Při srpnovém sborovém dni ve Velkém Meziříčí pronesl Pavel Keřkovský řeč, kterou v čísle 7/2023 Protestant otiskl pod nadpisem Manželství a stejnopohlavní – partnerský svazek & biblická erotika, askeze a celibát. Poučeně a přehledně podává souhrn základních argumentů pro akceptaci stejnopohlavní sexuality v církvi. Uprostřed moudrých slov však jako pěst na oko působí v úvodním odstavci tvrzení „Profesionální pracovníci církve budou mít právo rozhodovat o občanských právech ostatních členů církve, což je z hlediska právního nespravedlivé a protiústavní.“ Keřkovský takto hodnotí možnost danou synodem farářům, že záleží na jejich úvaze, zda požehnají či nepožehnají stejnopohlavnímu páru. Tento výrok je nešťastný hned ze dvou důvodů.
1) Výrok je pošetilý. Troubení na poplach, že usnesením synodu jsou dotčena ústavní práva občanů, není na místě. Jak církve zacházejí se svými náboženskými úkony, je zcela v jejich kompetenci a stát jim do toho nemůže zasahovat. Už jenom proto, že ústavní ani žádný jiný soud nemá nástroje, aby posoudil, co je to požehnání. Nemůže tedy určit, kdo na požehnání má právo a kdo ne, ani kdo je povinen požehnání udělit a kdo nikoli. Požehnání není otázkou práva, nýbrž otázkou víry a milosti.
Ukazuje se, jak podvyživená je u nás i teologie manželství různopohlavního. Tytéž deficity se nyní přenášejí také do oblasti uzavírání stejnopohlavních svazků. Úkon uzavření manželství, k jehož zaprotokolování mají církve zákonnou licenci od státu, se při svatebním obřadu prolíná s ryze náboženským požehnáním. Jejich rozlišení, souslednost a vyvážení si zasluhuje péči a pozornost, když nyní rozšiřujeme možnost požehnání i na stejnopohlavní páry. (Mimochodem – synodní usnesení je tak šikovně formulované, že na něm není zapotřebí cokoli měnit, až u nás dojde k uzákonění stejnopohlavního manželství.)
Jako farář jsem dvěma různopohlavním párům odmítl udělat svatbu poté, co jsem vyslechl jejich motivaci pro církevní obřad. Jejich představy jsem považoval za neslučitelné s křesťanským pojetím požehnání. V souladu se zákony jsem se držel své víry a svobody dané církvi, páry jsem o jejich možnost uzavřít manželství neoloupil, jenom jsem je poslal jinam a rozešli jsme se v dobrém.
2) Výrok je škodlivý, neboť sugeruje, že kdo z farářů a farářek odmítne požehnat stejnopohlavnímu páru, dopouští se nespravedlnosti. Domnívá se snad Pavel Keřkovský, že by synod měl vydat jednoznačný startovní výstřel, že se od teďka bude žehnat bez ohledu na postoj žehnajícího, který tuto možnost zpochybňuje? Ať je rovnost ve všem a úplná! Ano, věroučné argumenty pro žehnání jsou pádné, ale není nutné, aby jim všichni přitakali. I argumenty protější strany jsou hluboké a založené na víře. Jako církev stavíme na lásce, nikoli na všeobecné jednomyslnosti. Což si uvědomuje i autor, když vyzývá: „Příští synod by si za krédo svého jednání měl vzít prosbu apoštola Pavla, že nemají setrvávat ve sporech, ale mají být k sobě tolerantní a jedni druhé za důstojnější sebe míti (Fp 2,3).“ Nějak se však nemohu zbavit dojmu, že Pavel Keřkovský odmítače žehnání za sebe důstojnější nepovažuje a nadále se s nimi hodlá přít.
Já vidím budoucí církev jako pestré společenství, chcete-li jako duhové společenství, kde spolu svorně přebývají (Ž 133,1) nejen lidé rozdílné sexuální orientace, ale i lidé rozdílného názoru na žehnání stejnopohlavním párům. Zkrátka, že budeme mít tolik lásky, v níž svou odlišnost jak sexuální, tak teologickou uneseme. To pak bude křesťanství, jak má být! Nesdílím Keřkovského mylnou a fatalisticky vyhrocenou představu, že „faráři a farářky se stanou poslední a nejdůležitější instancí, která má v rukou osud svých spolubratří a spolusester.“ Toužím, abychom v církvi měli takovou svobodu, kdy duchovní řekne s láskou partnerům: „Promiňte, bratři/sestry, ale z mého pohledu víry mohu dát požehnání jen různopohlavnímu páru.“ A oni/ony mu v lásce odpovědí: „Nevadí, jsme přeci různí v tolika věcech, obrátíme se na někoho, kdo náš pohled sdílí.“ O požehnání totiž není nouze. Hospodin požehnání a život na věky udílí tam, kde žijeme svorně (Ž 133,3).
Souhlasím s Pavlem Keřkovským, že naše víra se zrcadlí v písních, které zpíváme. Tudíž i náš postoj ke stejnopohlavním vztahům by se měl promítnout do nějaké písničky. Po vzoru obšírných katechetických písní staré Jednoty jsem se o to pokusil. Zpívá se na melodii „V sjití tomto pravme sobě“. (EZ 761, melodie nebyla zvolena náhodně.)
1. Bože, ty jsi hoden chvály / za heterosexuály, / jsou-li spolu muž a žena, / lidská čeleď je zmnožena.
2. Příroda tvá tomu chtěla, / aby spojili svá těla, / touhu vřelou k sobě měli, / děti na svět přiváděli.
3. Příroda však ta není vším, / nediktuje našim duším. / Tys do srdce vložil nám cit, / ať hledáme, s kým chceme žít.
4. V tom tvá moudrost jest odvěká, / když vytvořil jsi člověka, / pomoc rovnou dal jsi jemu, / není dobře samotnému.
5. Než jednomu líp je dvěma, / někdy je to muž a žena. / Jindy najde si pro změnu / muže muž a žena ženu.
6. Zde je výzva aktuální: / lidé homosexuální, / kteří se též v lásce mají, / jeden s druhým přebývají. /
7. Jejich cit je věcí danou, / nedal jsi jim na vybranou. / Kam se jejich srdce kloní, / za láskou tam půjdou oni.
8. Copak zmůže poručení / těm, kdo jsou takto stvoření? / Avšak vede ku pokoji, / když je věrný svazek pojí.
9. Prosíme za homofoby, / uchraň nás vzájemné zloby, / Místo hádek, urážení, / dej nám radost ze spasení.
10. Vždyť Ježíš, náš Vykupitel, / netázal se: „Kdo s kým spíte?“ / Každý den má trápení dost, / k čemu jsou pře o pohlavnost?
11. Podle Kristova učení / nevdává se a nežení / nikdo z těch, kdo žijí v nebi. / Boha vděčně však velebí.
12. Lásku všechněm lidem přejme, / radost čistou vždy z ní mějme. / Kdo na lásce vztah svůj staví, / jistě dojde Boží slávy.