Co se týče setkání Fórum 2000 v Praze, jsme – my obyčejní – limitováni neúčastí, nedostatkem materiálů a kusými informacemi z masmédií. Snad by se dalo s určitou dávkou opatrnosti říci, že česká evangelická veřejnost je většinou srozuměna s významem a naléhavostí témat a problémů, jež se zde probírají. Zato lze silně pochybovat o tom, zda soudobý český protestantismus ve svém ekumenickém spektru je motivován a dostatečně vybaven pro diskuse mezináboženského dialogu a pro společnou mezináboženskou liturgii v rámci Fóra 2000. Obecnou a typickou evangelickou nepřipravenost vyjádřil synodní senior a předseda ERC ČR v pořadu ČT „Cesty víry“ na počátku listopadu 2000. Promluvil nejen za sebe, ale na široké společenské platformě předložil patrně většinové evangelické mínění.
Srozuměn s příměrem „zahrady s mnoha barevnými květy“ považoval za nezbytné doplnit, že „na zahradě bují také plevel a kopřivy“. Tak prý je tomu i se světovými náboženstvími. – Slyšíme, jak zde promlouvá dvoutisíciletá křesťanská tradice, sebevědomě si vědomá své vlastní ušlechtilosti a schopná rozpoznat, vytrhat i pálit cizí a škodlivý duchovní plevel. Nepoučeni – jakmile začneme rozlišovat „dobré a zlé“ rostliny vyrůstající z náboženské půdy, končíme jako vytrestaní vyhnanci ze zahrady. Sociologicky a psychologicky možná dovedeme rozeznat škodlivost hnutí, skupin, sekt – teologicky nemůžeme a nesmíme soudit. Nebylo nám dáno zahradnické právo.
Následovala výhrada, že „zde chybí pojem pravdy, což je vlastní křesťanské a západní tradici, otázka, kde je pravda, absolutní pravda, která se zjevuje…“. – Z toho, co o tom vím, nemyslím, že je tomu tak, neboť pojem „pravdy“ v náboženství je jedním z klíčových témat mezináboženského dialogu, a sice v napětí mezi vertikálou identity (přesvědčení) a horizontálou plurality (tolerance). Pohoršením i zločinem bylo právě pojímání pravdy v křesťanské západní tradici: Řekové jí dodali logicky zajištěnou odkrytost, Římané ji podpořili autoritou a disciplínou. Hebrejská výlučnost a vyvolenost se nabízela vždy a kdykoli. „Absolutní pravda, která se zjevuje,“ byla a je přece ve výbavě každé víry a každé pospolitosti. Má ji křesťanství, je majetkem katolíků, evangelíků, mohamedánů i marxleninistů. Takže křesťanská teologie dnes stojí před úkolem zabývat se pravdou mimo kategorie absolutnosti a exkluzivity, a to v důvěře a naději, že „absolutní pravda se zjeví“. Ale nebude to už pravda křesťanská, církevní, biblická ani muslimská či východní. Bude to pravda „absolutní“. Dosavadní náboženská pravda zůstává pouze hypotetickou a není evidentní.
Někdo mohl být potěšen i nadšen, já jsem byl zklamán a roztrpčen, že zástupci evangelíků nepůjdou na mezináboženskou liturgickou bohoslužbu k sv. Vítu, protože by „mohla vést k relativizování hodnot a vyvolat v lidech zmatek“. Přemýšlím, jaké hodnoty by mohly být zrelativizovány: hodnota Boha, církve, křesťanské víry, bible? Nejednou si říkám v konfrontaci s našimi křesťanskými, resp. evangelickými hodnotami, jak by potřebovaly zrelativizovat, aby opustily svou fixaci na neochvějné principy reformační i neomylný svět bible: privátní Bůh Izraele a církve, Kristus redukovaný na židovskou mesianitu, Boží vůle bažící po synovské oběti, Hospodin novoplatónsky vševědoucí a všemohoucí, naivně iluzorní jedinečnost biblických příběhů, barthovská víra oproti falši náboženství atd. – Ano, staly se a zůstávají hodnotami prošlých časů a málo napomáhají k utváření evangelické identity ve stávajícím proměněném čase.
Čas se proměnil do nových a netušených podob: paralelnost a pluralita různých náboženství, inkulturace evangelia do nehebrejského podhoubí, společné náboženské archetypy uložené v posvátných knihách, vzájemná vstřícnost racionality a spirituality, logiky a mystiky… Zkrátka a doslova „zmatek“ – jak varovně zaznělo – zmatek v nejasném, nepřehledném a nesrozumitelném světě. A odtud potřeba odpovědné teologické práce, která zmatek vnímá, a ne ho skrývá. Teologie, která počítá s Bohem, který není nikoho a nikomu nepatří – ani západní ani východní religiozitě. Otevřenost pro Boha, přesahujícího pascalovskou alternativu Boha Abrahamova, Ježíšova a Boha filosofů a učenců – alternativu, která vyprchala.
Řekne-li evangelík, že „nemá strach z jiných náboženství, že to není naše situace, abychom se jich museli obávat,“ má pravdu v tom, že nahonem nehrozí lavinový nápor jinověrců do naší vlasti, a odtud pak nezbytná konfrontace s jejich vyznáním. Domnívám se však, že je tu skrytý strach vnitřní: Našinec křesťan (evangelík jako katolík) je nervózní z toho, aby nebyl přistižen u celé řady nepravd, předsudků, omylů a iluzí, jež máme nejen o druhých, ale především o své vlastní víře: strach otřásající autoritou Písma, jedinečností Kristovou, vztahem Já – Ty, osobní spásou, křesťanským univerzalismem, misijním entuziasmem, výlučností cesty, pravdy a života, identitou sebevymezování vůči jiným…
A tak kladu otázku akademickým teologům i vnímavým laikům: Kdo připraví český protestantismus na vlnobití ducha, jež se rýsuje na obzoru? Jak se zbaví evangelická veřejnost absolutizace svých domněle věčných hodnot?