Jak se zdá, končí více než dvacetiletá dohadování o tzv. církevní majetek. Poslanecká sněmovna v prvním čtení projednala návrh zákona o majetkovém vyrovnání a postoupila ho do druhého čtení. Oč jde?
Vlastní struktura návrhu zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, který je v současné době projednáván Poslaneckou sněmovnou pod tiskem č. 580, se příliš neliší od struktury návrhu stejnojmenného zákona předloženého Sněmovně v roce 2008 (sněmovní tisk č. 482), který však nebyl doprojednán. Návrh sleduje strukturu jiných návrhů na vyrovnání majetkových křivd způsobených minulým režimem.
Jsou zde vymezeny oprávněné osoby, povinné osoby, rozsah vydávaného majetku. Dále jsou zde vyjmenovány církve a náboženské společnosti, které mohou požádat o finanční náhradu, výše této náhrady, podmínky a způsob její úhrady. A v posledu je vymezen příspěvek na podporu činnosti dotčených církví a náboženských společností a doba jeho vyplácení.
Oprávněnými osobami, které mohou požadovat vydání nemovitého a movitého majetku jsou: registrovaná církev a náboženská společnost, právnická osoba zřízená nebo založená jako součást registrované církve a náboženské společnosti, právnická osoba zřízená nebo založená za účelem podpory činnosti registrované církve a náboženské společnosti k duchovním, pastoračním, charitativním, zdravotnickým, vzdělávacím nebo administrativním účelům a Náboženská matice.
Náboženská matice je právním nástupcem tří náboženských fondů, které zřídil Josef II. Není organizační součástí římskokatolické církve, a není však ani státním fondem a majetek fond tvořící není majetkem státu. Jde o zvláštní samostatný subjekt, jehož účelem je správa části majetku římskokatolické církve a výnosů z něho, a to pro potřeby římskokatolické církve. Tolik rozsudek Nejvyššího správního soudu, čj. 5 A 35/2002–73. Podobně se na vyslovoval i prvorepublikový Nejvyšší správní soud s tím, že Náboženská matice byla spravována státem. Návrh zákona říká, že ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona práva a povinnosti zakladatele Náboženské matice vykonává Církev římskokatolická. To určitě není režim Náboženské matice k 25. 2. 1948. V jistém ohledu to je návrat před josefinské reformy. Předkladatel návrhu zákona to patrně tuší, a tak raději nemovitosti související s katedrálou sv. Víta, Václava a Vojtěcha a ji samotnou vyčlenil z působnosti návrhu tohoto zákona. Jistota je jistota.
Povinnými osobami jsou Pozemkový fond České republiky, Lesy České republiky, s. p., stát, za který jedná příslušná organizační složka státu, státní příspěvková organizace, státní fond, státní podnik a jiná státní organizace, za podmínky, že tato osoba je oprávněna hospodařit s majetkem státu nebo vykonávat správu majetku státu, který se stal v rozhodném období předmětem majetkové křivdy v důsledku některé ze skutečností uvedených v návrhu zákona.
Rozhodným obdobím je období od 25. února 1948 do 1. ledna 1990. A majetkem se rozumí majetková práva a jiné majetkové hodnoty, včetně spoluvlastnických podílů a součástí a příslušenství věcí, které byly alespoň část rozhodného období ve vlastnictví nebo které příslušely registrovaným církvím a náboženským společnostem, právnickým osobám zřízeným nebo založeným jako součásti registrovaných církví a náboženských společností, Náboženské matici nebo dalším právnickým osobám zřízeným nebo založeným za účelem podpory činnosti registrovaných církví a náboženských společností k duchovním, pastoračním, charitativním, zdravotnickým, vzdělávacím nebo administrativním účelům nebo jejich právním předchůdcům. Z tohoto majetku se však nevydá majetek v návrhu zákona vyjmenovaný, jako jsou nemovitosti ve vojenských újezdech, nemovitosti potřebné pro obranu, nebo sportoviště apod.
Registrovaných církví a náboženských společností je 32. Ne všechny mají kořeny v době předlistopadové, ale jsou mezi nimi i takové, jako je např. Církev Ježíše Krista Svatých posledních dnů v České republice nebo Náboženská společnost Svědkové Jehovovi, které komunistický režim pronásledoval a do 25. 2. 1948 legálně působily. I ty mohou požádat o majetek, i když jim nenáleží finanční náhrada. Armáda spásy nemá nárok na nic, protože je registrovaná jako občanské sdružení. Právnickými osobami se myslí biskupství, řády a kongregace, senioráty, sbory, farnosti, diakonie, charity apod.
Postup vydávání majetku je v návrhu zákona poměrně komplikovaný. Obecně však platí, že oprávněná osoba požádá o v zákoně vymezený majetek oprávněnou osobu ve lhůtě 12 měsíců od účinnosti zákona. Majetek pak bude vydán po splnění příslušných kontrolních postupů. Pokud majetek nebude vydán, pak oprávněná osoba má možnost opravných prostředků.
Třeba však zdůraznit, že oprávněná osoba má právo, nikoli povinnost o majetek požádat. Žádná soukromá právnická osoba nemá totiž povinnost vlastnit.
Další částí vyrovnání mezi státem a církvemi a náboženskými společnostmi je paušální finanční náhrada nabídnutá 17 církvím a náboženským společnostem za předpokladu, že tyto se státem neodmítnou uzavřít smlouvu o vypořádání. Dotčená církev nebo náboženská společnost se v této smlouvě zavazuje, že již na státu neuplatní jiné majetkové nároky, než ty, které vyplývají z předloženého zákona. Stát se na druhé straně zavazuje, že církvím a náboženským společnostem bude vyplácet paušální finanční náhradu, a to v třiceti ročních splátkách a po dobu 17 let jim bude vyplácet příspěvek na podporu činnosti. Tento příspěvek bude první čtyři roky ve výši částky poskytnuté dotčené církvi a náboženské společnosti na základě zákona č. 218/1949 Sb. v roce 2011. V dalších čtyřech letech se bude tato částka každým rokem zmenšovat o 5 %. Stát má povinnost tuto smlouvu uzavřít do 9 měsíců od účinnosti zákona, pokud dotyčná církev nebo náboženská společnost o to požádá. Pokud se církev nebo náboženská společnost rozhodne smlouvu ne-uzavřít, z logiky návrhu vyplývá, že má nárok jen na naturální vyrovnání, pokud o majetek v zákonné lhůtě požádá, ale nebude mít nárok na paušální náhradu a ani na příspěvek na podporu činnosti. Pokud smlouvu uzavře, není povinna přijmout paušální náhradu a příspěvek na činnost v plné výši či vůbec ji přijmout. Celková paušální náhrada se rovná 59 mld. Kč. Je pak rozdělena mezi oněch 17 subjektů v poměru, který mnohé zaráží, ale jde o poměr, v jakém je v současné době vyplácena částka církvím a náboženským společnostem podle zákona č. 218/1949 Sb. O původu částky 59 miliard také návrh zákona nehovoří, jen v důvodové zprávě. Důvodová zpráva však nemá konstitutivní charakter. Rozhodné je, co je napsáno v zákoně, a ne v důvodové zprávě k němu.
Končí zabezpečení církví státem
U řady zákonů to podstatné bývá napsáno v závěrečných ustanoveních a v novelách doprovodných zákonů. To je i tento případ. Tak návrhem zákona se ruší zákon č. 218/1949 Sb., o hospodářském zabezpečení církví a náboženských společností státem. Tím se ruší povinnost státu platit církvím a náboženským společnostem osobní požitky duchovních. Rovněž se ruší závazek státu mít patronát nad kostely, obročími a jinými církevními ústavy. Patronátem se stát zavázal péčí a údržbou toho, nad čím patronát převzal. Práva prezentace – státního souhlasu pro výkon duchovenské činnosti – se stát již vzdal krátce po pádu komunismu. Takže má-li či bude-li mít nějaká církev či náboženská společnost nějakou kulturní památku, pak tato spadá pod zákon č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči v platném znění. To bude pro církev pěkná administrativní a finanční zátěž.
Jistou útěchou může být to, že novelou zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, nepodléhá dani bezúplatné nabytí nemovitosti a movité věci podle zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a jejich první prodej. S tím souvisí osvobození od poplatků spojených s vydáváním majetku v novele zákona č. 634/2004 Sb., o správních poplatcích.
Dále se v zákonech č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby a č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku ruší tzv. blokační paragrafy. (Bude však platit dvouletá ochranná lhůta od vyhlášení zákona na možný majetek církví a náboženských společností.) V zákonu č. 3/2002 Sb., o církvích a náboženských společnostech, se zrušuje zvláštní právo registrovaných církví a náboženských společností být financovány podle zvláštního právního předpisu o finančním zabezpečení církví a náboženských společností. Jde o finanční odluku státu a církví a náboženských společností. Vše ostatní v zákoně zůstává. Omezení i privilegia. Odluka tak zůstává na poloviční cestě.
Jak probíhalo dvacetileté handrkování
Pokud bude návrh zákona přijat, tak se uzavře více než dvacetileté handrkování o církevní majetek. Začalo to výčtovými zákony č. 298/1990 Sb., o úpravě některých majetkových vztahů řeholních řádů a kongregací a arcibiskupství olomouckého a jeho doplňující novelou č. 338/1991 Sb. Ten první zákon byl po čase provázen skandálem ohledně vydaného majetku řádu svaté Voršily Římské unie.
V dubnu 1992 neprošel ve Federálním shromáždění obecný restituční zákon, a to v hlasování ve Sněmovně národů zásluhou několika slovenských poslanců. Návrh však neřešil odluku státu a církví. Po volbách 1992 již na restituční zákony nebyl čas a připravoval se rozpad společného státu. Vyrovnání státu s církvemi a náboženskými společnostmi se vydalo pak v obou státech různým směrem. A mnohaleté handrkování o majetek, paralelně provázené spory o katedrálu sv. Víta, Václava a Vojtěcha, pokračovalo.
Po nástupu koaličních pravicových vlád se vedl spor o charakter vyrovnání státu a církví. Představa výčtového řešení a finanční odluky státu a církví s možností nějaké přechodné doby neuspěla.
Socialistické vlády se omezily na výdej nemovitostí vládním rozhodnutím. Také byl přijat zákon č. 212/2000 Sb., o zmírnění některých majetkových křivd způsobených holocaustem. V září 2000 se Zemanova vláda shodla na tom, že k vyřešení problému by měl být vytvořen fond, ve kterém by byl umístěn majetek nárokovaný církvemi a náboženskými společnostmi a mělo postupně dojít k odpojení církví od státního rozpočtu. Zástupci České biskupské konference, Federace židovských obcí a Ekumenické rady církví s postupným osamostatněním od státního rozpočtu souhlasili, proti ale byly čtyři církve (Pravoslavná, Československá husitská, Starokatolická a Apoštolská církev), jež chtěly zachovat dosavadní model financování státem.
Ani koaliční kabinety ČSSD, KDU-ČSL a US-DEU v letech 2002 až 2006 nedospěly k nějakému rozhodnému řešení z důvodu odporu té či oné strany.
Až druhá Topolánkova vláda připravila po dohodě vládní a církevní komise návrh, který doznal konkrétní formulace a v Poslanecké Sněmovně se dostal do prvního čtení. Měl obdobnou strukturu jako nynější návrh, jen paušální finanční náhrada byla větší a předpokládala se menší věcná náhrada. Zamrzl ve Sněmovně a Fišerova vláda již nic dalšího neučinila.
Nečasova vláda se rozhodla vycházet z předchozího návrhu, jen umenšila finanční náhradu při rozšíření náhrady naturální. Nová vládní komise a církevní komise se na společném jednání dne 25. srpna 2011 dohodly na parametrech majetkového vyrovnání.
O čem všem vést diskusi
Jestliže v předchozích fázích vyjednávání hrála hlavní roli katolická církev reprezentovaná kardinálem Vlkem, arcibiskupem Graubnerem, byla do čela sporu popostrčena Ekumenická rada církví včele se seniorem Joelem Rumlem. Projevilo se to na mimořádném synodu ČCE 25. listopadu 2011. Během necelých dvou hodin synod přijal usnesení, v kterém synod souhlasí s majetkovým vyrovnáním podle návrhu zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi. Synod dále pověřuje synodní radu, aby v souladu s Řádem hospodaření církve čl. 22 podepsala jménem Českobratrské církve evangelické příslušné smlouvy s Českou republikou.
To bylo odsouhlaseno za situace, kdy ještě ani vláda v té době návrh zákona neschválila, natož předložila Poslanecké sněmovně. Vše podtrženo tím, že synodní senior hrozil abdikací, pokud návrh nebude schválen.
Dále bylo přijato usnesení, kterým synod ukládá synodní radě, aby pro 2. zasedání 33. synodu připravila osmibodový výchozí materiál, který bude sloužit jako základ pro rozhovor celé církve nad novou situací, která vznikne přijetím zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi. První z těchto bodů se sice týká otázky podle jakých kritérií – teologických a etických – bude církev s finanční náhradou nakládat a s jakým cílem budou státem svěřené prostředky investovány, z dalších bodů se teologie vytratila a nastoupily kupecké počty. Nicméně, pokud zákon nebude přijat do 9. 6. 2012, materiál a následná diskuse se nekoná.
Do další diskuse je však třeba vědět, že většinu nemovitého majetku získá římskokatolická církev, že paušální finanční náhrada navržená pro ČCE nemá s realitou nic společného a je úplatkem za to, že bude držet basu. A v žádném případě není darem katolíků, kteří se strachuji o naši existenci. Je třeba vědět, že zákon nepadne, pokud si požádáme jen o část věcné náhrady nebo o žádnou, pokud se dohodneme jen na části paušální náhrady a příspěvku a nebo se jich vůbec zřekneme. Měli bychom vědět, že s vydáváním nemovitého majetku a jeho následným nakládáním bude spojeno plno skandálů, a že veřejnost nikterak nerozlišuje mezi církvemi a všechny hází do jednoho pytle. Dostat se z této pasti nebude jednoduché.
Dále bychom měli vědět, že to, jak odpovědělo vedení církve v základním dokumentu uloženém na ministerstvu kultury na otázku ohledně naložení s likvidačním zůstatkem, který vyplyne z likvidace církve – že „zánik církve nepřichází v úvahu …“, je troufalostí, ne-li rouháním. A abychom nezahynuli jako Českobratrská církev evangelická, měli bychom se vrátit k základnímu poslání církve: zvěstovat evangelium, a to srozumitelně společnosti 21. století. A pokud to nebudeme my, pak si Pán najde jiné a my budeme přemýšlet, co s likvidačním zůstatkem. O tom by se měla vést diskuse.
Autor je člen sboru ČCE v Trutnově