rozhovor s Janou Plíškovou, koordinátorkou Diakonie ČCE pro práci s uprchlíky
Jak ses k této práci dostala?
Na Diakonii ČCE pracuji jako koordinátorka pomoci uprchlíkům necelé dva roky. K uprchlické problematice jsem se ale dostala už dříve – na ministerstvu práce a sociálních věcí v odboru sociálních služeb.
Předtím jsem se věnovala lecčemu, paradoxně nejméně své původní profesi, kterou je lékařství. Mám určité zkušenosti z práce s mentálně postiženými dětmi a na nějakou dobu jsem se pohroužila teoreticky a poté i prakticky do psychoterapie.
Můžeš nejprve stručně připomenout, kdy Diakonie s pomocí uprchlíkům začala a jak se tato oblast služby rozvíjela? Inspirovala počátky této práce výzva, kterou uprchlíci představují jako bibličtí „příchozí a hosté“ – nebo spíš konkrétní aktivity jednotlivců a sborů?
Pokud vím, na Diakonii se pomýšlelo na pomoc uprchlíkům o dost dříve, než jsem přišla. Nedovedu říct, co přesně mělo být tím hlavním stimulem, asi hlavně to, že se jedná v naší republice o relativně nový a živý problém, který má se sociální pomocí mnoho společného (a co jiného než sociální pomoc Diakonie nabízí?), a že by Diakonie v takové pomoci měla jednu obrovskou výhodu ve srovnání s jinými organizacemi pracujícími v té oblasti. Tou výhodou je síť evangelických sborů „plných“ potenciálních dobrovolníků, kteří jsou dokonce, díky efektivnímu propojení celé naší církve, relativně dostupní.
S pomocí běžencům začal na Diakonii bratr farář Pavel Hlaváč v roce 2001. Podařilo se mu shromáždit ty, kteří v našich sborech pro uprchlíky něco dělají nebo dělali, uspořádal během roku užitečné semináře, navštěvoval uprchlické tábory. Nepochybně mi začátek práce usnadnil, bylo už od čeho se „odrazit“.
Co vlastně jako koordinátorka děláš?
Jak název funkce praví, jde skutečně o koordinaci; koordinaci toho, co se děje ve prospěch těchto potřebných napříč naší církví. To pak souvisí celkem přirozeně s dalšími úkoly, nápady, možnostmi, které se snažím uskutečňovat. Jistě ne sama; mám na koho se v řadách evangelíků obracet, a postupně se snažím navštěvovat jednotlivé sbory řekněme preventivně, seznamovat jejich členy se „svým“ tématem bez ohledu na to, zda je něco akutního, s čím potřebuji pomoct. Prostě si myslím, že jsou migranti obecně tématem živým stále víc a víc a že nám všem budou křížit cestu stále častěji. Tak bychom měli mít povědomí, kde se tu berou a v čem strádají.
S jakou odezvou se při svém putování po církvi setkáváš? Jaký je stav onoho povědomí, které bychom (jako křesťané) měli mít?
Určitě se vstřícností. Možná bych ji nazvala nezávaznou, ale to není žádná chyba. V okamžiku, kdy přicházím do konkrétního sboru s konkrétní prosbou, cítím určitě souručenství a snahu pomoci. V mezích možností. Jaký je stav povědomí, pokud se jedná o utečence, to vlastně moc nevím. Nemám pocit, že by moji soukmenovci byli nějak zvlášť znalí věci. Proč by také měli být? A odkud by měli být informováni? Zřídlem těch pozitivních reakcí, o kterých mluvím, – pokud nastanou – je spíš jakési obecné zakořenění náboženské, etické…
Promítají se do tvé práce takové události, jako byl teroristický útok na školu v severoosetinském Beslanu? Objevují se např. obavy, že s uprchlíky může přijít jakýsi „předvoj teroristů“?
Obavy takového druhu určitě „mezi lidmi“ méně či více jsou. Já jsem se s tím na církevní půdě nesetkala, třeba je to ale i proto, že se lidé při besedách, které organizuji, do plamenných diskusí moc nepouštějí. A také je ta naše církev přece jen trochu výlučná, shromažďuje lidi, kteří neuvažují tak docela masově. Proč by je to ale nakonec nemohlo napadnout???
Ty, kdo v naší zemi dostali azyl, je třeba předat – kde pro azylanty nacházíte zázemí?
Bydlení je jedním z problémů, ne ale nijak specifickým pro práci církve. Odpovědnou státní institucí je ministerstvo vnitra, byty by měly nabízet samy obce, což vázne. Naše církev, jak známo, byty nedisponuje, ozval se mi nicméně už někdo nabízející například bydlení na faře, azylanté chtějí ale takřka všichni do velkých měst. Není divu, musí si najít zaměstnání, a to není snadné, byť mají teoreticky přístup na trh práce stejný jako čeští občané. Praxe je ale jiná.
Pokud jde o pomoc těm, kteří azyl získali, snažím se získat dobrovolníky spíše pro jakousi osobní asistenci, to považuji za „naši parketu“. Pokud ale jde o materiální stránku věci, daří se nám pomoc při vybavování těch nových azylantských bytů. Azylanté sice získají byt, ale uvnitř toho moc není. Jak kdy, jak kde. Jedna prosba o nábytek či další věci do bytu, rozeslaná elektronicky po sborech nablízku takovému potřebnému, mívá odezvu. To opravdu oceňuji!
Můžeš říci, kolik asi sborů problematiku uprchlíků sleduje nebo na tvé výzvy a prosby alespoň příležitostně reaguje?
Jsou sbory, které se věnují uprchlíkům či jiným cizincům v nouzi do jisté míry kontinuálně. V Praze jich je několik, mimo Prahu možná tak do deseti. A nesmím zapomenout na střediska Diakonie naší církve, některá pracují pro a s uprchlíky pravidelně, některá nárazově, když se zkrátka objeví něco, s čím se umí vypořádat.
To ale nevypovídá nic o dalších, kteří pomoc nabídnou, pokud se na ně obrátím. Přednostně jsou to ti v relativní blízkosti uprchlických táborů. Pak je ale obtížné nějaký počet říct, jedná se totiž třeba o všechny sbory jednoho konkrétního seniorátu, oslovené například dopisem. Dostanu možná tři odpovědi – nabídky pomoci. Je to hodně? Málo? Já jsem každopádně ráda, že mám koho oslovit, ať už to dopadne jakkoliv.
A kam se případní další zájemci mohou obracet?
Určitě mohou telefonovat či psát, nejen jako zájemci o pomoc; může kdokoliv, kdo by rád něco k uprchlíkům věděl. Když to nevím sama, což se jistě stává, vím, kam poslat dotaz dál.
A teď to spojení: tel. 606 62 94 93, 233 311 012, e‑mail: pliskova@diakoniecce.cz
Za rozhovor děkuje Tomáš Trusina