14. října 2006 se na Zbytově, na statku Marty a Jana Kellerových, sjelo 27 přátel profesora Jaromíra Procházky, který se dožil osmdesáti let. Účastníci setkání byli povětšinou posluchači profesorových historických přednášek nebo prázdninových pobytů s ním v slovenských horách nebo na českých kopcích. Narozeniny Jaromíra Procházky je opět svedly dohromady. Jaromír Procházka oslovil své žáky a přátele výkladem „Oslovuje nás ještě listopadová revoluce?“ Pana profesora pozdravil a o něm promluvil Daniel Pfann. Jeho proslov vám předkládáme. Chceme tím také připomenout historika Jaromíra Procházku a přejeme mu mnoho síly do dalších let. mp
Milý pane profesore, milí přátelé, beru si slovo, protože jsem první žák pana profesora Procházky, a to z roku 1975. Zní to asi dost zvláštně.
Byly doby, například léta sedmdesátá, kdy mnoho lidí nesmělo studovat. O vyhlášených, skoro prestižních bytových seminářích se ví leccos. U našeho pana profesora jde o něco jiného.
Ale jak to začalo
Jaromír Procházka se narodil na Slovensku, tatínek byl geodet. Tam s rodiči dvanáct let žil a získal k tomuto kraji, přírodě i kultuře vztah. To jsme někteří mohli poznat zcela autenticky.
Posléze našel také vztah k historii a pedagogice. Po různých peripetiích se stal v roce 1955 profesorem dějepisu a zeměpisu na gymnáziu v Bystřici nad Pernštejnem.
Tatínek pana profesora byl legionář a vedl děti ke vztahu k věcem veřejným, k národu, k diskusím. To jsme také mnozí zažili.
Ve školním roce 1944–1945 byli oktaváni totálně nasazeni. Jaromír Procházka do dílny brněnského letiště. Téměř na samém konci války byli on a jeho tatínek zatčeni gestapem a uvězněni v Kounicových kolejích v Brně. Tatínek tam po třech týdnech zemřel. Jaromír v Kounicových kolejích strávil šest týdnů a o úmrtí otce se dozvěděl až doma. To už se blížilo osvobození Brna. Oktávu nahradily dva šestitýdenní kursy a od října 1945 studoval Jaromír dějepis a zeměpis na filosofické fakultě Masarykovy univerzity.
Po různých mezihrách od roku 1956 do roku 1958 profesor Procházka vyučoval na bystřickém gymnáziu dějepis a zeměpis. Ovšem již v následujícím roce 1959 se středoškolský profesor, i přes svoji výraznou levicovou, zároveň ovšem i protestantskou orientaci, ocitá na jeřábu. Nikoli na stromě. Představte si drobného intelektuála, jak sedí ve výšce a ovládá takový stroj…
Procházka byl zvyklý otevřeně diskutovat, jak se to naučil doma, a odmítl vystoupit z církve. Z jeřábničení pak přesedlal, dostal přece jen přiměřenější zaměstnání v muzeu v Bystřici nad Pernštejnem. Tam se také oženil s Olgou Rotkovskou, učitelkou hudby.
V roce 1968, tedy téměř po deseti letech, byl opět přijat za řádného profesora na bystřické gymnázium. Studenty zvaný Muzejník nebo Muza, znovu učitel, mohl opět uplatňovat své neobyčejné, originální a skvělé pedagogické a učební metody. Ty jsme mnozí mohli poznat později. Ale jsme ještě v letech, kdy už je něco možné, ale mnohé také ne.
O Jaromíru Procházkovi jako středoškolském učiteli se můžeme mnohé dovědět od jeho školních žáků. Od katolického teologa Milana Badala nebo evangelického faráře Michala Hány. Jen si vybavuji, že Milan Badal s humorem zmiňoval, že pan profesor někdy ve škole říkával, „o tom si promluvíme po bohoslužbách na prosetínské faře.“
V roce 1977 bylo historikovi postupně odebráno vyučování dějepisu. Kdyby ten, kdo o tom rozhodoval, viděl skvělá skriptíčka na jednotlivá dějinná období, jejich didaktiku – pokud by v něm bylo aspoň trochu pedagoga, asi by mu nebylo dobře. Ale Jaromír Procházka alespoň mohl učit na gymnáziu. Zeměpis, geologii, snad ještě němčinu a latinu.
Přišla Charta 77. Procházka nevolil cestu disidenta, zůstal středoškolským profesorem. Ale to již vedl „dvojí život“. Na škole vykládal o minerálech a učil žáky studovat. Na jiných místech se snažil mladým lidem dát to, co dát mohl.
Jak jsem říkal, pan profesor se nezapojil „klasickým způsobem“ do oficiálního disentu ani do „oficiální“ Patočkovy univerzity, alespoň ne na začátku. Ale o to víc za ním mohl přijet kdokoliv, koho jsme pozvali. Ovšem jako středoškolský učitel, zvlášť znovu přijatý, musel řešit otázky typické pro tu dobu. Účastnit se na malém městě prvomájového průvodu, či ne, účastnit se evangelických bohoslužeb, či ne… Takovýmto dilematům bylo vystaveno mnoho lidí z generace našich rodičů.
Když jsem s panem profesorem (poněkud zjednodušeně řečeno nesignatářem a nedisidentem) mluvil o Chartě, řekl mi – necituji přesně: „Nejen přečíst důkladně samotnou Chartu, protože leckdo by řekl, že od ní nemůžeme čekat nic, ale spolu s ní vhodným lidem dávat Patočkův dokument ‚Co můžeme očekávat od CH 77‘.“
Jak jsem se vlastně stal jeho prvním žákem
Když jsem v roce 1975 z politických důvodů nesměl studovat na žádné střední škole, navštívili nás ve Sněžném Procházkovi a po bohoslužbách mi pan profesor nabídl soukromou výuku dějin. Skoro každou sobotu jsem po návratu z učebního oboru v chemické továrně v Hradci Králové vyrážel do Bystřice. Tam se mi otvíral svět historie. Každá návštěva u Procházků, většinou zakončená obědem, znamenala jedno historické období. Výklad, shrnutí, HRV. Hlavní rysy vývoje. Pak otázky. Nevím už dnes, jestli jsem na ně odpovídal týž den nebo příště. Zkrátka šlo o to, pochopit co nejvíce dané období, souvislosti, odlišit významné od méně významného. To je specifikum pedagoga a historika Procházky A také být schopen o období něco sám říci. K tomu pomáhaly otázky, nikoli ke klasifikaci a prolézání z ročníku do ročníku. A nešlo v prvé řadě o to, jestli jsem se učil, to bylo tak samozřejmé, že až vedlejší, ale jestli jsem látku pochopil a utvořil si názor, případně sám přišel s otázkami či polemikou. Ale polemika přišla spíš až později při větších setkáních.
Kratičká odbočka k metodě
Například: je důležité datum narození Mistra Jana Husa? Jako Procházkův žák mám za to, že významné je datum smrti. Luther? Žádné datum narození ani smrti, ale datum přibití jeho slavných tezí, to je Lutherův letopočet. Ovšem cituji: „Některé letopočty jsou nezbytné minimum, jimž je nutno se naučit.“ Ale byly tak skvěle vybrány, že když jsem z některého století vyjmenoval několik letopočtů, dokázal jsem se od nich odrazit a něco povědět o celé době.
Procházkovy výklady byly zajímavé až napínavé. Výklad sám vedl k přemýšlení a otázkám. Pak shrnutí: hlavní rysy vývoje a jejich význam pro jejich dobu, ale i pro budoucnost a naši dobu.
U příležitosti Vašich narozenin, milý pane profesore, bych Vám chtěl za sebe poděkovat, že jste mne uvedl do studia historie a poskytl základ pro studium dějin v mém dalším životě. Když jsem jako učeň s dodatečnou dálkovou maturitou posléze přišel na teologickou fakultu, byl jsem vybaven jak znalostmi, tak snad i schopností orientovat se a hodnotit. A v tomto ohledu jsem na tom byl lépe než mnozí středoškoláci.
Kurzy dějin v přírodě
Dalšími „individuálními“ žáky byli, myslím, synovci Šimsovi a snad ještě jiní. Pak přišla éra kurzů dějin v přírodě. Na začátku 80. let se vytvořila malá skupinka kolem Mirka Pfanna, Jiřího Šimsy a dcer pana profesora Marty a Olgy. Pan profesor nabídl společné týdenní pobyty. Protože Jaromír Procházka byl stále středoškolským učitelem, odjíždělo se za určité konspirace na určené místo nejprve v Nízkých Tatrách. Ubytovali jsme se většinou v nějakém chatkovém areálu. Vedli jsme půvabné spory o ranní vstávání, o to, kdo bude bydlet nejdál od chatky pana profesora atd. Ale v každém případě jsme po snídani vyráželi na celodenní výlet do nádherné přírody. Cestou jsme se zastavovali na výklad vždy jedné kapitoly z určené historické etapy, následovala diskuse. Během dne jsme dostávali místo vody skrovný příděl křížal. Týden byl rozvržen tak, abychom prošli nějakou krásnou část Nízkých Tater (později Slovenského ráje nebo Valašska), ale také určitý úsek dějin. Při návratu z výletu a na konci pobytu následovalo krátké shrnutí. Postupně se nás sjíždělo víc a víc. Za těch několik let se vystřídala řada různých lidí. Většinou nás bylo kolem deseti. Večery byly volné. Vytvořilo se pěkné společenství a také jsme si užili mnoho legrace. Někdy i na účet nám dosud zcela neznámých, velmi osobitých slovenských písní, které pan profesor předzpěvoval. A celkově panovala jakási přírodní a zároveň vzdělávací atmosféra, příroda a vědění byly úzce spjaty. Kdo dnes ví, co je to polana? A kdo se mohl tak podrobně dozvědět o různých velmi důležitých událostech z poválečných dějin, na které je Jaromír Procházka vynikající odborník! Byla to ojedinělá příležitost orientovat se v určité dějinné etapě, a to za využití propracované pedagogické metody přizpůsobené přírodním a někdy i povětrnostním podmínkám.
Zjednodušeně: neodjížděli jsme domů jen informování o karibské krizi, Sovětech v Afghánistánu a o méně známých, leč významných událostech. Měli jsme také přinejmenším potuchu o hodnocení a významu událostí a období. To všechno nás směrovalo i motivovalo ke snaze o chápání naší současnosti i k dalšímu studiu otevřené minulosti. I ta krásná příroda. Jsem nesmírně vděčný za ty zvláštní výlety a pobyty. Doslova otevřely oči i dalším lidem, na kterých nám záleželo. Nelze pominout vztah nejen k vlasti či národu a jeho dějinám, ale právě i k té krásné krajině tehdy ještě naší celé země. A ty nádherné slovenské písně znějící z profesorových úst na horských úbočích a polanách, které střídaly výklady z historie. Zní to pateticky, ale byly to zcela jedinečné a nezapomenutelné zážitky.
Děkujeme, pane profesore!
Zbytov, podzim 2006