Rozhovor s Filipem Boháčem, farářem ČCE v Opatově
Proč ses rozhodl jet sám pomáhat?
Když jsem se dozvěděl o invazi, zasáhlo mě to, měl jsem za to, že se otáčí svět, že válka se nás přímo dotýká a že je potřeba něco udělat.
Jak to vypadalo prakticky?
Spolu s Jonášem Zejfartem (náš církevní misiolog) jsme udělali sbírku v Praze-Uhříněvsi a také zde v Opatově. Byli jsme v kontaktu s expediční klubovnou Brno, která vybavuje vlaky na Ukrajinu. Bylo třeba shromažďovat a dovážet zásoby. Dovezli jsme mnoha auty zásoby do Brna, odkud jsme s novou zásilkou pokračovali až na hranice do Vyšného Nemeckého. V Brně nám do aut také dali speciální zásilku pro někoho, kdo si ji vyžádal z ukrajinské strany. To byla první cesta, kterou jsme vykonali tři dny po začátku konfliktu, tedy vyjeli jsme ihned po bohoslužbě v Jihlavě.
Do Brna pak jelo několik aut z Uhříněvsi, tam naplnili skoro celý kostel. Z Brna jsme jeli třemi osobáky ve čtyřech lidech do Vyšného Nemeckého.
Jak dlouho trvala cesta?
Cesta trvala asi 10 hodin. Spali jsme v Košicích ve sboru ECAV, kde nás velmi srdečně přivítal správce fary. Po snídani jsme vyrazili na hranice.
Jak to tam vypadalo?
Byl tam chaos, situace byla příliš čerstvá. Všechny zúčastněné složky se ještě nestihly dohodnout jak a co dělat. Po dlouhém čekání jsme zásilku odvezli na nové místo do Košic. Hned po tom jsme odjeli zpět do Prahy.
Ty jsi byl na hranicích dvakrát?
Na druhou cestu jsme vyjeli v pátek 4. března. Vyjel jsem se skupinou, s níž jsem se seznámil na facebooku. Nikoho z těch lidí jsem před tím osobně neznal. Všechno to byli lidi od muziky. Jeli jsme dvěma auty, bylo nás osm.
To už jste nevezli materiál?
Jeli jsme tam jako dobrovolníci za slovenské skauty. Oddíl Vyšné Nemecké. Tou dobou bylo na hranicích materiálu hodně, sklady byly přeplněné. Na facebooku všichni varovali před dovážením zásob.
Jak proběhlo zapojení?
Přijeli jsme tak, že bylo logické nastoupit na noční směnu. Od 19 hodin do 7 hodin rána. Skauti vypomáhali s řadou věcí, nejvíce s organizací autobusů. Dobrovolník musel rychle zjistit, kam, kolik a kdy. Tedy: kam autobus pojede, kolik má míst a v kolik odjede. Všichni jste měli vysílačky a s jejich pomocí musel dobrovolník u autobusu zkontaktovat ty, kteří jsou u stanu. Ti museli zjistit, kdo by chtěl ohlášeným spojem jet, a pak tyto konkrétní lidi dovézt k autobusu. Pohybovali se tam i tlumočníci, ale většinou šlo o dorozumívání rukama, nohama a googletranslátorem. Já sám jsem první směnu s kolegou hlídal dva stany pro zvlášť choulostivé uprchlíky, tam nám posílali maminky i otce s dětmi s postižením. Babičky cestující s vnoučaty.
Vedle byl ještě stan pro kovidové pacienty.
Kolik bylo lidí ve stanu lidí?
Stany měly kapacitu cca 12 míst, byly vytápěné a my jsme měli za úkol ty stany udržovat a taky je chránit před lupiči. Už v těch prvních dnech se stalo, že tam někdo ukradl teplomety.
Kolik stupňů bylo ve stanech?
Bylo to velmi komfortní, byly to hasičské stany od hasičů, teplota byla určitě nad dvacet stupňů. O uprchlíky bylo dobře postaráno. V tu dobu tam spolupracovali hasiči, policie, vojenská policie, Človek v ohrození (slovenská verze Člověka v tísni), Červený kříž, Evanjelická diakonie, Adra, Kuchári bez hranic, skauti a také Maltézský kříž, ti dělali evidenci příjezdů a odjezdů jak autobusů, tak i osobních aut. Ukrajinci byli po přechodu hranic upozorněni, že nemají sedat do osobních aut, která nejsou v evidenci maltézského kříže. Bohužel jsme zaznamenali i případ rasistického šoféra autobusu. Řidič vyhodil před odjezdem dva černochy, kteří na Ukrajině studovali medicínu. Jednalo se o rakouský autobus. Skauti to ohlásili a slovenská policie si už řidiče vzala do parády. Černoši odjeli s ostatními uprchlíky.
Jak to vypadalo ve stanech?
Uprchlíci spali na matracích, karimatkách a erárních spacácích. Leželi na speciálních lehátkách. Stanové městečko byla vlastně polní improvizovaná čekárna, kde nikdo neví, jaký spoj přesně přijede, a situace se mění každou hodinu. Doslova.
Co s lidmi, kteří přijeli navíc?
Občas se stávalo, že bylo víc lidí než stanů i než autobusů a výjimečně byla situace opačná, kdy čekaly autobusy a neměly koho vézt. Autobusy přijížděly odevšad – ze všech míst západní Evropy: Rakousko, Německo, Belgie, Itálie, Češi také. Slováci tam moc nebyli, protože byl oficiální spoj do Košic, který pendloval.
Kolik lidí vám prošlo rukama za jednu směnu?
Za jednu noční směnu mohlo projít něco kolem šesti set lidí. Nemám tušení, kolik jich bylo přes den. Uprchlíci měli všechno k dispozici, jako např. základní léky, osobní hygienu a jídlo i teplé oblečení, které rozdávali slovenští řecko-katolíci. Bylo to na nich, neprocházeli nějakou kontrolou. Existenciální situace se odehrávala naprosto v každé hodině, dramata, slzy, pláč. Ale člověk přesto věděl, že je na správném místě. Bylo znát, že naše přítomnost byla smysluplná a setkávali jsme se s velkou vděčností.
Jak dlouho jsi tam byl?
Byl jsem tam pět dní. Zbývající dny jsem byl v kuchyni, protože mi došlo, že tam mohu být nejvíce co platný. Vařil jsem pro celý tábor a všechny, co procházeli. Což bylo asi těch 600 lidí za směnu.
Cos vařil?
Vařilo se ve třech ohromných kotlích na dřevěných kamnech a většina jídel neměla běžný název. I zásoby se tam vozí nekoordinovaně. Jednou jsme dostali od kapucínů 7 kg srnčího a udělali jsme guláš. Jinak šlo hlavně o to nabízet jídlo bez masa a s masem a prchající muslimové se ptali, jestli je v tom vepřové (ukrajinsky: svinina).
S kolika lidmi jsi vařil?
Ještě se dvěma. Skoro jsme se nezastavili, protože kuchyně jela nonstop. Problém byl se dřevem, které v noci zmrzlo, přes den pouštělo vodu a takhle každou noc. Takže jsem nakonec topil nasekanými kartony a benzínem.
Kde jsi spal?
Pro nás dobrovolníky bylo spaní připravené v nedaleké vesničce v kulturním domě, kde se o nás starali mladí novici od kapucínů. Byli skvělí. Ekumenická spolupráce byla bezvadná.
Co ti tato zkušenost dala – duchovně i lidsky?
Ukázalo se mi jasněji než dříve, jak žít evangelium. Jedna příznivá věc ohledně krize je to, že se pročistí hodnoty. Člověk o něco lépe vidí, co je důležité a potřebné a co se dá odložit nebo je druhotné. Bavilo mě, že mezi dobrovolníky byli jak lidé z církví, tak z necírkevního prostředí. A všichni se dovedli intuitivně zapojit do dobré činnosti. Vrátilo mně to víru v naše země – Českou a Slovenskou republiku. Na druhou stranu při pozorování uprchlíků jsem si uvědomil rozdíl mezi tím, jak svou zemi vnímáme my a Ukrajinci. Ze všech stran zazníval stesk po vlasti a touha po návratu. Ukrajinky jsou neobyčejně silné a statečné ženy. Když člověk sedí v Čechách a pozoruje zprávy, padá na něj daleko větší oblak deprese, než kterou jsem zažil na hranicích. Zvažoval jsem, že vezmu kytaru nebo malý reproduktor a potom mi bylo líto, že jsem je nechal doma. V kuchyni jsme z jednoho repráčku neustále pouštěli hudbu a na uprchlících bylo znát, že jim tato atmosféra psychicky velmi pomáhá.