S Martou Kačerovou jsme se loučili a Pánu Bohu za její život a službu děkovali 16. dubna 2015 v pražském krematoriu a 18. dubna 2015 v kostele u Salvátora. Vděčně jsme si připomínali, co pro nás a pro spoustu dalších lidí znamenala a jak naše životy poznamenala.
Jestli vám jméno Marta Kačerová nic neříká, musíte být buďto velice mladí, nebo jste se s církví Českobratrskou evangelickou setkali teprve „nedávno“. Marta zemřela v Domě seniorů v Michli 7. dubna 2015 ve věku bezmála 94 let. Známých a přátel měla bezpočet!
Dostal jsem za úkol Martu připomenout, po případě představit čtenářům Protestanta. To si nepochybně „zaslouží“, jak ona, tak oni! Pro mne to ale snadné není, raději bych si s Vámi o Martě povídal. A nejlepší by bylo, kdyby nás při tom povídání bylo víc, také těch, kdo Martu dobře znali. Okruh jejích přátel byl tak široký a její působení a její práce tak rozsáhlá a mnohostranná, že nikdo, ani třeba pan farář Jan Šimsa, který toho z lidí, které znám, pamatuje snad vůbec nejvíc, nikdo (kromě Pána Boha) nemůže vědět o Martě Kačerové všechno! Tak tedy jen malé střípky:
Marta pečlivá
Nejstarší vzpomínka mé ženy, pokud jde o Martu, je tato: Na vlakovém nástupiště stojí menší paní, v ruce drží ceduli „Vrbno“, „Karlovice“, nebo „Jizerka“, hlídá reservovaná kupé a odpovídá na otázky její maminky, která samozřejmě jako vždy chce vědět všechno! Nakonec, maminka uklidněna odchází a její dvě dcery odjíždějí… Já, „Brňák“, potkávám Martu až tam – ve Vrbně, v Karlovicích, na Jizerce… Ve srovnání s Kájou Trusinou, který je všude, ona je spíše tichá, nenápadná. Slovo žalmu 131, kterým Andulka Šourková začala své krátké kázání v krematoriu, totiž „Nemám, Hospodine, domýšlivé srdce ani povýšený pohled. Neženu se za velkými věcmi, za divy, jež nevystihnu, nýbrž chovám se klidně a tiše,“ bylo vybráno velmi příhodně. I tehdy Marta, někde stranou, v kanceláří, nebo v kuchyní, dělala, co bylo potřeba. Občas i vařila! A chodila nakupovat! Při nákupech jsem ji moc rád doprovázel, zvlášť později, když byl Kája už na vojně a ona měla čerstvé zprávy, jak se mu daří.
Marta, která ví
V roce 1956 jsem přišel do Prahy. Byl jsem přijat na Komenského evangelickou bohosloveckou fakultu. Přijati jsme směli být jen 3! To číslo byl tak zvaný „numerus clausus“. Jen tři a dost! Jsem vděčný za své spolužáky a svým způsobem na ně i „hrdý“! Jsou to senior Petr Čapek a synodní senior Pavel Smetana. Oba byli Pražáci a jejich otcové faráři. S trochou nadsázky mohu napsat, že o tom, co se děje, především v církvi, se oni dovídali doma – a já v kanceláři Synodní rady, v odboru pro mládež. Chodil jsem tam tehdy především za Kájou. Marta nabízela kávu, nebo čaj a hovor komentovala obvykle jen stručnými, vtipnými poznámkami. I když byla v kanceláři sama, věnovala mně svůj čas
a hovořili jsme víc. Od ní jsem se dovídal, kdo se hlásí na jakou brigádu, nebo kurs, které hosty na Synodní radě čekají a později také, kdo na tom není dobře, komu by bylo potřeba pomocí.
Promiňte malý exkurz. Exkurs, to je taková kratší, někdy ale i delší poznámka „pod čarou“. Vyhlášené exkursy míval ve svých přednáškách pan prof. J. B. Souček, „náš profesor přes Nový Zákon“. (Často to bylo to nejzajímavější, co jsme vůbec na naší fakultě slyšeli – a pokud jde o mne, co jsem již, žel, většinou zapomněl.) Můj exkurs se netýká jen Marty Kačerové, ale i Věry Lukášové. Teprve po smrti faráře Jana Lukáše na Jarově, podobně jako teprve po smrti faráře Káji Trusiny na synodní radě se ukázalo, co vše jsou tyto ženy schopny udělat, aby úsilí těch, kterých si vážily a které měly rády, nevyšlo naprázdno a „aby se náš svět více podobal tomu, jak a proč a k jakému cíli jej Pán Bůh stvořil“, jak to vyjádřil farář Jan Trusina ve své modlitbě. Nepochybně podobně obětavých a vynalézavých lidí žije mezi námi více. Bohu díky za ně!
Marta jedinečná
Marta Kačerová byla svým způsobem výjimečná v tom, jak zdravý rozum a porozumění evangeliu a ne nějaká autorita, ať církevní, či státní určovaly, co si myslela, co říkala a co dělala. Však proto byla a zůstala tolika z nás druhou maminkou, babičkou, přítelkyní, spojencem a důvěrnicí… až do smrti. Ani v dobách, kdy hlavní politickou metodou vlády bylo „rozděl a panuj“, nikdy neměla strach ani rozpaky setkávat se a přátelit se i s lidmi, od kterých se často jiní distancovali.
Kolik důležitých vzkazů a zpráv ochotně vyřídila, kolik věcných darů či finančních prostředků předala, kolik setkání se mohlo uskutečnit jenom díky ní! Ano, „byla to dáma!“, řekl o Martě při bohoslužbách vděčnosti za její život jeden její přítel z Německa. „Malá, velká, dáma!“ Velikostí svého srdce, svou obětavostí, krásou, šarmem i povahou tak podobná svým přítelkyním, „malým, velkým dámám“ ve Štrasburku. Vidět je spolu byla nádhera!
Marta vděčná
Poslední měsíce svého života prožívala Marta v domě seniorů v Michli. Nevím, zda se kdy v tom domě našla podobně vděčná klientka, jako byla ona. Nestěžovala si nikdy! Byla vděčná všem, kdo se o ni starali, i všem, kdo ji navštěvovali. „Už teď se na vás těším,“ říkala, když jsme odcházeli. „Díky, díky, díky,“ říkala také, někdy dokonce při každém soustu, když jsem jí dával svačinu. „Není to úžasné, do jaké společnosti jsme se to dostali?“ říkala vždy, když vzpomínala na to, co prožila v církvi. „Ano, byla to dobrá společnost!“ – všichni ti faráři a mládežníci, lidé z Akademické YMCY, spolupracovníci na synodní radě, domácí i hosté. Martu jsem nikdy (ani dříve) neslyšel mluvit o někom zle. Ema Suchá vzpomíná, že mne Marta jednou představovala své neteři a říkala „to je Mirek Dus, ‚ten starej kriminálník‘,“ a bylo to řečeno tak vřele a laskavě, podobně jako když při mém příchodu říkala „Už tě čekám s otevřenou náručí.“ V posledních týdnech života byla, jak říkala, obklopena jen samými anděly. Jednou jsem ji zkoušel a říkal: „Tak co Martičko, včera tu byla Ema, viď?“ a ona odpověděla: „Možná, že tu ještě někde je.“
Několik posledních dnů Marta hluboce, klidně spala. Jaký asi „sen“ daroval Bůh své milé! Jistě takový, jaký dává i pokoj! Takový, který převyšuje náš rozum i naše pomyšlení!