V říjnu jsem měl příležitost strávit jeden týden v Minsku a hovořit s několika lidmi o politické a církevní situaci. Je trochu šok přijet do města, kde září rudé hvězdy, kde se tyčí Leninova socha a panelové domy jsou „ozdobeny“ reálně socialistickými freskami. Přecpané autobusy a tramvaje (vyráběné v ČKD), v metru zátarasy, které po vás chňapnou, když do správného okénka nevhodíte žeton v hodnotě 500 běloruských rublů (tj. zhruba 1 Kč) jako dříve v Praze. Ale největší šok by pro nás měl být současně varováním: jak snadno zapomínáme na svou vlastní situaci ještě před několika málo lety!
S přáteli z reformovaného sboru chodíme po Minsku a pozorujeme rozsah architektonické devastace; sovětští komunisté systematicky ničili jakoukoli známku jiného než sovětského vlivu v „bratrských“ republikách. A nejen v hlavních městech. Vidíme na diapozitivech desítky kostelů, chrámů, zámků a každý jako by vypovídal o pohnutých dějinách této země – jak často se opakují slova: kostel původně reformovaný, potom zabraný jezuity, potom pravoslavnými, potom komunisty, a nyní je pravoslavný… (Prezident Lukašenko prý prohlásil, že největšími nepřáteli Běloruska jsou katolíci a protestanté.) Stavby, které svým vysokým stylem prozrazují spřízněnost země se západoevropskými tradicemi, se za státní asistence rozpadají, zatímco panelová výstavba pokračuje.
Prospekt Františka Skoriny vystavěli po válce z velké části zajatí němečtí vojáci; jeho dominantou je věčný oheň na „Náměstí svobody“, které je již od r. 1945 lemováno monumentálním nápisem „Podvig naroda bessmerten“: „Hrdinství národa je nesmrtelné“ – jenže to heslo v sobě skrývá tragickou rozpolcenost už od 30. a 40. let. Stovky vypálených měst a vesnic, přes 2 milióny obětí nacistů se připomínají v monumentálním národním památníku Chatyň (nikoli Katyň). – A poblíž Minska ve vesnici Kuropaty je zase hromadné pohřebiště obětí stalinských represálií: od roku 1937 až do příchodu Němců v červnu 1941 zde pracovala tzv. „dušebojka“: příslušníci NKVD sem v nákladních autech přivezli a zavraždili nejméně 102.000 lidí (zpráva archeologa Zenona Pozniaka, Moskovskije novosti 9. 10. 1988). V celém lese (10–15 hektarů) je několik památníčků a nápisů; není nijak střežen a přetíná ho dálnice.
V březnu 1944 Radaslav Astrouski, prezident loutkové Běloruské centrální rady, vyhlásil se svolením Němců zvláštní mobilizaci, jejímž výsledkem bylo asi 26.000 „bojovníků proti bolševismu“. Podobně jako v případě vlasovců, i zde se ovšem vyskytovalo stále více „nespolehlivých“ a dezertérů. Sovětská demagogie znemožnila poctivou reflexi těchto událostí, takže nyní se stávají předmětem diskuse a chutnají trochu jako zakázané ovoce: autor jedné obsáhlé samizdatové studie se snaží – nepříliš šťastně – pochopit mobilizaci 1944 jako vlastenecký čin.
Mnoho jsme debatovali o problémech národa se slavnou historií, na jehož území se odehrálo mnoho krutých konfliktů. O těsných vztazích k silnému východnímu sousedovi – mnohdy spíše okupantovi. O tom, jak velké tradice a svébytná kultura ztrácejí ohlas u široké veřejnosti, která se plně zaměstnává naléhavými, existenčními problémy. Cítil jsem, že na řadu věcí máme společný pohled, že k sobě máme blízko. A v něčem také daleko. I když jsem ale s něčím nesouhlasil, nic to nezměnilo na pohostinnosti a otevřenosti, s jakou jsem byl přijat.
jad