Jako student jsem dorazil do tábora brněnských sborů na Sázavě. Jeho účastníci však byli na výletě. Uvítala mě sestra Marie Procházková, že je dobře, že jsem přijel. Milan, její synovec, si podvrkl kotník a leží na chatě. Dala mně najíst a po mně poslala čaj a koláč Milanovi.
Celý den jsem strávil „u nohou Milanových“. Byl druhý nebo třetí rok na sboru. Celý den pro mne zpracovával své zkušenosti z Veselí a bohoslovecky je hodnotil. Svůj sbor i celou „evangelickou Vysočinu“ si hořce zamiloval, předtím ji měl rád spíše jako turista. Zápasil o odkrytí rezerv v horácké zbožnosti, z níž odcházelo písmáctví. Očekával s obavami nejbližší léta, až i sem dorazí sekularizace, která již postihla polabské evangelíky a po horáckých zasáhne i valašské.
O tom, jak intenzívně pracoval na sboru, jak putoval na biblické hodiny pěšky a na lyžích, jak učil náboženství na školách, mi po čase referoval ThSt. Pavel Klouda. Byl tam na praxi.
Mí dva kolegové Mirek a Jirka konali pravidelně o svých dovolených „spanilé jízdy“ na Mirkově motorce po sborech starších kolegů, známých za války a pro nás po válce svou výraznou biblickou orientací, která kladla důraz na exegezi, znalost biblických jazyků, práci s konkordancí a podněty Slavomila Daňka (a méně už J. B. Součka). V hantýrce jsme jim říkali „semidaňkovci“; od skalních se lišili zájmem o sborovou práci, o církev tak jak je, a jistou shovívavostí k tradiční zbožnosti.
Spanilá jízda dopadla tristně. Mladí faráři založili rodiny a na Valašsku se zabydleli na sborech. Ty je podporovaly a umožnily jim si přivydělat například výrobou špejlí. S návštěvníky o theologii a exegezi zdvořile pohovořili, opět s jistou shovívavostí, a důkladně je pohostili.
A tak se těšili, duchovně vyhladovělí, do Veselí. Milan Hájek byl v poválečných letech hlavním „guru“ biblické a církevní orientace. „Pozitivní“ theologie měla výrazně „brněnské“ rysy. Milan organizoval „theologickou korespondenci“, kam jsme mohli posílat vedle exegetických výtěžků i výpisky z četby, otázky ze sborové praxe i jiné theologické příspěvky. Zde jsem se poprvé dočetl o Bonhoefferovi. Milan příspěvky vybral, zredigoval a rozepsal. Další obětavci tento snad první samizdatový theologický časopis dále rozepisovali.
Nenápadní revizoři biblické ortodoxie dorazili do Veselí. Milan s nimi setrval v theologicky podnětné rozpravě. Jak se však sluníčko sklánělo k obzoru, navrhoval, aby se stáhly záclony, že jim promítne své nové diapozitivy barevných záběrů Vysočiny. Hosté však dychtili po rozpravě exegetické a theologické! Touha autora záznamů krás Vysočiny byla tak silná, že podlehli. A pak hodiny sledovali barevné krajiny jarní, podzimní i zimní, stromy v květu i plodu, ovšemže také kostely a Veselskou modlitebnu… A Milanovo neúnavné vysvětlování, kde a jak ten který snímek pořídil. Po cestě motorkou a v příslušné tmě si prý aspoň odpočinuli.
Pochopil jsem, že po letech snahy o zapuštění kořenů ve sborové práci zapouští Milan i kořeny v reálné Vysočine.
„A jaké byly ty diapozitivy?“
„Ale ty byly skvostné. My jsme však toužili po čemsi jiném.
Byl jsem této informaci rád, byl jsem si jist, že po někdejší krizi a katastrofismu je veta. A když jsem měl jet na okružní jízdu po asi sedmnácti sborech někdejší NDR, tak mi Milan několik diapozitivů daroval a vybranou sadu zapůjčil, už ze Zlína ovšem.
Byly to obrázky docela jiné, než jsou teď v novém nástěnném kalendáři. Především svou barevností a náladovostí, evangelickou dokumentárností. Bylo v tom ocenění evangelické Vysočiny, ač nedím „českobratrského Horáčka“, nesporný citový podíl.
Na to vše jsem si vzpomněl nad novým kalendářem. Jak se tyto fotografie liší od půvabných, až líbivých záběrů!
Toto jsou černobílé analýzy krajiny. Převažují zimní a další bezlisté (nahé) záběry. V zimě totiž ukazuje zdejší krajina své kosti (Halas), struktury, kontury, diagonály. Zlaté řezy, jak by řekl starodávný ctitel řecké estetiky.
Nejsou to záběry dokumentární a nejsou líbivé, jsou krásné v klasickém slova smyslu, tj. pravdivé. Jediný snímek má lidskou postavičku ve svém středu, i zde ovšem vidíme silnici, vedoucí „do nebe, jako jsou na Vysočině i polní cesty (Bureš), i když tu stojí zákrytná informace „Dalečín 3 km“.
Třináct černobílých fotografií, na každý měsíc roku jedna nádavkem třináctá na obálce – to je smělý počin nakladatelství Eman. A příležitost dát dárek k Vánocům a tím k novému Létu Páně 1998 dar, který přečká své datování a který si mnohý schová nebo zasklí.
Vzpomněl jsem si také na pana faráře Bedřicha Jerieho (1885–1965), rodáka z Nového Veselí u Žďáru. Působil 1909–1913 v Prosetíně, miloval a kreslit Vysočinu a pak náruživě fotografoval. Stráně. a svahy, chudá pole tak blízko nebi.
V Milanových snímcích je cosi hlubšího nebo jinšího. Totiž analýza, rozbor toho, proč je Vysočina taková, jaká je. Je to výraz moderního až postmoderního myslitelské-ho přístupu, bránícího se sentimentu. A přesto se vám chvílemi zatají dech, i když se vás nezmocní „rozkochanost jako při jeho barevných diapozitivech nebo u obrázků Jedových.
Jsou to ambiciózní zářezy, poučené moderními fotografickými směry. V geometrických linkách a tvarech ucítíte touhu vyložit, odkud tato krajina přišla, jaká skutečně je a kam kráčí. Autor se vyvarovat a vyhnul devastacím (nebo snad editoři kalendáře?), je prost jakéhokoliv katastrofalismu; je to krajina věčná, ač v tomto věku. Ostatně ani ve vývoji českobratrského Horáčka nedošlo k tak katastrofickému ataku sekularizace, jak se autor – ve svém mládí – obával.
Díky za vánoční dar. Díky za výhled do roku 1998. Díky nakladatelství Eman a faráři Štěpánu Hájkovi, který „Vysočinu“ doprovodil střídmými slovy.
Za 80 Kč můžete kalendář koupit v Kalichu, možná i ve farní kanceláři některého evangelického sboru, a jistě přímo v Heršpicích č. 117, 683 56 Nížkovice!