„I pružnost má u Pavla svůj protipól a tím je ukázáno na to, že je základní linií jeho myšlení, jež ovládá úplně. Tento protipól vychází z téhož zdroje jako pružnost: ze zjevení v Ježíši Kristu, které je absolutní, stálé, věčné, proto svým způsobem pramenem rigoróznosti, konzervativnosti. Dokud se toto zjevení křesťanu neztratí, není nebezpečí, že by jeho pružnost mohla vybočit. Jinak se ovšem stane bezcharakterní přizpůsobivostí, poněvadž ztratí Pól, na němž by se mohla zavěsit. Jinak vyjádřeno: I když je pojem pružnosti jednou z podstatných myšlenek Pavlovy theologie, podstatou jeho víry není. Tou je jedině vzkříšený Ježíš Kristus.“
Josef Smolík: Křesťanova pružnost, in: Miscellanea exigua,
sborníček prací věnovaných doc dr. J. B. Součkovi, Praha 1946
Josef Smolík redigoval 1961–1991 Křesťanskou revui. Tato skutečnost sama by mohla být základem článku k pětasedmdesátým narozeninám. Ovšem těch téměř jedenatřicet ročníků je velice pestrá četba, symbolizující nejen úděl naší společnosti, ale i vnitřní proměny redaktora; třebas Křesťanská revue měla do konce roku 1969 jako řídícího redaktora J. L. Hromádku a po celá ta léta spoluredaktora Pavla Filipiho, na němž leželo posledních dvacet let „břímě dne i horko.“
Od roku 1950 působil Smolík jako docent praktické teologie na tehdejší Komenského bohoslovecké fakultě v Praze. Zprvu byl považován – zvláště při srovnání se svými generačními druhy Janem Hellerem, J. M. Lochmanem a Amedeem Molnárem – za bezvýrazného představitele ortodoxie, silného v kritice liberální katechetiky, homiletiky a později i pastorální teologie, ale slabého v pozitivní výuce.
S přibývajícími lety však začal vzbuzovat úctu jistou urputností, s níž se držel sborové práce přes sílící averzi církevního vedení, jež šla tak daleko, že v Evangelickém kalendáři nebylo uváděno u pardubického sboru jméno faráře. Nehledě k tomu, že svou službu faráře vykonával bezplatně.
Úctu vzbuzovala jeho práce homiletická, na farářských kurzech podával překvapivá a přece textu se držící aplikační řešení předložené starozákonní nebo novozákonní exegeze. Také na fakultě, mezi studenty teologicky pracujícími, rostla jeho autorita daná jak značnou pílí a rostoucí sečtělostí, tak pastoračním zájmem o motivaci studentů, i když nehrál fotbal a nelyžoval jako Lochman, ani nebyl kriticky a jiskřivě duchaplný jako Molnár, ani bezbřeze laskavý a filologicky fascinující jako Heller.
Rostla i jeho publikační pracovitost, psal nejen o Calvinově liturgii večeře Páně a o večeři Páně v našich sborech; psal o Ježíšových divech a svátostech v církvi v navázání na práci Oscara Cullmana, překvapil pozitivním hodnocením liberálního postoje v liturgice svátostí, ač pokračoval v nemilosrdné kritice liberální praxe ve sborech. Vracel se i k tématu své disertační práce, sociálnímu působení Jednoty bratrské.
Do r. 1963 byl farářem v Pardubicích, poté do r. 1966 farářem v Praze u Salvatora. V r. 1966 byl jmenován profesorem Komenského fakulty a vydal Současné pokusy o interpretaci evangelia, které vyšly do r. 1993 pětkrát, všelijak doplňované a upravované; vyšly i anglicky, japonsky a korejsky.
Tento klidný vzestup (i společenský) byl provázen vážnými krizemi. Tak při odchodu horlivého presbytera a vynikajícího sbormistra ze sborových funkcí v Pardubicích si položil – uprostřed tzv. dovršování kulturní revoluce – vážnou otázku, zda to neznamená konec lidové církve a zda se nemáme zaměřit na budování úzkých vyznavačských skupin, scházejících se po domích.
Velkým povzbuzením pro něho bylo, že na návrh Jakuba Trojana ho valná hromada Svazu českobratrského evangelického duchovenstva zvolila na riskantní místo předsedy Mírového odboru tohoto svazu. Povrchní znalec doby to může považovat za cosi konjunkturálního, ale i světskému historikovi napoví hodně to, že byl zvolen, podobně jako ostatní členové Mírového odboru byli zvoleni plénem, což už samo mohlo být důvodem zrušení nebo nepovolení ze strany dozírajících úřadů. V této situaci však velmi napomohl jednoznačný postoj SČEDu a jmenovitě Jaroslava N. Ondry, který v té době považoval Smolíka za vyznávajícího teologa a navíc opravdového křesťana. (S Lutherem řečeno: Christ ist ein seltener Vogel.)
Práce v Mírovém odboru a intimní seznámení se s úsilím o novou teologickou orientaci učinilo ze Smolíka reprezentativní postavu tohoto „součkovského“ směru. J. B. Souček byl jeho učitelem, a tak Smolík už v r. 1956 (21. 6.) podepsal vyznavačský dopis ministru školství a kultury, ještě s postranními vážnými výhradami vůči „ymkařům“, ale 13. května 1964 se již aktivně podílel na kajícím vyznání Ještě donedávna jsme se domnívali… (Toto stanovisko podepsal i Pavel Filipi, ale bylo velmi rozhodně odmítnuto J. L. Hromádkou, který je mylně považoval za slovo proti sobě; naopak bylo pozitivně přijato synodním zastupitelstvem, ač nezabránilo tomu, aby zastupitelstvo přijalo „tajné usnesení“ proti signatáři dopisu Janu Dusovi. O této utajené věci jsem se dozvěděl až po dvaceti letech /sic!/.)
Slavné slovo církve Synod svému národu z 21. 2. 1969 (za jehož šíření byli odsouzeni někteří faráři) z velké části formuloval a formulační komisi vedl Josef Smolík sám.
S rostoucí autoritou mezi studenty, v církvi a v naší ekuméně rostla i Smolíkova autorita a vážnost v cizině, ve světové ekuméně; získával i svým skromným vystupováním a vzezřením „prostokřesťana“, jímž do jisté míry byl a je.
V padesáti letech, právě při oslavách svých padesátin, se Josef Smolík poloveřejně distancoval od nové orientace jako směru teologického a politického myšlení. Teologicky to formuloval dne 25. března 1972 v textu Náš pokus o východisko a řešení (nevím, zda je přednesl nebo jen připojil k předneseným stanoviskům, z nichž byla publikována jen „normalizační“, nikoli třeba vyznavačské stanovisko prof. Komárkové). Zde se Smolík distancoval od hromádkovců, barthiánů, daňkovců, ale i bultmanovců a pietistů.
V souhrnu lze říci, že se distancoval velmi rozhodně od své vlastní linie a vrátil se k některým důrazům, které ho charakterizovaly před r. 1956. Profesorka Komárková to komentovala s ulehčením, že se vrací k důrazu na sborovou práci, kázání a svátosti, považovala to za čestné východisko z dané situace.
Mně se tehdy ovšem nelíbila jakási křečovitost jeho radikálních postojů v r. 1968 a 1969, kdy se Smolík obíral například otázkou zrušení Lidových milicí, účastnil se studentské stávky a psal o ní nadšené zprávy, též o setkání s L. Holečkem, H. Klímovou a J. Müllerem. Psal jsem mu tehdy varování – cítil jsem, že tvoří nejradikálnější křídlo (až blízké D. Drápalovi a J. Rafajovi) nové orientace, ale nezabezpečuje se proti nebezpečnému „antikomunismu“, takže nebude moci ve chvíli návratu „reakce“ obstát. Tvrdil mi v rozhovoru, že skutečnost, že politická strana má ozbrojené oddíly, je zásadní teologická otázka (sic!).
Podobně křečovitě přešel na zcela opačnou „normalizační“ pozici, zdůvodňovanou teologicky (!), bez jakékoliv znalosti charakterizoval mentalitu našich sborů, kterou vylíčil ve zcela konformních barvách, a to maloměstsky odporných.
K jeho cti je nutno říci, že přece jen nešel po tak bezcharakterních cestách jako jistá část jeho kolegů. Když se zkusmo dovolával mého otce, jehož bychom prý „zradili“, kdybychom kritizovali Sovětský svaz, a já jsem přičinil odmítavou drsnou poznámku, ustoupil od svého pokusu o travestii a zmlkl. I v křeči mu blasfemie zůstala cizí.
Naděje profesorky Komárkové se nesplnily. Smolík se nevrátil ani ke sborové práci, ani ke svému důrazu na svátostný prostor – ale začal – místo nedokončené práce na církevním zřízení – pracovat na tvorbě liturgické „Agendy“ (1. díl 1983, 2. díl 1988)!
Tento zlom vypadá nepochopitelně. V plné síle zahodit všechno, co člověk získal a vytvořil, opustit v plném rozběhu své přátele, vstoupit do světa podezírání a nedůvěry. Navíc v roce 1972 krátce po sobě odešel J. B. Souček, jeho učitel, věčně s ním nespokojený, a jeho někdejší farář a věčný oponent F. M. Dobiáš a Smolík zůstal sám; R. Říčan se již odmlčel a v roce 1975 zemřel. Zůstal mu jen oddaný daňkovec a hromádkovec Pavel Filipi.
Při řešení této „Smolíkovy záhady“ jsem si vzpomněl na dvě věci. Především na to, nač mne upozorňovaly dvě filosofky: PhC Marie Šimsová (1906-1988) a PhDr Božena Komárková (1903–1997). Totiž na problém přílišné křesťanovy pružnosti. Přičítal jsem to tomu, že obě filosofky s podezřením pokládaly každého odpůrce Masaryka za člověka mravně pochybného, nespolehlivého, popřípadě zbabělého. Druhý rys nedorozumění vyvolávala nechuť Smolíkova k ordinaci žen, k působení žen v církvi (s výjimkou křesťanské služby) a pohrdavě shovívavý vztah k jejich teoretické práci. Prof. Komárková např. nemohla pochopit, jak to že pokračoval ve zkreslené interpretaci jejího článku, a to dokonce na mezinárodním poli (v Communio viatorum), přestože mu napsala dopis.
I zde jsem hrál úlohu advocata diaboli, vykládal jsem Smolíka z protektorátu, ze zázemí maloměstských sborů a ze zoufalého nedostatku demokratické (ymkařské) výchovy („Kinderstube“).
Druhá věc, která mne zaujala, bylo slovo Jiřího Doležala, který napsal pěkný utajeně kritický článek k sedmdesátinám Josefa Smolíka (KR 1992, s. 76–79): Po odchodu z pardubického sboru do Prahy v šedesátých letech – podle mého názoru spíše via facti a teprve ex post theologickou reflexí – se u Smolíka začíná rýsovat ona druhá osa jeho cesty a služby. Nepochybně pod podmanivým vlivem J. L. Hromádky… (s. 77). Zde mne zaujala protiváha via facti a theologické reflexe, resp apriorita té „cesty zkušenosti či skutečnosti“. V letech 1942 až 1945 byl Smolík diakonem rokycanského sboru, z jehož mládeže byli za okupace po dlouhém věznění popraveni diakon Josef Slabý a František Racesberger, a jeden z prvních organizátorů sboru dr. Bohuslav Horák zemřel v koncentračním táboře. Při slavné instalaci Jana Dusa v Chrástu 1966 na ně Smolík vřele vzpomínal a vzpomněl i dvanácti popravených členů sboru.
Jak ty dvě zmíněné věci souvisejí? Ptali se mne jednou, co jsem získal za svého pobytu v pardubickém sboru a v činnosti vikáře. Hluboký vztah ke konkrétnímu sboru patřil nejen k mé životní výbavě, ale i k devízám Akademické Ymky vůbec a působení Boženy Komárkové zvlášť. V katechetice jsem více získal při dalším „vikářování“ u faráře Lubomíra Moravce. Odpověděl jsem, že pochopení působení Ducha svatého. Zastupoval jsem vikáře sboru a pozdějšího faráře Jiřího Doležala, který jednou nečekaně přijel na dovolenku do sboru. Při večerním sezení jsme diskutovali o působení Ducha svatého. Moje pochopení se týkalo právě jen teologické reflexe, porozumění biblickým textům, pochopení vlastního povolání atd. Bránil jsem se „masívnímu“ chápání Ducha svatého jako stvořitele a udržovatele všeho živého (i neživého), jako síly působící v běhu života našeho i celého světa. Musím říci, že mne oba teologové par exellence přesvědčili. Smolík vykládal svůj dosavadní běh života jako určité vedení – působení v Rokycanech, první pobyt v Pardubicích (1945–1947), v Praze u Klimenta, studium v New Yorku, disertace, habilitace a znovu pardubický sbor. Není to dílo Ducha svatého? Stačí jen intelektuálsky chápat Ducha svatého jako nadosobní sílu porozumění? Jako svého druhu osvícení a posvěcení? Jiří Doležal zajistil tento lehkooděnecký výpad těžkými kalibry citátů z Bible i z teologické literatury. Vzdal jsem to a teď zpívám s větší horlivostí: Veni, Creator Spiritus!
Ovšem teď znovu mne napadlo: Nebyla Smolíkova nedůvěra k masarykovskému (etickému) pojetí křesťanství způsobena tím, že řada jeho přátel za války zahynula? Nesvedla je k tomu cesta „rozumu a svědomí“, kterou kritizoval svého času i Hromádka na Masarykovi, že je staví proti toku dějin? Není to cesta neschůdná?
Není toto via facti porozumění pro běh života, který předchází teologickou reflexi? Není Smolíkovo pojetí teologie jako „reflexe víry sboru“ poplatné této prioritě zkušenosti (skutečnosti)? Neukázalo se mu zatčení jeho přítele a blízkého filosofa Ladislava Hejdánka (tuším 8. 11. 1971) jako memento? Pokusil se jako křesťan o návštěvu jeho manželky a dcer, ale tu se mu postavil do cesty pes. (Nevzešla odtud proslulá rekvizita přednášek prof. Hejdánka, tzv. „Hejdánkův pes“?) Měl tedy riskovat dosavadní působení Ducha svatého – které ho odvedlo od intenzivní práce na sboru k akademické dráze, k zasedání v různých mírových i teologických odborech a komisích, k cestám do ciziny a jednání na rozličných ministerstvech – tím, že by setrval na vytýčené cestě? Že by se solidarizoval se sbory, s přáteli, se studenty?
To jsou náznaky odpovědí na otázky, které vyvolává Smolíkův zlom z přelomu let 1971 a 1972; ovšem také jisté vysvětlení míry distance ze strany studentů, kteří mu uvěřili v době jeho rozletu 1966–1971. Proč jsou přijímáni i dnes lépe jeho kolegové, kteří se prostě v rámci svého dobře utajeného antikomunismu lehce přizpůsobili normalizaci za augurského pomrkávání na své přátele? Když jsem přišel na podzim 1977 vést dialog s Molnárem, tehdy děkanem, o „osmi thezích učitelů fakulty“, vysmál se myšlence, že my dva povedeme „dialog“ nad cárem papíru, popsaným jen kvůli „ministerákům“ na jejich objednávku. Ještě výrazně a přesněji označil tento cár papíru J. N. Ondra. Smolík bral i osm thesí vážně a chtěl nich diskutovat ještě po pádu vlády jedné strany (sic!).
Nemyslím, že je v pětasedmdesáti letech pozdě. Hromádkovi bylo 79 let, když vyslovil nejdůležitější slovo svého života, a to k situaci světové i své. Abram vyšel v osmdesáti letech. Ano, pružnost patří k podstatě Smolíkovy teologie. Podstatou a nadějí jeho víry není. Tou je jedině vzkříšený Ježíš Kristus.
Z obav, aby evangelium nebylo zaměněno za laciný humanismus, ze soustředěnosti na zájmy Církve nám někdy trvalo dost dlouho, nežli jsme se rozhodli zasadit se o konkrétního člověka.
Překonat tento přežitek znamená pochopit, že kázat evangelium a zároveň se nezastat dětí a babiček, nestarat se o kriminály, je mystifikací evangelia. Orthodoxnost evangelia je zcela neorthodoxní, civilní.
J. Smolík na synodním zastupitelstvu 25.května 1968, KR 1969, s. 43
Co znamená poslouchat Boha dnes? Poslouchat Boha znamená zastávat se pravdy v dějinné situaci. … V dnešní situaci zastávat pravdu znamená stát na stanovisku, že zásah cizích vojsk do naší situace se udál bez souhlasu našich představitelů, že pokusy ospravedlnit tento zásah vedou ke ztrátě tváře. Poslouchat Boha znamená, že výraz „dočasně“ ve smlouvě o pobytu vojsk na našem území bereme doslova, že pro nás není jen prázdnou formalitou, neznamená navždy. …
J. Smolík v kázání na Sk 5,27-32 „Více sluší poslouchati Boha než lidí“ u Martina ve zdi
17. listopadu 1968, KR 1969, s. 6–9.