Lidskost ve válce se zdá být protimluvem. Přesto se v souvislosti s utrpením často vyslovuje, že umí probouzí lásku. Svědčí o tom obrovská solidarita nejen finanční, kterou nyní zažíváme v souvislosti s ruským útokem na Ukrajinu. Rozhodně je to historická zkušenost – sovětská okupace Československa v r. 1968 a zabrání části našeho území nacisty v roce 1938 bez velkého odporu a jakékoliv pomoci zvenčí – to události stojí v pozadí toho, že dnes jako občané České republiky soucítíme a máme vůli k pomoci Ukrajině. (A samozřejmě i jazyková blízkost). Navíc Ukrajinců v naší zemi žilo poměrně dost už před ruskou invazí a na Ukrajině žije i početná česká menšina.
V těchto dnech čtu knihu Zlo a exil, tedy spíš rozhovor dvou spisovatelů, který s Elie Wieselem vedl Michaël de Saint-Cheron. Vydaná byla v roce 2000.
Michael: Není život Elie Wiesela vyjádřením největší svobody, nesmiřitelného zápasu s osudem? Jako šestnáctiletý prošel zkouškou deportace, o třináct let později vydal svou první knihu, stal se jedním z nejlepších spisovatelů poválečné generace a o čtyřicet let později mu byla udělena Nobelova cena míru. Této pocty se mu nedostalo proto, že vytrpěl, co vytrpěl, nýbrž proto, že dokázal proměnit své utrpení v univerzální poselství paměti a míru. Elie později v knize mluví o tom, že lituje, že jeho slova vlastně nikdo neslyšel. Kdyby svědectví někdo poslouchal a předával ho dál, nedocházelo by k tomu, k čemu dochází dnes – k nenávisti, k antisemitismu, k hladomorům, k mučení a ponižování tolika bytostí jinými bytostmi.
Elie připomíná deník Etty Hillesumové, mladé holandské Židovky, která zahynula v pouhých devětadvaceti letech v Osvětimi. Líčí okolnosti pochopení čisté lásky, přímo uprostřed nacistické okupace a Wiesel cituje její větu: Jestliže celé toto utrpení nepovede k větší lidskosti, pak bylo všechno zbytečné. Komentuje tak záblesk lidskosti, který však přišel ze strany přeživších, nikoliv ze světa, který je viděl vycházet z pekla.
Lidskost je něco, co vyroste tam, kde je jen zmar. Naproti tomu vlna pomoci, kterou vysíláme na Ukrajinu a naplňuje naši duši nadějí v člověka, je samozřejmost, která v dnešním sobeckém světě vyprchala.
Strach nám stále svazuje ruce a pomoc bohužel není adekvátní tomu, co se děje. Jak můžeme žít své životy a číst si zprávy o Buče nebo Mariupolu? Zpráv je příliš a lidé k nim mohou začít být i neteční. Elie Wiesel upozorňuje, že je třeba burcovat, ale zároveň nedopustit banalizování tragédií. (Mluví spolu o záběrech z katastrofy v kolumbijském Ameru v roce 1985.) Jestliže se ukazuje příliš mnoho takových záběrů, lidé se stávají hluchoněmými, lhostejnými a otupělými. Hrozí jim, že se zabydlí v roli diváků. Když vidí takovou scénu podesáté, nereagují stejně jako poprvé, možná už nereagují vůbec.
Na otázku, kdy se cítil nejvíc v exilu, odpovídá: Jako vyhnanec jsem se cítil za války. Válka je exil. Dokonce je to totální, definitivní exil. Za války je v exilu celé stvoření, v exilu je i zákon, protože zákon přestává existovat a je nahrazen jinými zákony. V exilu je dokonce i život, protože je obklopen smrtí.
To vše nyní můžeme pozorovat téměř v přímém přenosu. Vyhnanci nejsou jen uprchlíci na cestě k nám nebo do jiné evropské země. Vyhnanci jsou i ti v domech, kterým hrozí bombový útok, lidé schovaní v kyjevském metru, nemluvě o těch v městech, kde řádí ruská armáda.
Elie Wiesel mluví o válce proti Židům: Byl to nejkrajnější exil, neboť jsme měli být vyhlazeni. Země se stala jedním městem, město jednou ulicí, ulice jedním domem, dům útočištěm, útočiště vlakem a pak už nebylo nic… jen kouř.
V části věnované zpěvu, cituje Rabi Nachmana z Braclavi. Každá osoba, bytost má svůj vlastní zpěv. Každý strom, list i stéblo trávy. Celý svět je nesmírný zpěv. Je to vibrace, která přechází od bytosti k bytosti, od věci k věci. A bez tohoto zpěvu by věc nebyla němá, ale byli bychom němí my, protože bychom neposlouchali. K nebi se pozvedáme zpěvem.
Spojení celého světa ve zpěvu na obranu míru, veliké koncerty, písně vznikající jako reakce a podpora statečných Ukrajinců. Může být odpovědí na všechnu tu bolest, volání k nebi.
Elie však také upozorňuje, že na židovské tradici je krásné, že nikdy neopěvuje ani neoslavuje válku. Válčí se, když je třeba válčit, když není jiné volby. Nemáme však právo válku glorifikovat. Podívejte se na knihu Jozue, která je plná násilí a krveprolití. Co této knize chybí? Chybí jí poezie. Elie je přesvědčen, že se je to proto, aby nám sdělila: Když lidé válčí, nezpívá se! Válka se oslavovat nemá, protože její tvář je ohavná a odpuzující.
Když Elie mluví o smrti, cituje talmud: Ten, kdo zabije nějakou bytost, jakoby zničil svět, ten, kdo zachrání nějakou bytost zachrání, jakoby zachránil celý svět. Judaismus jako celek se rovná odmítnutí smrti. Přijímáme ji jako něco nevyhnutelného, ale nepřivoláváme ji. Naopak: život a živé bytosti považujeme za něco čistého, smrt a mrtvé za něco nečistého.
Michael se ptá na Eliho knihu Úsvit, zda je jedinou, v níž hlavní roli nehraje oběť. Ne. I tento člověk je oběť, která má možnost zabíjet, není to však mstitel. Je to oběť, která je nucena použít svou sílu, ačkoliv o ni nestojí, ale prostě ji musí použít. (Její hrdina se vrací z vyhlazovacího tábora, aby pomstil sionistu, kterého Angličané odsoudili k smrti, a sám zabije britského důstojníka, zajatého jako rukojmí.) Tato kniha o násilí je obžalobou násilí. Chtěl jsem v ní ukázat, že oběť by se určitých věcí neměla dopouštět. Ostatně klíčem románu je pasáž, kde můj hrdina, Elíša, říká: Elíša, zabil Elíšu.
Silně tato slova zasahují do dnešních dnů, oběť je i voják, který musí zabít. Oběť je rozhodně Ukrajina, i tím, že se musí bránit.
Na otázku, zda je zlo protikladem dobra, Elie říká: Mluvili jsme o válce, hladu, hanbě a studu, který pociťují ti, kdo jsou mučeni, a o mučení. To není pouhá nepřítomnost dobra – to je zlo samo. Zlo je aktivní, je to něco, co jedná, co se prosazuje a získává pro sebe prostor. Není to nic pasivního. Jestliže zlo neomezujeme, jestliže se ho nesnažíme přemoci, může zvítězit. Dále pak mluví o tom, že nacista bezpochyby také miloval, a přesto nenáviděl.
Když se oba spisovatelé vrátili k rozhovoru po deseti letech, bavili se o židovské tradici a dotkli se otázky příslušnosti k židovství podle matky. Elie vysvětluje, že o tom rozhodli talmudští učitelé z humánních důvodů: V té době byla Judea okupována Římany a římští vojáci nebyli příliš zdvořilí. Učenci tehdy rozhodli: Jestliže židovskou ženu znásilní nějaký voják, je to už samo o sobě strašné, jestliže však ta žena otěhotní a ví, že nosí pod srdcem nepřítele svého lidu, její utrpení je dvakrát horší. Proto rozhodli, že syn nebo dcera, které nosí, není její nepřítel, nýbrž Žid. Tuto citlivost vůči ženě považuji za mimořádnou.
Bohužel i dnes je to aktuální. Může oslovit ženy v právě probíhající válce na Ukrajině, může utěšit silné věřící ženy v jejich dnešní tíživé situaci. Tedy ty, pro něž potrat nepřichází z pochopitelných důvodů v úvahu.
K otázce nekonečné zodpovědnosti Elie říká: Protože víme, že nám bude odpuštěno, můžeme si před Bohem dovolit rozprostřít všechno, včetně těch nejnemožnějších a nejnemyslitelnějších věcí. To dokazuje, že náš vztah k bližnímu jde tak daleko, že bychom se měli obviňovat i z jeho hříchů.
Myslím, že celý svět teď cítí vinu i za Putinovy hříchy. Jak se mohlo stát, že jsme dopustili, aby toto zlo vyrostlo do takových rozměrů? Na druhou stranu podpora Ukrajiny je nebývale silná, což je světlem v temnotě. Kéž zvítězí mír.