Libor Michálek je člověk, kterému se bezpochyby podařila jedna skvělá věc. V konkrétním případě upozornil na korupčnictví a vzepřel se tak obecným zvyklostem v daném prostředí. Je otázkou, nakolik to lze vnímat jako vyloženě hrdinský čin, ale nějaký ten potlesk si za to pan Michálek zaslouží. Zvláštní ale je, že se tak v očích mnoha lidí stal zosobněním spravedlnosti a naděje na politiku zbavenou všeho nečistého. Tři poměrně důvěryhodné politické strany si jej vybraly jako svého kandidáta do Senátu a k radosti všech byl skutečně zvolen. Ukázalo se, že k úspěchu v politice dnes člověk vůbec nepotřebuje politický program. Pikantní přitom je, že Libor Michálek rozhodně není šedivou postavou bez názorů. Právě naopak. Mimo jiné je zastáncem zákazu interrupcí a odpůrcem svazků osob stejného pohlaví. Bez ohledu na to, jaký názor na dané otázky zastáváte (já osobně bych se s Michálkem rozhodně nesešel), je s podivem, že takového kandidáta do Senátu pomohla protlačit Strana zelených a Česká pirátská strana, pro které je liberalismus ve společenských otázkách bez nadsázky klíčový. Možná se korupce stala kouzelným slůvkem, možná se tyto strany nechaly zlákat vidinou úspěchu.
K tomu, aby někoho v politice začali podporovat, zřejmě stačí lidem čím dál méně. Velmi oblíbeným argumentem pro nejrůznější kandidáty se tak například stalo, že nekradou. Podobně jako v Michálkově případě to vše může být sympatické a chvályhodné – že někdo nekrade je skutečně hezké – ale obvykle narazíme na to, že kromě toho, co by mělo být zcela samozřejmé (dovolím-li si trochu idealismu), nemají co nabídnout a přesto vyvolávají ve voličích dojem, že spasí celou českou politiku a společnost. Pokud má kandidát vedle předností tohoto typu ještě tu výhodu, že do politiky vstupuje nově a je tedy „neokoukaný“, má automaticky body navíc, a to i přesto, že takovou věc lze stejně dobře vnímat jako nevýhodu: zkušenosti jsou důležité ve všech oblastech lidské činnosti a politika není výjimkou.
Úspěšnost osamělých jezdců jako je Libor Michálek je znakem zoufalství. Samozřejmě si nemyslím, že je nutné či žádoucí obracet se k velkým stranám a osvědčeným „menším zlům“. Z určitých základních požadavků bych nicméně nerad slevoval – například aby politik, který mě má zastupovat, byl skutečně politikem, s nímž se v něčem shodnu, a ne pouze slušným člověkem.