Při letošním 8. Festivalu íránských filmů zasedla v porotě íránská spisovatelka Razieh Ansari. Narodila se v Teheránu, ale žije v Praze. Za svůj první román „Závan vůně“ obdržela íránskou literární cenu. K dalším románům patří např. „Teheránské trio“ a „Žena s perlovou broží“. Žádný z románů zatím nebyl přeložen do češtiny. S Razieh jsme mluvily o filmu, íránské společnosti a životě vůbec.
Razieh, vím, že se zajímáš o literaturu, film a o umění obecně. Tento rok jsi byla členkou poroty u příležitosti 8. Festivalu íránských filmů v Praze. Tématem festivalu bylo „Don’t be scared“, čili „Neboj!“. „Neboj“ odkazuje k restrikcím, kterým musí íránští režiséři ve své zemi čelit. Jak to ovlivňuje děj íránských filmů?
Režiséři, kteří na festivalu představují své filmy, chtějí s diváky sdílet naději, pochybnosti, lásku i zoufalství. Činí tak prostřednictvím filmu. To je také to, co stojí za mottem „Neboj!“. Od diváků se očekává, že se nebudou bát, že usednou do sedadla bez nějakých domněnek, že budou mít zkrátka otevřená a vnímavá srdce. Společným rysem íránských filmů je určité humanisticky laděné poselství s příchutí děsu a hořkosti.
Vztah mezi církví a státem je hluboce zakořeněn v íránské společnosti. Do jaké míry to ovlivňuje íránskou kulturu, zvláště kinematografii?
V íránské společnosti jsou nastavená určitá pravidla, kterým se musí každý podrobit, například je to nošení hidžábu, zákaz pití alkoholu, muži se nesmí na veřejnosti dotýkat žen. Jsou to ale i jiné drobné věci, které určují život íránské společnosti. Pokud ti něco takového není dovoleno ukazovat ve filmu, potom se z toho
stává něco, co neexistuje, nebo co je nějak vymyšlené. To ovšem zkresluje divákovo porozumění skutečnosti. Češi a nejenom oni mnohdy nechápou rozdíl mezi Íránem, Irákem nebo mezi Peršany a Araby. Co se asi honí českému občanu hlavou, když se dívá na film, v němž si jde žena lehnout do postele s šátkem na hlavě? Herečky a herci se ve filmu nesmí vzájemně dotýkat. To všechno pak bohužel způsobuje nedorozumění, divákům se zprostředkovává zkreslený obraz íránské společnosti, protože my samozřejmě doma šátek nenosíme. Osobní život je jiný, než život venku, ale to z filmů není zřejmé, protože ukazování té diference je zakázané.
Zaznamenala jsi nějakou změnu v íránské kinematografii od té doby, co jsi se začala o film zajímat?
Záležitosti islámu se nezměnily, ale podle míry cenzury se íránská kinematografie více méně proměňuje. Filmy jsou umělecky rok od roku lepší, herci a intelektuálové nejsou už tak konzervativní.
Jaké filmy tě na festivalu zaujaly?
Inverze, Duet, Hora a Zrzek. Ty se mi líbily nejvíc. Inverze a Duet zpracovávají postavení ženy v Íránu a společensko-politické problémy. Hora byla dobrá v mnoha technických ohledech. Zrzek byla pro mě svěží podívaná. Je v něm absurdita a možná i surreálnost.
Mám dojem, že íránské filmy, respektive jejich děj se odvíjí velmi pomalu. Proč?
To nevím. Možná proto, že lidé v Orientu jsou víc introvertní. Možná, že vaše společnost už ušla nějaký jiný kus cesty, který jsme my ještě neprodělali. Umělci a režiséři při práci rovněž objevují nové perspektivy.
V jiném rozhovoru jsi řekla, že pro íránskou kulturu je charakteristický určitý symbolismus. Je to důsledek režimu a jeho tlaku na lidskou mentalitu a chování?
Symbolika, alegorie a metafora. To všechno je součást naší kultury. Prosakuje to naší literaturou po celá staletí. Určitá přímočarost a ráznost je považována za nezdvořilost. Pro náš literární styl je typické užívání metafor, a my to máme rádi, ale užíváním metafor se také zbavujeme určitých omezení. Otevírá se nám tím prostor pro nekončící analýzy a další interpretace. Je to něco v nás, co nás neuvědoměle vede k užívání metafor, což není dobré. Je to druh sebe cenzury.
Užívání slovní i číselné symboliky je typické pro náboženské texty. Má to nějakou souvislost s politikou, která má tendenci vyvíjet nátlak a manipulovat lidmi?
Na to neexistuje jednoznačná odpověď. Ta symbolika může mít obranou funkci. Můžeš z toho těžit, nemusíš říkat věci naplno a jednoznačně, a přitom zůstat dostatečně kritická. Můžeš tím něco zakrýt, naznačit nebo demonstrovat. Je to jako bajka. Lev představuje krále atd. Režiséři a spisovatelé musejí chytře vystihnout, kde je ta červená čára, která vyznačuje publikovatelnost a její opak. Zároveň při tom balancování mezi tím, co se nesmí a co ještě ano, nesmí režisér nebo spisovatel ztratit kontakt s divákem nebo se čtenářem. Nesmí je ztratit, což není jednoduché.
Ty, jako spisovatelka pracuješ se symbolikou?
Ano, jasně, pracuji s nimi. Jejich užíváním mohu oživit současné příběhy a přenést je do jiného času, například je mohu přenést do období vlády starých dynastií, jako byla např. doba dynastie Qadžárovců.
Máš zkušenosti s životem v Evropě. Myslíš si, že se lidské vztahy v Evropě liší od těch v Íránu?
Povaha vztahů by měla být stejná a také že je. Írán je pod vlivem utlačovatelského režimu a diktátorských vládců po celá desetiletí. Kulturní rozdíly jsou také náboženského rázu, což se výrazně projevuje u starší generace. Kvůli nedostatku sociálního zabezpečení jsme více opatrní a konzervativní. Jak už jsem uvedla, jsme více introvertovaní, méně přímočaří. Provází nás určitý ostych, což nám brání v tom, abychom se hlásili o svá práva. Ale navzdory tradicím a pravidlům, která upozaďují roli žen, se ženská otázka dostává do povědomí íránské společnosti. Ženy se víc angažují v akcích zaměřených na získání svých práv. Nová generace chce být otevřenější a extrovertovanější, chce být více aktivní a méně trpělivá nebo zdrženlivá.
Lidé v České republice jsou vystaveni nejrůznějším dezinformacím, které získávají z médií. Často připisují lidem z muslimských zemí roli teroristů. Mohla bys vyvrátit nebo poopravit tuto široce rozšířenou představu o lidech přicházejících z Íránu nebo z jiných zemí Blízkého východu?
Extrémisté a jednosměrný způsob myšlení lze najít všude. Hitler, Úsama bin Ládin nebo ISIS jsou toho příkladem. Jsme tady, abychom pozorovali bez předpojatostí. Etika je důležitější než náboženství. Náboženství může být zneužito politicky i ekonomicky. Myslím si, že bychom se spíš měli obávat nevzdělanosti a jednosměrného myšlení. Já sama jsem člověk literatury, jsem spisovatelka. Zkouším rozjasňovat mysl lidí tím, že píšu příběhy. Nechci se moc zabývat statistikami, které prokazují a potvrzují to, či ono. Myslím, že čas sám ukáže.
Rozhovor vedla Kristýna Pilecká, únor, 2018