Marná sláva, největším zázrakem letošního hudebního festivalu Pražské jaro byl přes všechny skvělé hudební výkony potlesk. Živý potlesk živého publika – najednou tak cenný. Mrtvolně tísnivé ticho v nádherně opravených koncertních sálech je snad již to tam. Tentokrát tradiční úvodní Smetanovu Mou vlast hraje Collegium 1704 pod taktovkou Václava Lukse. Není to má nejoblíbenější hudba, patří však k mému dětství. Dávala jsem přednost písničkám jiného „pražského jara“, ale vždy 12. května celá naše rodina téměř slavnostně zasedla k černobílé televizi a sledovala vláčné pohyby oduševnělého dirigenta Václava Neumanna. Postupně jsem klasické hudbě přicházela na chuť. Tatínek, Jaromír Procházka, občas v průběhu odešel něco psát, přičemž žádal, abychom jej zavolali na Tábor. Collegium 1704, zvyklé hrát spíše duchovní hudbu, ho hraje letos jako chorál. Úplně z toho mrazí. Žestě nápěvem písně „Ktož jsú Boží bojovníci“ jako by svolávaly k poslednímu soudu, zatím co fagoty prosí od Boha pomoci a doufají. Roku 1979 se na pohřbu prezidenta Ludvíka Svobody, bojovníka z I. i II. světové války (u Zborova i Dukly), na výslovné přání zesnulého hrál u rakve právě Tábor. Následující prezident Gustáv Husák sedával vždy v Obecním domě v prezidentské lóži, s chotí, dvě strnulé figurky. Jedinkrát v životě jsem k němu pocítila soucit, když tam roku 1978 po tragické smrti manželky seděl sám. Z českých luhů a hájů hráli jednou ve vídeňských zprávách (značně deformovaných rušičkou) a ukazovali k tomu odumřelé české lesy v Krušných horách. Ironická reportáž byla odvetou za nějaký výpad našich představitelů proti „zlým imperialistům“. A pak neskonalé štěstí v hlase mého otce, když nám sděloval, že přijel z emigrace Rafael Kubelík (šéfdirigent České filharmonie v letech 1942–1948) a Mou vlast bude roku 1990 dirigovat on. Trochu jsme s maminkou brblaly, že chceme našeho oblíbeného Neumanna, ale potom se zjevil rozevlátý Kubelík – filharmonikové všichni s plackou OF na klopě, Havel s Olgou naklánějící se přes zábradlí balkonu a Má vlast jen zpívala a svoboda s hudbou se míchaly v ohromných vlnách.
Při dnešním poslechu si uvědomuji, že po ryzím Táboru bez pauzy navazuje Blaník. Rozvíjí dál variace husitského chorálu, ale do líbivé konejšivé pohádky – ukolébavky. Obdobně je to v našich dějinách: po okamžicích vzedmutí pravdy, kdy jednotně povstáváme, se následně dáváme ukolébat tím líbivým, často podřadným, ale především falešným. Budí se až další generace, když přeteče pohár a Vltava se vylije. Péči o naši demokracii a svobodu naivně necháváme imaginárním blanickým rytířům, navíc stále spícím. V prezidentské lóži už dávno nikdo nesedí a ani tam nikoho nečekáme.
Po době covidu jsme citlivější a možná i vnímavější. Umění nás léčí, tóny Vltavy omývají naše zmořené utrápené a vystrašené duše. Umělci, kteří si prošli peklem, tvoří teď s nevídanou silou a kvalitou. Naslouchejme jim co nejdéle, buďme k sobě poctiví a nehrajme falešně.