Lež má krátké nohy. To rčení známe asi všichni. I já jej léta používám. Až poslední měsíce si ale intenzivně uvědomuji, jak moc velká výhoda to dnes je, používat tu krátkonohou potvoru jako pracovní nástroj. Přinejmenším v politice.
Nejlepším důkazem je nově zvolený prezident Slovenské republiky, Peter Pellegrini. Usvědčit jej ze lži je tak snadné. Celý jeho profesní život je založený na lžích, od drahého auta, které mu údajně půjčila sestra, až po tvrzení, že se chystá být lidovým prezidentem, i když se v rámci kampaně přesouval soukromým letadlem. Lhal tolikrát, že ani prsty všech končetin by na sečtení těch lží nestačily. Lhal, když tvrdil, že se mentálně i lidsky rozešel se stranou SMER-SD. Lhal, když řekl, že si nedokáže představit svou účast ve vládě, ve které by působil společně s Robertem Ficem, lhal taky, když tvrdil, že nedovede byť jen uvažovat o kandidatuře na prezidenta, protože ještě je potřeba pracovat. Jenom občas, když se jako by náhodou přeřekl, tak jsme mohli slyšet pravdu. Třeba když neustále tvrdil, že zastupuje stranu SMER, teda pardon HLAS-SD, případně když přizná, že kandiduje, aby ochránil vládu, a pak to zas vezme zpět. Přesto všechno ho ty krátké ulhané nohy vynesly až do Grasalkovičova paláce (sídla prezidenta SR).
Osobně jsem z toho velmi zklamaný. Až do té první dubnové neděle jsem všem říkal, že Slováci naštěstí mají schopnost zatáhnout za záchrannou brzdu alespoň na poslední chvíli. Jenomže jak se ukazuje, většina populace chce pokoj. Takové totiž bylo heslo Pellegriniho kampaně. Slovensko potřebuje pokoj. Přes padesát tři procent zúčastněných voličů si řeklo, že zatáhnout za záchrannou brzdu způsobí až příliš mnoho nepokoje. Čert to vem, že u východních sousedů je už přes dva roky válka a ten dobře rozjetý vlak Smero-Hlasu s sebou táhne celou zemi právě východním směrem, hnán palivem ruských narativů.
Zklamání bylo o to větší, že první kolo celkem nečekaně s přehledem vyhrál zkušený diplomat, Ivan Korčok, který poctivě objel celou zemi, navštívil i chudé regiony, debatoval s lidmi a v závěru své kampaně dokázal velmi šikovně navázat na vlastenecký odkaz M. R. Štefánika. Kampaň měl, na rozdíl od vítěze voleb velmi transparentní, byl silný v diskuzích, dokonce i v těch pár duelech před druhým kolem, na které nakonec došlo, svého protikandidáta úspěšné válcoval.
Lámat si hlavu nad tím, proč přesto všechno zvítězil Peter Pellegrini, je i přesto zbytečné. Klíč k pochopení jeho vítězství je ukrytý v tom, kdo po prvním kole voleb skončil na třetím místě: Bývalý ministr spravedlnosti a předseda nejvyššího soudu, Štefan Harabin. Bizarní postavička, slovenská karikatura prezidenta Miloše Zemana. V diskuzích před prvním kolem tvrdil, že na první návštěvu po zvolení by jel do Ruska a taky se nechal slyšet, že Česká republika podporuje fašisty. Na internetu se dá najít množství videí, díky kterým si o něm může každý udělat svůj vlastní obraz. Jeho zisk v prvním kole přesto činil víc, než jedenáct procentních bodů. Koho jiného než Petera Pellegriniho by mohli jeho voliči volit ve druhém kole?
Možná si říkáte, že to už je trochu úlet, ale nový prezident dokázal zapřít sám sebe i své vlastní zájmy ve jménu úspěchu. Je v tom tak dobrý, že jej jako kandidáta podpořil i katolický kněz Marián Kuffa, který je hluboce přesvědčený, že Pellegrini je rovný chlap, který ochrání tradiční křesťanské hodnoty a tradiční rodinu. Paradoxem je, že o sexuální orientaci nového prezidenta se proslýchá pravý opak, manželku nikdy žádnou neměl, za obdobu registrovaných partnerství nedávno i hlasoval, zatímco jeho protikandidát Ivan Korčok se hlásí k víře a žije v tradičním manželství už víc než třicet let. Prohřešil se však tím, že by zákon o registrovaných partnerstvích jako prezident podpořil.
Lež má tedy opravdu krátké nohy, ale ukazuje se, že když je těch nohou dost, umí vytvořit celkem efektivní organismus.
Mnozí z vás teď jistě mávnou rukou a řeknou si: „No jo, Zlováci…“ Jako člověk se slovenským občanstvím, který ale trvale žije na severu Moravy, to teď vídám a slýchám celkem často, nejen na sociálních sítích. Jenomže na to si dejme velký pozor. V posledních dvou volbách se sice povedlo říct ďáblovi většinově ne, ale Sváťa měl pravdu, když zpíval, že ďábel je stará kurva, že se promění a přestrojí.
Volby na Slovensku velmi pečlivě sledovali i místní populisté, aby se z nich poučili. Andrej Babiš, který se svým hnutím ANO v průzkumech neustále vede, neváhal ani na chvíli a rád přijel Pellegriniho podpořit na Slovensko i osobně. Nepochybně si všiml, jak se novému prezidentovi hodilo to nenápadné podlézání dezinformační scéně, ta adaptace jejich proruských narativů, vystupování ministrů ze strany HLAS, dokonce i ministra vnitra v online diskuzích u trestně stíhaného Daniela Bombice. Nepochybně mu neušlo, jak moc výhodné pro Pellegriniho bylo odtrhnout se od reálného světa do vybájené země zaslíbené, kde vládne klid a mír a nejvítanější superschopností je pasivita. A bere si jistě lekci i z toho, že po volbách si už Fico a spol mohou dělat, co se jim jen zachce, třeba i pravý opak toho, co slibovali voličům.
Jistě, slovenská nátura je jiná než česká, ale rozdíly nejsou tak propastné, i když si to na Moravě a v Čechách lidé rádi myslí. Kromě populistů si tedy musíme vzít poučení i my všichni, kdo si nepřejeme jejich návrat k moci. Slovensko se propadá stále hlouběji do tekutých písků dezinformací a hoaxů i díky tomu, že jsme s tím léta letoucí nic nedělali. Nechali jsme morální inženýry, aby ovládli veřejnou diskuzi slaměnými panáky tradičních hodnot a zkaženého Západu. Už dlouho se tak neřeší, v jakém stavu je školství, zdravotnictví nebo veřejné finance. U politiků nerozhodují kompetence, ale jejich názory na zmíněné slaměné panáky.
Při pohledu na současnou koalici i opozici je jasné, že i Česká republika potřebuje v politice nový vítr do plachet a že pokud se nebudou do veřejného dění zapojovat inteligentní a vzdělaní lidé, zaberou vyprázdněný veřejný prostor ti, kterým na pravdě ani na budoucnosti zas tak moc nezáleží, ti, kteří žijí jen pro tady a teď, kteří pro svůj blahobyt řeknou cokoliv, co dav bude chtít slyšet. Úspěch populistů je totiž, jak ukazuje i příklad Slovenska, závislý na pasivitě občanské společnosti, na toleranci k nenávisti a lžím, ale i na nedostatku odvahy.