23. května proběhlo na území Irska referendum, které umožnilo dvěma osobám stejného pohlaví uzavřít manželství. Vzhledem k tomu, že Irsko je tradičně katolická země, mohou výsledky hlasování působit překvapivě. Katolická církev se totiž stále staví k homosexuálním svazkům a obecně k homoerotickým prožitkům člověka – alespoň ve svých posledních oficiálních dokumentech – negativně. Nabízí se však otázka, je-li tento její postoj v souladu s ostatními hodnotami, které tato organizace, především v době po druhém vatikánském koncilu, šíří. Především s jejím velkým důrazem na humanitu, lidskou důstojnost a lidská práva.
Katolická církev neřeší otázku uznání manželství či svazku homosexuálů poprvé. K této otázce se vyjádřil papež Jan Pavel II ve své Úvaze ohledně právního uznání svazků mezi homosexuály z roku 2003. V této úvaze se papež odvolává na přirozený morální zákon. Homosexualita je vnímaná jako překroucení lidskosti. Když tedy kardinál Parolin prohlásil, že irské referendum bylo porážkou lidství, mluvil v souladu s touto doktrínou. Jeden z nejextrémnějších výroků, které tento papež v rámci svého vymezení vůči stejnopohlavním svazkům vyslovil, zní:
„Těm, kteří od této tolerance chtějí přikročit k právnímu uznání zvláštních práv pro homosexuální osoby, které spolu žijí, je třeba připomenout, že tolerance zla je něco jiného než jeho schválení či legalizace.“
Jan Pavel II. také schválil „Instrukce o kritériích pro rozlišování povolání u osob s homosexuálními sklony v souvislosti s jejich přijetím do semináře a připuštěním ke svátosti svěcení.“ Tato instrukce mimo jiné nedoporučuje vstup do semináře osobám, které mají hluboce zakořeněné homosexuální sklony nebo podporují „gay kulturu“.
Vztah k těmto dvěma dokumentům, které jsou spojeny jak svým tématem, tak osobou Jana Pavla II., má nepochybně dokument tohoto pastýře církve O důstojnosti a povolání ženy (Mulieris Dignitatem). Papežova argumentace ve prospěch manželství muže a ženy se zakládá na tom, že se muž a žena navzájem doplňují, na jejich vzájemné rozdílnosti. Přestože Mulieris Dignitatem je plna skutečně uchvacujících obrazů rovnoprávnosti muže ženy, žena je také tímto dokumentem předně zpodobněna jako ta „vedle muže“ jako ta, která teprve odpovídá na „lásku“. Vždy jako zástupkyně církve, muž pak (výsostně ve své úloze kněze) zastupuje Krista. Tímto obrazem je odůvodněna ženská nezpůsobilost k vysluhování eucharistie. Neschopnost k vedení mše, která je ve středu církevního života. Přesto však má žena chápat sebe samu jako účastnu všeobecného kněžství a věřit v to, že má plnou účast na kněžském údělu Kristově.
Tak je Mulieris Dignitatem vedle Instrukcí o kritériích o rozlišování povolání u osob s homosexuálními sklony a vedle Úvahy ohledně právního uznání svazků mezi homosexuály elegantně napsaným dokumentem, který přes veškerý háv rovnoprávnosti diskriminuje a podřazuje ženy a homosexuály mužům bez zjevných „homosexuálních sklonů“.
Katolická církev se však svým celkovým příklonem k humanitě a lidských právům dostává v jádru do rozporu s těmito svými diskriminujícími tendencemi. V současné době směřuje k jejich překročení – čehož dokladem je kromě referenda v Irsku také postava papeže Františka a právě probíhající synoda o rodině.
Když podrobíme bližšímu zkoumání katolickou teologii manželství a rodiny, zjistíme, že nestojí vůbec na tak silných teologických argumentech, jak by se mohlo zdát. Nejčastější obraz vztahu církve a Krista aplikovaný na manželství je velmi abstraktní. Sám Kristus manželství nezaložil a vůbec se nezdá, že by v rámci evangelií kladl na tuto otázku přílišný důraz nebo pronesl nějaké ustanovující jasné soudy. Vzpomeňme jen, v jaké podobně jsme se již s obrazem vztahu Krista a církve setkali v rámci tohoto textu – byl zde aplikovaný na vztah kněze a společenství, kterému kněz vysluhuje eucharistii. Tímto způsobem je v rámci Mulieris Dignitatem odůvodněna neschopnost žen být kněžkami – nemohou stanout na místě Kristově. Ovšem eucharistii vysluhují v drtivé většině případů muži, kteří nevstoupili do manželství a žijí v celibátu. Většina ženatých mužů v aplikaci vztahu Krista a církve na vztah kněze a společenství stojí na straně společenství – tedy na straně církve. Proč je tedy tak nemyslitelné, aby žena mohla zastupovat Krista? A proč je tak nemyslitelné, aby si dva muži mezi sebou mohli prostředkovat vztah Krista a církve, když si ho již prostředkují například právě v události eucharistie?
Další zmínka, která je považována za ustavující v otázce manželství, odkazuje ke Stvoření a přikázání „plodit a množit se“. Katolická teologie manželství je obecně silně zaměřená na jeho plodivou funkci. Avšak tuto schopnost reprodukce nemají ani mnohá manželství zcela katolicky uzavřená, ani mnohé svazky biblických postav. Plnění tohoto „prvního přikázání“ v jeho doslovném významu se zříká téměř veškerý katolický klérus po vzoru Ježíše Krista, který je také nemnožil a neplodil čistě biologickou cestou.
Chápání starozákonních odkazů ke stvoření jako ustanovení monogamního manželství musíme ihned zpochybnit častým výskytem vztahů polygamních. Dvanáct Jákobových synů – předobraz dvanácti kmenů Izraele – se nenarodilo z monogamního svazku. Praotec Abraham nežil celý život jen s jednou ženou. A král David – jeden ze starozákonních předobrazů mesiáše – by za základě instrukcí Jana Pavla II. byl velmi těžko přijat do semináře.
V katolické teologii jsou naopak silně zakořeněny tendence umožňující ve svém důsledku manželství homosexuálních párů přijmout. V pastorální konstituci Gaudium et Spes kapitola o Manželství a rodině začíná odkazem na šťastný život. Církev ve svém důrazu na humanitu a zachování života vidí rodinu jako osvědčenou strukturu a na základě tohoto zážitku ji také chrání. Ovšem ve svém jádru nemůže popřít, že evangelium a křesťanské náboženství není v posledku vázáno na žádnou kulturu a žádné společenské instituce. Naopak metodou inkulturace se vtiskává svým neopakovatelným způsobem pokaždé znova do určitých rozdílných společenských podmínek.
Boží království, ke kterému Kristus a tudíž i celá církev odkazuje, se pak vyznačuje spíše překračováním všech skutečností, které lidi rozdělují. Překračováním dělení na muže a ženy, na heterosexuály a homosexuály, na bohaté a chudé. Snaží se jim všem umožnit žít stejně plný a požehnaný život. Svět a život pak v teologii stvoření nesmí být chápán jako systém, které teologie zcela rozumí. Naopak, je třeba na něj pohlížet jako na zázrak, který se ve své pestrosti stále znovu stává a přichází. Herezí není věřit v to, že ve svém jedinečném a neopakovatelném zážitku lásky (třeba i vůči osobě stejného pohlaví) zažívám Boha. Neúplnost teologického pohledu se vyznačuje spíše jasným předdefinováním toho, jak Bůh přichází, kde se projevuje a jaké na sebe bere podoby. Přirozenost by nám měla být vždy příležitostí k údivu nad umem stvořitele, nikoli systémem, který jsme schopni předvídat a o kterém soudíme, že jej máme plně v moci.