
Ale podívali jsme se také někdy kriticky na sebe jako na evangelickou církev? Jsme hrdi na ty, o kterých víme, že se nenechali zlomit režimem, že raději přestali být učiteli, lékaři, faráři a jinými vedoucími pracovníky, než aby zradili svého Pána, Ježíše Krista. Ale to byli jednotlivci, někde i sbory – ale co celá církev, její představitelé? Báli se, aby nebylo ještě hůře, aby nás nezakázali vůbec, abychom neztratili naši fakultu. Nejde mi vůbec o to někoho soudit. Všichni jsme se více či méně báli. Nevydali jsme však o tom, jak to s námi bylo, jasné svědectví, a to mi vadí a jistě nejsem sama. Mlčeli jsme, aby to nebylo ještě horší, mlčíme i dnes, místo abychom přiznali svá pochybení a slabosti. Obhajujeme J. L. Hromádku, jako bychom ho nemohli zhodnotit objektivně se všemi klady, ale i se všemi chybami. Vždyť to byl přece také jen člověk a žádný člověk není dokonalý. Copak opravdu nedovedeme přede všemi pokorně přiznat, že jsme se zásadně mýlili, když jsme se domnívali, že s komunismem je možno diskutovat? Dnes víme, že ne, že se mělo ze všech sil energicky proti němu bojovat tak, jak slyšíme z knihy Daniel (3,17–18): „Buď nás Bůh, jehož ctíme, vytrhne nebo nevytrhne z peci ohnivé, ale my se klanět obrazu zlatému, který jsi postavil, nebudeme.“
A tak to jde s námi dál i dnes. Jsme vyslaní svědkové Ježíše Krista, chceme být jako sbory otevřeným společenstvím naděje a radosti pro všechny. Ale místo toho my evangelíci mlčíme, jako by se nás problémy dnešní společnosti netýkaly – drogy, interrupce, soužití homosexuálů, omámení mocí a kapitálem… Nemluvíme o tom. Vyvyšujeme se nad katolíky, jak jim jde o majetek (pravda, nemělo by to tak být), ale oni se snaží alespoň k něčemu veřejně vyjádřit, nás není ani slyšet. Budeme se zase přizpůsobovat? Zase budeme potichu, jen tak na okraji mezi sebou diskutovat a rozhořčovat se, ale jen po špičkách, abychom se náhodou do něčeho příliš nenamočili, abychom se až tolik neangažovali? Vždyť jsme jenom lidé obyčejní a málo vlivní, vždyť přece „mlčeti zlato“, ne?