Jako čtrnáctiletý kluk jsem začal pracovat se staršími chlapy v dílně, kde se opravovaly elektromotory. Setrval jsem tam sedm let. Bylo nás tam nejprve sedm, časem až deset (i se mnou a laskavým mistrem).
Jednou se kolegové elektromechanici při práci bavili o zkušenostech vojáků za války, zejména za té poslední. A na přetřes přišly situace, kdy vojáci obtížně sháněli něco k jídlu, zejména maso. Nastalo vypočítávání, která všechna zvířata vojáci chytali, zabíjeli a pekli či vařili. Ve výčtu se samozřejmě nacházela hospodářská zvířata, také lesní zvěř, ba nechyběli ani psi. Až potud se všichni diskutéři shodli. Když ale jeden z nich přišel s tím, že vojáci jedli běžně i kočky, rozvinula se velká debata, zda tomu tak mohlo být, zda se kočky vůbec dají jíst. Hlasatel názoru, že kočky jsou dobré k jídlu, po chvíli navrhl, že by bylo možné nějakou kočku chytit a upéci, aby se osazenstvo dílny přesvědčilo, že má pravdu. Byl výmluvný, své názory prosazoval umanutě. Asi tak půlku osazenstva dílny přesvědčil, že nejlepší bude to vyzkoušet hned. Mistr a ještě jeden elektromechanik byli nahlas proti; bylo jim líto kočky, celé to viděli jako hloupou a krutou klukovinu. Avšak věci se už rozeběhly, ani rozumný kolega, ani dobrák mistr je nedokázali zastavit. Chlapi vyrazili ven; věděli, že v sousedním vnitrobloku na dvorku kočka bývá, našli ji tam, chytili a přinesli. Nastala diskuze, jak ji zabijí. Jeden z chlapů přišel s nápadem, že kočku je nejlepší uvázat do oprátky a strhnou jí vaz. Pokusil se to tak udělat, přetrhl provaz oprátky a kočka dál žila, hlasitě křičela v hrůze a pobíhala po dílně. Zahnali ji do kouta, jednou železnou tyčí přitiskli k zemi a druhou umlátili. Byl už skoro konec pracovní doby. Mistr, nesouhlasící kolegové a já, zděšeně zírající, jsme šli domů. Ostatní zůstali v dílně, kočku vykuchali a upekli (měli jsme tam troubu, kde jsme vypékali nové vinutí motorů napuštěné izolačním lakem). Druhý den bylo požíračům kočky špatně. Zřejmě proto, že ji pekli na starém, asi trochu zkaženém oleji, který ukradli v nedalekém bufetu na chodbě. Přál jsem jim to. Den – dva po té jeden z nich přišel do práce a oznámil, že u vchodu do sousedního vnitrobloku visí papír s nápisem, najde-li někdo zatoulanou kočičku, ať ji vrátí paní domovnici. Chlapům, kteří kočku zabili a snědli, to přišlo velmi zábavné, chvíli o tom vtipkovali na účet kočičky i její paní.
Když jsem tuto vzpomínku sepisoval, přišel mi na mysl starý již výrok Karla Schwarzenberga, že lidé jsou někdy zlé opice. Šlo o obrazné vyjádření toho, jak se lidé bezcitně a krutě dokážou chovat k druhým lidem; ovšem platí to i o chování vůči zvířatům. Jako tehdy v dílně. Tu bych si chtěl všimnout, že mistrovi a rozumnému elektromechanikovi se sice nepodařilo zabránit magořícím kolegům ve zbytečném a krutém ubití kočky, ale pokusili se o to, nahlas nesouhlasili, a tak mně, mladému ještě učedníkovi, vyděšenému z toho, co vidí, ukázali, že celý svět není zvrhlý (tehdy v mikrosvětě dílny to vycházelo půl na půl); a také mi předvedli, že ke zlému jednání se nemá mlčky přihlížet, že je dobré se pokusit tomu zabránit. Vždycky se to nepodaří, ale mlčet se nemá mimo jiné proto, aby ti nejmladší měli dobrý příklad odporu vůči nelidskosti. Samozřejmě to platí zejména v situacích, kdy bezohlednost a krutost přijdou ke slovu v soužití lidí, ovšem i tehdy, když se objeví bezcitnost vůči dalším živým tvorům; mlčet se ale nemá ani v situacích, kdy se šíří předsudky o jiných lidských bytostech jako o méněcenných, vůči nimž je možné si cokoliv dovolit. Když jsem tuto vzpomínku sepisoval, přišel mi na mysl starý již výrok Karla Schwarzenberga, že lidé jsou někdy zlé opice. Šlo o obrazné vyjádření toho, jak se lidé bezcitně a krutě dokážou chovat k druhým lidem; ovšem platí to i o chování vůči zvířatům. Jako tehdy v dílně. Tu bych si chtěl všimnout, že mistrovi a rozumnému elektromechanikovi se sice nepodařilo zabránit magořícím kolegům ve zbytečném a krutém ubití kočky, ale pokusili se o to, nahlas nesouhlasili, a tak mně, mladému ještě učedníkovi, vyděšenému z toho, co vidí, ukázali, že celý svět není zvrhlý (tehdy v mikrosvětě dílny to vycházelo půl na půl); a také mi předvedli, že ke zlému jednání se nemá mlčky přihlížet, že je dobré se pokusit tomu zabránit. Vždycky se to nepodaří, ale mlčet se nemá mimo jiné proto, aby ti nejmladší měli dobrý příklad odporu vůči nelidskosti. Samozřejmě to platí zejména v situacích, kdy bezohlednost a krutost přijdou ke slovu v soužití lidí, ovšem i tehdy, když se objeví bezcitnost vůči dalším živým tvorům; mlčet se ale nemá ani v situacích, kdy se šíří předsudky o jiných lidských bytostech jako o méněcenných, vůči nimž je možné si cokoliv dovolit.
V prvních létech mé práce v dílně jsem také slyšel vyprávění kolegy, který v květnu 1945 bojoval na barikádě proti Němcům. Líčil stavbu barikády, jak bylo obtížné dostat tramvaj z kolejí a postavit v ulici napříč, jaká byla makačka, když barikádu doplňovali dalšími rozměrnými a těžkými věcmi. Vyprávěl, že neměli dost pušek a nábojů. Když se němečtí vojáci objevili, bránili Češi svou barikádu, ale věděli, že dlouho to nevydrží. Kolega vzpomínal, že v těžkých chvílích boje a v očekávání prohry horečně přemýšlel, jak a kam se pokusí utéci. Přišli ale vlasovci, německé vojáky zahnali a barikádníci byli zachráněni. Později, když už dorazila i Rudá armáda, ozbrojení mládenci z barikády vyhledávali Němce, nejen vojáky, ale i německé rodiny bydlící v Praze, zatýkali je a hnali na Hagibor, kde byl sběrný tábor pro zajaté Němce. Kolega vyprávěl: „A tak jsme Němčoury, chlapy, ženské i děti, hnali ulicemi Prahy na Hagibor a z baráků vybíhaly české ženské s pohrabáči v ruce, aby si do nich praštily. To byla prdel.“
Když mi tatínek vyprávěl o své protinacistické odbojové činnosti, vylíčil mi i jednu episodu z května 1945, která se odehrála v Pardubicích. Tam jeden mladý muž, do té doby spolehlivý člen odbojového oddílu Železné hory, si ve sklepě zřídil mučírnu, kde bil Němce. Velení odbojového oddílu se o tom dozvědělo, rozhodlo se tomu učinit přítrž. Táta ještě s několika kolegy se do sklepa vypravili. Vešli tam, mladý odbojář zrovna bil spoutaného Němce řetězem. Otec mu povídá: „Nech toho!“ Mládenec sáhl po pistoli, otec s dalšími odbojáři byli rychlejší, vrhli se na něj, srazili ho k zemi a spoutali, mučení ukončili. Když mi to otec vyprávěl, končil slovy: „Vůbec jsem to nechápal. Byl to slušný mládenec, pocházel z dobré vzdělanecké rodiny, v naší odbojové skupině nikdy nezklamal, a teď tohle.“ Když mi tatínek vyprávěl o své protinacistické odbojové činnosti, vylíčil mi i jednu episodu z května 1945, která se odehrála v Pardubicích. Tam jeden mladý muž, do té doby spolehlivý člen odbojového oddílu Železné hory, si ve sklepě zřídil mučírnu, kde bil Němce. Velení odbojového oddílu se o tom dozvědělo, rozhodlo se tomu učinit přítrž. Táta ještě s několika kolegy se do sklepa vypravili. Vešli tam, mladý odbojář zrovna bil spoutaného Němce řetězem. Otec mu povídá: „Nech toho!“ Mládenec sáhl po pistoli, otec s dalšími odbojáři byli rychlejší, vrhli se na něj, srazili ho k zemi a spoutali, mučení ukončili. Když mi to otec vyprávěl, končil slovy: „Vůbec jsem to nechápal. Byl to slušný mládenec, pocházel z dobré vzdělanecké rodiny, v naší odbojové skupině nikdy nezklamal, a teď tohle.“
Mně k těmto i dalším podobným situacím z května 1945 sedí zmíněný Schwarzenbergův výrok, že někdy jsou lidé zlé opice. Je sice možné namítnout, že těsně po konci nacistické okupace, během níž zde Němci napáchali velmi mnoho zlého, spoustu zvěrstev, měli Češi hrůzy okupace v živé paměti, že proto je pochopitelná tvrdá odveta. Ano, bývá tomu tak, že ve vypjatých situacích, jako byl konec nacistické okupace, se šíří davové emoce, kdy se mnozí chovají jako utržení ze řetězu. Ale ne všichni! Byl tu přece i můj otec a jeho přátelé odbojáři, kteří šli ukončit mučení v Pardubicích, a kteří byli později s dalšími slušnými odbojáři úředně vysláni chránit u České Lípy německé starce a ženy zabíjené krutými příslušníky české revoluční gardy. Byli zde tito obránci lidskosti a demokratické tradice, za kterou bojovali v protinacistickém odboji. A demokratická tradice pro ně také znamenala, že po skončení hrůzovlády nemá nastoupit nelidská odveta, nýbrž že co nejdřív je třeba nastolit řádné vyšetřování a spravedlivé souzení zločinů.