Změna paradigmatu
Křesťanská teologie vždy měla a musí mít kulturní, společenské a politické důsledky: její universalismus, opíraný o biblickou autoritu, vyústil v uplynulých dvou tisíciletích do vědomí i praktikování křesťanské výlučnosti, nadřazenosti, ovládání ostatních. Dnes se ukazuje, že křesťanská dominantnost a hegemonie mizí ze scény dějin. Soudobý svět vnímá vlastní globalizaci, pluralitu i odlišnosti, čímž potvrzuje paradigmatický přelom oproti svému dosavadnímu stavu. Nově se utvářející paradigma kolem nás a v nás je výzvou i pro křesťanskou teologii a zejména její tradiční universalismus.
Charakteristickými rysy postmoderního paradigmatu jsou globálnost, pluralita, respektování jinakosti. To představuje vážný útok, ne-li ohrožení křesťanské identity, potvrzované vědomím výlučnosti, nadřazenosti, jedinečnosti a převahy. Atakovaná křesťanská identita se cítí být ohrožena a reaguje na to po svém: pevným uchopením svých fundamentů – biblických i dogmatických. Objevuje se směr, který je zvenku označován poněkud hanlivě jako fundamentalismus, zatímco zevnitř rozumí sám sobě jako bohulibě čistý a přísný biblismus.
Biblismus
Biblismus se vyznačuje tím, že autoritativně uplatňuje slova a věty z bible jako Boží slovo určené do jakékoli situace člověka i světa vůbec. Vychází z nepodložené teze, že bible dává autoritativní odpovědi na všechny otázky a problémy, jež se v dané chvíli vyskytují. Na všechno tázání a váhání se najde jako odpověď nějaký vytažený citát.
Sebemenší zpochybnění této metody, pomocí níž Bůh má působit prostřednictvím recitace biblického textu, je označováno jako zavrženíhodný liberalismus. Liberalistickou manýrou je zejména kritický přístup k biblickému textu a jeho samostatné aplikování do současnosti. Nazývat každou antifundamentalistickou pozici liberalismem je příliš obecné, povrchní a nepřesné. Naopak, fundamentalistický biblismus může mít podobu nejen naivní, neli fetišistickou, ale také exegeticky odbornou, akademickou. Chtěl bych vytyčit jako alternativu vůči biblismu obojího typu jiný způsob zacházení s biblí, resp. naznačit pozici, kterou nazývám „kontextualismem“.
Kontextualismus
Metoda kontextualismu vychází z dialektického napětí a dialogického setkávání mezi textem (původním jevem) a kontextem (průvodním jevem). Její křesťansky teologickou oporou je novozákonní vtělení a starozákonní dějinnost, takže kontextualita je vlastně protažením dějinné inkarnace božského do současnosti: Ježíš Nazaretský byl „textem“ vsazovaným do tehdejšího konkrétního kontextu. Ježíš Kristus musí být „textem“ vsazovaným do našeho konkrétního kontextu. Nikdy neexistovalo žádné „čisté“ evangelium, ale vždycky bylo pošpiněno daným kontextem své inkarnace.
K bibli přistupujeme s rozpoznáním, že jeli pro ni typická dějinnost, situačnost, konkrétnost jako komunikace božského sebesdělování a nikoli nadčasové, věčné teze kdykoli použitelné, pak musíme respektovat tuto její elementární strukturu, kterou dnes – z odstupu času – smíme rozložit na podvojnost textu a kontextu (contextere = tkát dohromady). Zatímco texty jsou trvalé, kontexty jsou proměnlivé. Kontext je charakterizován dynamikou, změnami, vývojem. Kontext, na který se vázali Ježíš, Pavel, apoštolové, prvotní církev, je a musí být naprosto odlišný od kontextu, v němž žijeme a který utváříme dnes my sami. Texty se pohybují v čase cyklickém, opakovacím, zatímco kontexty (tkanivo textů a okolností) běží v čase lineárním, historickém, unikátním. Bible je tedy tkaninou, ušitou z textů a kontextů, kterou je třeba v každé době rozplést, aby se její text mohl znovu sešít s novým kontextem.
Židovství
Fenomén židovství může být pro kontextuální křesťanskou teologii nejvážnější ukázkou paradigmatického posunu ohledně kontextů. V minulosti to byla novozákonní pogromistická teologie, která se stávala živnou půdou antisemitismu. Dnes, v kontextu mezináboženského dialogu, jsme svědky poněkud opačného úkazu – namlouvání, sbratřování, pomalu splývání, jež musí být „dotyčným“ značně nepříjemné, totiž jak křesťané laskají své „starší“ bratry židy.
Užijeme-li poněkud problematický nicméně srozumitelný pojem „náboženství“, pak by křesťanská teologie a křesťanské církve měly konečně deklarovat, že stejně jako „křesťanství“, tak i „židovství“ je samostatné, svéprávné a s ničím jiným nesplývavé „náboženství“. Židé nejsou našimi bratry jinak či více než muslimové, nemluvě o dalších jinověrcích. Dnešní křesťané by měli nahradit termín „židé“ v Janově evangeliu za jiný a měli by opustit Pavlovu verzi židovského osudu podle Římanům 9–11. Proč? Protože se radikálně (paradigmaticky) změnil kontext těchto textů: Dnes neřešíme tehdejší vnitrožidovský spor o pravého Mesiáše, nýbrž se setkáváme jako dvě svérázné komunity – křesťanská a židovská. A židovská otázka dnes pro nás vůbec neexistuje v té naléhavosti a palčivosti, jak ji musel zpracovat ve svém kontextu Pavel.
Křesané a židé nemohou tvrdit, že mají společnou bibli tzv. „Starého zákona“, nebo jeden a týž hebrejský text musejí vykládat a přivlastňovat si zcela po svém. A izraelský Bůh jediný a pravý, dosvědčený zákonem a proroky, se křesťanům ztrojuje do Otce, Syna, Ducha, a to s důsledky natolik odlišnými, že křesťanství a židovství jsou málo příbuzná, nezávislá a zcela svébytná náboženství.
Jinověrectví
Protože křesťanství je ze své podstaty náboženství kontextuální, v němž se text vždycky zaplete s kontextem, je pochopitelné, že za dva tisíce let se kontexty proměňovaly a že dnes jsme dospěli ke skutečnosti kontextů zcela nových a naprosto jiných, než jaké dosvědčuje biblický svět, jehož kontexty ostatně dávno zanikly.
Bible neposkytuje žádný kontext pro výskyt islámu od 7. století křesťanských dějin, pokud Proroka nechceme ztotožnit s některým z Antikristů, jimiž křesťanská teologie s oblibou značkovala nežádoucí a zvrácené historické postavy.
Bible nenabízí žádný kontext pro existenci jiných universalistických náboženství, protože její horizont byl toliko středozemní a nikoli planetární v dnešním smyslu slova. Slovo „pohanství“ mluví o něčem jiném. Dokonce tzv. přírodní náboženství mají protichůdné kontexty, pokud jde o dobu biblickou a současnou: tehdy byla příroda zduchovnělá, uhrančivá, nebezpečná, dnes je příroda odkouzlená, zmaterializovaná, ohrožená. A protože ústředním biblickým zájmem je vyvolení „národa“, resp. spása „člověka“, biblické poselství se míjí s aktuálním ekologickým kontextem.
Bible neposkytuje žádný kontext pro výskyt světonázorových ateistů moderní doby, pokud je chápeme jako ty, pro něž jsou nepřijatelné tradiční křesťanské představy o Bohu, spočívající na spekulativně metafyzických kontextech pozdní antiky a nerespektující dějinný vývoj lidského vědomí o Bohu. Alternativa „víra či nevěra“ v novozákonním kontextu není přenosná do kontextu soudobého, v němž dostává úplně jiné parametry, poznamenané reálnou historií křesťanských dějin. Novozákonní kontext je ještě historicky „předmisijní“, zatímco náš kontext už je reálně „pomisijní“, nebo evangelium bylo mezitím šířeno po celém světě. Apoštolským misijním kontextem byly dosud „čisté ruce“, oproti tomu naším misijním kontextem by mělo být pokání za „kriminální“ dějiny křesťanské církve, a v důsledku toho spíše misijní moratorium nežli vehementní angažmá.
Svoboda Ducha
Právo na vlastní kontext a odpovědnost za rozhodování v našich kontextech nám zajišťuje i ukládá – a nelze to říci jinak než teologicky – „pneuma“, neboli Duch svatý jakožto motor osobní víry a osobitého vyznání. Pro fundamentalisty je Duch doložen na papíře bible a jeho působení je spojeno s přímým odkazováním na svatý papír. Pro kontextualisty je Duch svobodou – je volbou se všemi riziky omylů a je inspirací uprostřed nových skutečností, které biblický papír samozřejmě nemohl zachytit. Fundamentalista má v textu své jisté. Kontextualista má v textu své nejisté, nebo balancuje mezi odumřelými kontexty minulosti a nabízenými kontexty přítomnosti – aby ve svém kontextu mohl dostát textu.