Mám právo některé knihy neprodávat

Číslo

Rozhovor s Pavlem Maurem, knihkupcem v Náchodě, který odmítl prodávat Mein Kampf

Na trhu se objevil český překlad knihy Adolfa Hitlera „Mein Kampf“ vydaný nakladatelstvím OTAKAR II. Vyšel v nákladu 6.000 ks, který byl rozebrán během tří dnů; nyní je všude k mání dotisk. Pro knihkupce i vydavatele je to jistě lukrativní obchod. Proč vaše knihkupectví „Mein Kampf“ neprodává?

Uvítali bychom kritické vydání s výkladem nebo komentářem. Postava nakladatele, okolnosti, náklad i úprava knihy jasně svědčí o tom, že se jedná o knížku s komerčním cílem. To byl hlavní důvod, proč jsme ji neprodávali. Samozřejmě také proto, že jako knihkupectví jsme si stanovili určité limity, co prodávat chceme a budeme. Limity velice volné; nehodláme prodávat tituly propagující fašismus a rasismus, nechceme nabízet pornografii a černou magii.

Myslíte si, že se jedná o propagaci fašismu? Vydavatel Michal Zítko tvrdí, že knihu vydal ke studijním účelům, především jako historické dílo, které nemá co říci současnosti. Nemá prý však být určena jen studentům vysokých škol a akademikům, proto vychází v nákladu desetkrát větším než odborné knihy, beletrie a studentská skripta. Podle pana Zítka nebude mít její vydání vliv na rozmach neonacistických myšlenek.

Osobně se domnívám, že vydavatel Zítko ji nevydává přímo s cílem propagovat fašismus nebo nacismus. Ta věc je samozřejmě velmi složitá. Když jsem se rozhodl knihu nebrat, věděl jsem, že za mnou přijde spousta našich dobrých zákazníků, které bych nikdy nepodezíral z toho, že jsou nacisté nebo fašisté. V jejím úvodu se píše, že knížka je pramenná. Pro mne ten pramen trochu zapáchá cyklonem B. Je to v podstatě niterné rozhodnutí, že knihu prodávat nechci, nechci se podílet na ničem, za čím vidím miliony lidských těl. Kdejaký liberál mne poučoval o tom, že dělám chybu, někdo mě označil za kádrováka, jiný nám dal nálepku židovského knihkupectví. Musel jsem toho o sobě vyslechnout spoustu, nicméně… prostě nechci.

Byli všichni kupci takoví?

Kupci? Člověk si vždycky pamatuje extrémy. Velká většina lidí mne překvapila. I když o knihu měli zájem – vlastně proč ne, lidé jsou zvědaví – naprosto chápali, že ji prodávat nechci. To se mi líbilo. Řada lidí se chovala velice agresivně, velice nepříjemně, jak už jsem řekl, slyšel jsem řadu výkladů zasvěcených antisemitů o užitečnosti konečného řešení židovské otázky. Byla to zajímavá zkušenost, jaká škála čtenářů do knihkupectví přišla, jak reagovali. Velice těžko se vstupuje do polemiky, proč knihu neprodávat těm lidem, kteří ji chtějí z nějakých studijních důvodů.

Máte pocit, že všichni zájemci nebyli studenti?

Rozhodně. Přijdou vám do knihkupectví dvanáctileté, třináctileté děti, potom holé lebky nebo jejich přívrženci. Vidíte, že ony studijní důvody jsou součástí ideologie, která rozhodně není mrtvá. Mám pocit, že knihkupec supluje úlohu státu; je to problém naší nevyzrálé demokracie. V Německu je stanovisko státu jednoznačné: Ne. U nás si s tím nevíme rady. Najednou vypukne zmatek. Někdo je pro, někdo proti, objeví se jakási trestní oznámení. Jak už jsem řekl, je to problém naší nevyzrálé demokracie, špatně chápaného liberalismu.

Vydavatelovy představy o studentech Mein Kampfu se nenaplnily. Jaký jste měl osobně pocit, když jste s těmi kupci jednal, jak jste se vy osobně cítil?

Bylo to velmi únavné, stáli jsme pod velkým tlakem zákazníků. Na všechno jsme odpovídali ne, nechci. Ze začátku jsem se zaplétal do hovorů o demokracii, o pluralitě, o tom, jak takovou knihu prodávat. Velice lákavá byla nabídka objednat ji lidem, kteří mají skutečně studijní zájem. Tím bych se ovšem povýšil na kádrováka, který bude odlišovat moudré a vzdělané od těch, kteří tu knihu kupují z důvodů nízkých. Asi by se to někdy dařilo, jindy ne, ale já myslím, že by to bylo laciné a zároveň nešťastné řešení.

Měl jste důvod k obavám, budeli obchod ještě stát, až v pondělí přijdete do práce?

V telefonu nás kdosi označil za židovské knihkupectví. Samozřejmě mne napadlo, že věc se může vyhrotit tak, že může být proveden nějaký atak na naše knihkupectví nebo na nás osobně. Potom už pracuje fantazie. Někteří zákazníci se chovali velice prapodivně, to nebudu rozvádět. Pak mne napadlo, že moje řemeslo s sebou nese i taková rizika a že se doba v něčem vyhrocuje, a tak možná někdy budeme muset nést svou kůži na trh. Jsou to věci, které člověk nepředpokládal; nicméně, podívámeli se kolem sebe, musíme počítat i s takovými možnostmi.

V tisku se debatovalo o tom, zda je vůbec vhodné Hitlerovu knihu vydávat, a pokud ano, zda ji vydat tak velkém nákladu – navíc přes protesty Německa a Rakouska, které jsou rozvinutějšími demokraciemi. Váš názor?

Kniha by měla být přístupná jako studijní pramen. Řeší se to tak ve vyspělých státech, vyjde kritické vydání, tzn. vydání s komentářem. Přesto má knihkupec právo knihu nekoupit. Jsem neustále osočován, že kádruji, ale já odmítám i spousty jiných titulů. Soukromý knihkupec má právo některé knihy neprodávat. Profilovat knihkupectví podle své osobnosti.

Zažil jste podobné scény kvůli jiným titulům?

Zažil jsem něco podobného, když jsme odmítli prodávat Svoru – to byla ta skandální kniha o Hradu, presidentovi a jeho ženě. Odmítl jsem vzít i knihu vysloveně o černé magii, která byla objednána, ale zákazník to akceptoval. Samozřejmě se vyhýbáme titulům, které vybočují z námi stanovených mantinelů. Pokud se nám to ovšem podaří rozpoznat – knihy často vybíráme z auta na ulici, a pak na to máme jen několik minut. Určitě naší pozornosti utekla spousta titulů – a my jsme prodávali, co bychom vlastně prodávat nechtěli. Doufám, že jsme se vyhnuli extrémům.

Může být knihkupec něco víc než jen zprostředkovatel bezbřehé nabídky knih?

Rozhodně. Naší demokracii, naší společnosti, chybí dynamika růstu, která by byla garantována nějakou doktrínou, náboženským nebo mravním klimatem. V tomhle směru je situace velmi složitá. Liberalismus se u nás chápe ponejvíce tak, že je všechno dovoleno, a když zákony kladou nějaká omezení, velmi důmyslně se obcházejí. Nemáme liberalismus zažitý ve smyslu úcty k odlišnému. Proto si myslím, že knihkupec nese určitou odpovědnost za stav společnosti a na jeho osobě hodně záleží.

Má si klást otázky svědomí nad knihami, které pouze prodává?

Nepochybně. Mým etickým problémem je jednoznačně to, že velmi často prodávám, a vlastně nevím přesně co. Nejsem schopen rozpoznávat hodnotu knih, nejsou zde zaběhnuté edice, neznám osobnosti editorů, které by mi garantovaly kvalitu vydávané literatury. Samozřejmě, je zde řada renomovaných nakladatelství – Lidové noviny, Mladá fronta, tam vcelku mám záruky toho, že osobnost editora ručí za kvalitu literatury, ale vedle toho jsou desítky, stovky drobných nakladatelů, kteří se živí na literatuře extrémistické, skandální nebo bulvární. Nemůžu samozřejmě všechny házet do jednoho pytle, jsou mezi nimi rodící se osobnosti. Je to velmi složitý problém – jak reagovat v době, kdy každých 40 minut vychází nová kniha? Člověk se v tom musí pohybovat intuitivně.

Čeho dále se týká profesionální čest knihkupce?

Profesionální čest knihkupce je otázkou obchodní etiky. Jsme vystavováni tlaku, abychom jednali neeticky. Nabízejí se nám různé knihy, jejichž ekonomický původ se mi jeví poněkud mlhavý. Tnu do živého: Podnikatelé si kupují krásnou literaturu, ale vyžadují od nás paragony na odbornou. V podstatě denně. Velmi obtížně se jim vysvětluje, že to člověk dělat nechce; podle nich je přece na jedné straně berní úřad, na druhé straně my, podnikatelé. Úřad nás dusí a my musíme držet při sobě. To nelze. Tlaky jsou ze všech stran a odrážejí situaci společnosti: korupce, neserióznost, lhostejnost, obcházení zákonů.

Měl jste možnost svoje zkušenosti porovnat se zkušenostmi jiných kolegů?

Dealer, který nás chtěl zásobovat Mein Kampfem, mi řekl, že z části trhu, kterou objíždí (asi 1/3 republiky), knihu odmítla tři knihkupectví: v Jihlavě, v Chrudimi a my.

Děkuji vám za rozhovor.

Ptal se Michal Kitta.