„…et in tera pax hominibus bonae voluntatis,“ hulákávali jsme v intenzivním kurzu latiny, když jsme chtěli na chvíli přerušit vyčerpávající procvičování jazyka vzdělanců. „…a na zemi pokoj lidem dobré vůle“ vžil se překlad Vulgáty a ozývá se v nesčetných variacích od vánočních přání až po jména nadací. Co však vlastně vyřizuje píseň, kterou pisatel evangelia podle Lukáše vložil v 2. kapitole do úst nebeským zástupům?
Kralický překlad
13A hned s andělem zjevilo se množství rytířstva nebeského, chválících Boha a řkoucích: 14Sláva na výsostech Bohu, a na zemi pokoj, lidem dobrá vůle.
(Nový Zákon, Praha 1875)
Ekumenický překlad
13A hned tu bylo s andělem množství nebeských zástupů a takto chválili Boha: 14„Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj mezi lidmi; Bůh v nich má zalíbení.“
EP, varianta pod čarou
…takto chválili Boha: 14„Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj, lidem Boží zalíbení.“
(Praha 1985 a násl. vydání)
Bible 21
13A s tím andělem se hned objevilo množství nebeských zástupů takto chválících Boha: 14„Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj lidem dobré vůle.“
(Bible, Překlad 21. století, Praha 2009)
Kolik má píseň slok?
Podle překladu kralických tři: sláva na výsostech / na zemi pokoj / lidem dobrá vůle. Podle ekumenického překladu spíše dvě a dohru: Sláva Bohu / na zemi pokoj mezi lidmi – Bůh v nich má zalíbení; jako variantu pod čarou ovšem uvádí tříslokovou verzi sláva … / na zemi pokoj / lidem Boží zalíbení. Překlad Bible 21 má sloky dvě: Sláva Bohu / na zemi pokoj lidem …
Nejasnost v členění působí výraz „mezi lidmi/lidem“ (en anthropois) – máme lidi pochopit především jako příjemce pokoje na zemi (EP a B21) nebo jako příjemce dobré vůle (BKr), resp. zalíbení (EP pod čarou)? K rozhodnutí slyšet v písni tři sloky nás opravňuje podobný chvalozpěv z Lukáše 19,38. Zaznívá tu díkuvzdání za přicházejícího krále. Od zástupů „ze země“, tj. z opačného místa než o Vánocích, se „zadruhé“ a „zatřetí“ ozývá „Na nebi pokoj a sláva na výsostech!“ Předvelikonoční dvojice „na nebi pokoj a sláva na výsostech“ nás opravňuje dělit (podobně jako to učinili autoři pseudoepigrafní Ódy 14) vánoční píseň na 1. slávu na výsostech, 2. pokoj na zemi, 3. mezi lidmi či uprostřed lidí pak – co vlastně?
Zalíbení nebo dobrá vůle
Podstatné jméno eudokía lze překládat jako zalíbení, přízeň i jako dobrá vůle. V řeckém překladu Starého zákona ho najdeme např. v Ž 106,4 (rozpomeň se na mě pro přízeň, jíž svůj lid zahrnuješ, navštiv mě svou spásou), Ž 145,6 (nasycuješ každý živočich podlé dobře líbezné vůle své BKr). V NZ už jen u Lukáše 10,21, kde ho pronáší sám Ježíš v díkuvzdání za zvláštnost a jedinečnost Otcových záměrů („tak se ti zalíbilo“). Příbuzné sloveso eudokéo se ovšem ozývá z nebe v klíčové scéně Ježíšova křtu „Ty jsi Syn můj milý, v toběť mi se zalíbilo“ (Lk 3,22 podle BKr, viz i Lk 12,32). Že se Bohu zalíbilo spasit lidi – a že toto „zalíbení“ už je tady, poznáváme a potkáváme proti všemu nadání v příběhu Syna (srvn. Ga 1,15). Jeho cesta ztělesňuje mezi lidmi zachraňující vůli Otce. Tomuto pojetí třetí sloky písničky z Lk 2,14 nejlépe odpovídá překlad EP uvedený pod čarou „lidem (Boží) zalíbení.“ Na začátku Lukášova příběhu to zpívají andělé, před závěrečným evangelijním finále zástupy na zemi (Lk 19,38) – a to v opačném pořadí (Požehnaný přicházející, tj. nám blízký – pokoj na nebi – sláva na výsostech).
A co s lidmi dobré vůle?
Překlad B21 „pokoj lidem dobré vůle“ opakuje překonaný překlad Vulgáty a vychází vstříc pokleslému pojetí, podle nějž jsou adresáty evangelia jacísi (od přírody?) lidé dobré vůle (dnes se říká „lidičky“). Předpokládá se, že mají srdce na pravém místě a intuitivně se dokážou projevit jako „hodní lidé“. Na adresu dobré vůle poznamenala už před půlstoletím Božena Komárková, že lidi obvykle nerozděluje zlá a dobrá vůle, ale právě ona dobrá vůle. Tu totiž „přičítají sobě a své skupině, a upírají lidem mimo hranice vlastního společenství… Tragédie našeho světa… pramení právě z toho, že upíráme dobrou vůli druhé straně a diabolizujeme svého protivníka. Pro lidi, kteří nevědí o Boží milosti, je to přirozené. Křesťanům však nenáleží mluvit o dobré vůli lidí, … jim náleží zvěstovat dobrou Boží vůli vůči všem lidem.“ Komárková se v r. 1955 ptala „Není podstatnou krizí evangelické víry, chce-li Boží zaslíbení omezovat jen na lidi dobré vůle?“ (viz Pokoj lidem dobré vůle?, in Ve světě a ne ze světa, s. 23–24). Nám se dnes nad překladem B 21 vnucuje otázka: Není příznačným symptomem současného (nejen evangelikálního) křesťanstva, že ve snaze o srozumitelnost přebere nekriticky zaběhané klišé a zatemní základní osnovy evangelijního poselství?