1. Přednímu zpěváku, žalm Davidův.
Hospodine, ty jsi mne zkusil a seznal. 2. Ty znáš sednutí mé i povstání mé, rozumíš myšlení mému zdaleka. 3. Chození mé i ležení mé ty obsahuješ, a všech mých cest svědom jsi. 4. Než ještě mám na jazyku slovo, aj, Hospodine, ty to všecko víš. 5. Z zadu i z předu obklíčils mne, a vzložils na mne ruku svou. 6. Divnější jest umění tvé nad můj vtip; vysoké jest, nemohu k němu.
7. Kamž bych zašel od ducha tvého? Aneb kam bych před tváří tvou utekl? 8. Jestliže bych vstoupil na nebe, tam jsi ty; pakli bych sobě ustlal v hrobě, aj, přítomen jsi. 9. Vzal-li bych křídla záře jitřní, abych bydlil při nejdalším moři. 10. I tamť by mne ruka tvá provedla, a pravice tvá by mne popadla. 11. Dím-li pak: Aspoň tmy, jako v soumrak, přikryjí mne, ale i noc jest světlem vůkol mne. 12. Aniž ty tmy před tebou ukryti mohou, anobrž noc jako den tobě svítí, rovně tma jako světlo.
13. Ty zajisté v moci máš ledví má, přioděl jsi mne v životě matky mé. 14. Oslavuji tě, proto že se hrozným a divným skutkům tvým divím, a duše má zná je výborně. 15. Neníť ukryta žádná kost má před tebou, jakž jsem učiněn v skrytě, a řemeslně složen, v nejhlubších místech země.
16. Trupel můj viděly oči tvé, v knihu tvou všickni oudové jeho zapsáni jsou, i dnové, v nichž formováni byli, když ještě žádného z nich nebylo. 17. Protož u mne ó jak drahá jsou myšlení tvá, Bože silný, a jak jest jich nesčíslná summa! 18. Chtělli bych je sčísti, více jest jich než písku; procítímli, a já jsem vždy s tebou.
19. Zabilli bys, ó Bože, bezbožníka, tehdážť by muži vražedlní odstoupili ode mne, 20. Kteříž mluví proti tobě nešlechetně; marně vyvyšují nepřátely tvé. 21. Zdaliž těch, kteříž tě v nenávisti mají, ó Hospodine, v nenávisti nemám? A ti, kteříž proti tobě povstávají, zdaž mne nemrzejí? 22. Úhlavní nenávistí jich nenávidím, a mám je za nepřátely.
23. Vyzpytuj mne, Bože silný, a poznej srdce mé; zkus mne, a poznej myšlení má. 24. A popatř, chodímliť já cestou odpornou tobě, a veď mne cestou věčnou.
Před námi stojí/leží/sedí/trčí/visí/vězí – jak to jen říci v té příliš bohaté češtině? – snad spočívá? (requiescet, po způsobu Augustinově) nebo vzmuží se? (po způsobu starých českých reků) … řekněme spočívá; před námi tedy malá duše spočívá vedle velké duše, malé dchnutí neboli dýchání vedle velkého Ducha, který obklopuje vesmír svým všudypřítomným tvůrčím dýcháním. Mám chuť ho po způsobu Karla Jasperse nazývat „das Umgreifende“, ono všeobjímající.
Na bohoslovecké fakultě při univerzitě v Lausanne jsme měli profesora Henri Germonda, kterého jsem si velice vážil a ke kterému jsem pociťoval vřelé přátelství. Byl to veliký liberál, a svými politickými ideály navíc patřil k radikalismu, to jest vyznával silný stát, sociální spravedlnost a rovnost i soukromé podnikání, úzkou spolupráci mezi laickým státem a církví jakožto veřejnoprávní institucí. Zeptal jsem ho, jak si představuje Boha. Pravil: Jako duši vesmíru, osobní transpersonální centrum vesmíru. Podle žalmistových slov (verše 11 a 12; a také podle německého románu v souladu s židovskou legendou: und fielen aus Gottes Hand?) utonout není nic, vždyť vždycky utonemedo duchovního centra bezpečnosti nazývaného Bůh.
Po počátečním chvalozpěvu o Boží všudypřítomnosti v mém osobním životě (verše 1 až 6) se zrak zvedá dále a výše ke všudypřítomnosti Boží ve vesmíru (verše 7 až 12). Toto vyznání víry se dovršuje ve verši dvanáctém: „Dím-li pak: Aspoň tmy, jako v soumrak, přikryjí mne, ale i noc jest světlem vůkol mne.“ Jsou to verše, které předcházejí liteře vánoční a velikonoční, a často inspirovaly moje kázání v případě sebeodnětí života, například, když nad životním pudem převládla neodolatelná síla dostat se do nicoty a do tmy.
Potom samým pohybem vyznavačského žalmu přeletíme na úroveň zázračného lidského těla, jak se podle plánu utváří v temnotě teplého a ochranného mateřského lůna. Od verše 16 se nám otvírá všudypřítomnost a vždypřítomnost neboli věčnost Boha jako Pána nad časy: „Trupel můj viděly oči tvé, v knihu tvou všickni oudové jeho zapsáni jsou, i dnové, v nichž formováni byli, když ještě žádného z nichž nebylo.“ Tato myšlenka nemá nic společného s nějakým osudem nebo předurčeností jednotlivých lidských životů. Oni dnové vypadají více jako nevyčerpatelný fond v časové spořitelně Boží, z něhož můžeme čerpat naše existenční zážitky.
Dovolte mi malý exkurs neboli výběžek: Hebrejština se ve svém pojetí času dívá na ony dny dopředu nebo dozadu, jelikož všechny patří do tiché paměti Boží. Budoucnost nám nepůsobí těžkosti, jelikož ji neznáme, a věříme, že je v rukou Božích, ale s minulostí si často nevíme rady, a netroufáme si ji jakožto křesťané úplně svěřit Božímu soudu a milosti. Mnohá témata se stala tabu. Jak tady, v bývalém Československu, realizovat jako občané právní a zákonnou spravedlnost po 40 letech příkoří na lidských duších a tělech? Španělé se do doby občanské války začali vracet teprve teď, po téměř sedmdesáti letech tabuizace odpovědnosti a vin. Nedávno byl zpřístupněn veřejnosti nádherný film, v němž mladá žurnalistka pátrá po podstatě jedné vojenské akce z konce války, při které republikáni popravili padesát vojáků z Falangy. Dvěma se podařilo utéci, mezi nimi jednomu spisovateli: film ho zachycuje, jak se snaží schovat v roští. Přijde mladý voják, zahlédne ho, zvedne kvér, pak ho skloní, a na otázku, není-li v roští někdo schovaný, odpoví: nadie – nikdo. Odchází se zbraní na rameni a s úsměvem.
Spisovatelka – žurnalistka shromažďuje materiál a neznámého vojáka se jí nakonec podaří objevit v domově důchodců ve Francii. Na otázku „Proč jste toho člověka nezastřelil nebo neudal?“ starý pán odpovídá: „Proč bych ho měl zastřelit nebo udat?“ Na další otázku „Co vám v tom momentě napadlo?“ starý pán odpovídá „Nada“ – „Nic.“
Podobný příběh jsem četl v románu ruského spisovatele Vasilije Grossmana Žizň i sudba: německý Wehrmacht se rozhodne provést odvetnou akci v ruské vesnici a popravit všechny muže. Jeden německý voják se omylem postřelí do břicha a je ošetřován selkou, jejíhož manžela mezitím vojáci odvádějí na popraviště. Na otázku „Proč jste toho člověka nezabila?“ selka odpoví jednoduše „Za ničevo“.
Vasilij Grossman píše: „Tato soukromá dobrota od jednotlivce k jednotlivci je dobrotou beze svědka, dobrotkou (eine kleine Güte, nicht die Grosse) bez ideologie. Mohli bychom ji kvalifikovat jako dobrotu bez myšlení. Dobrotu lidí mimo náboženské nebo společenské dobro. Jestliže o tom uvažujeme, vidíme, že tato soukromá, příležitostná, nahodilá dobrota je věčná. Rozprostírá se nade vším, co žije, až po myšičku honěnou kočkou, i nad větví ulomenou, kterou kolemjdoucí narovná, aby se lépe zahojila.“ Nesvědčí tato bezmyšlenkovitá dobrota o tom, že v našem bytí je přítomno něco, co bychom mohli nazvat „duše“?
Verše 17 a 18 krásně mluví o nesčíslnosti nebo nekonečnosti Boží matematickým způsobem, jako v těch pohádkách, kde hrVyjádřit nevěru i hřích i beznaděj – bez moralismudina musí zavolat na pomoc mravenečky, aby mu pomohli sčítat nebo sbírat písek, nebo pískem zaplnit jezero. Mravenci jsou ochotni pomoci, protože hrdina jim zachránil mraveniště před zlovůlí obra. Český národ je národem pohádek. Z toho asi pramení síla duše v krušných momentech jeho národního života!
V našem žalmu mravenci na pomoc nepřijdou, ať si Bůh mravenišť to svoje a ta svá tajemství spočítá sám, vždyť má na to Ducha. Žalm nezůstává viset v nekonečných propastech vesmíru, ale končí dušepastýřsky, duchopečovatelsky: bezbožní vrahové ať jdou pryč. „Mají tě v nenávisti, Bože, což zdůvodňuje moji nenávist proti nim.“ Mnozí si vymysleli praktický způsob, jak zdůvodňovat občanské čili náboženské války: přiletět Bohu na pomoc!!!
Ale žalmista nekončí voláním do svaté války, nýbrž výzvou k pokoře před Bohem pravdy: „Vyzpytuj mne, Bože silný, a poznej srdce mé; zkus mne, a poznej myšlení má. A popatř, chodímliť já cestou odpornou tobě, a veď mne cestou věčnou.“
Existuje však jedna svatá válka, duševní boj, ne proti vnějšku nýbrž proti vnitřku, jak kdysi v 80. letech minulého století psal Patriarcha Atenágoras z Cařihradu: „Vedl jsem nejhorší válku, co existuje, válku proti sobě samému. Trvalo to dlouho… teď se cítím konečně dobře, odzbrojený, pokojný, mírumilovný.“
Autor, farář švýcarské ref. církve, sloužil na přelomu 60. a 70. let v Československu jako vikář ČCE. Meditaci připravil pro farářský kurz s tématem „Duše“ v lednu 2004 v Praze.