rozhovor s Milanem Mrázkem
Milan Mrázek – farář ČCE, působil od roku 1950 v II. brněnském sboru a od roku 1962 v Brně-Husovicích. Letos v září ukončil svou kazatelskou činnost, ne však činnost pastýřskou a theologickou. Mezi specifika jeho práce v husovickém sboru patřil kroužek „pondělníků“. Byla to skupina mladých lidí, která se scházela vždy v pondělí po dvanáct let.
MM: Na podzim roku 1978 k nám přivedl Jan Šimsa sedm lidí. Chtěli vědět víc, než se mohli dozvědět v kostele. Ptali se na naši víru, na křesťanství.
PK: Byli to tedy lidé necírkevní?
MM: Někteří ano, někteří ne. Zajímali se o různá náboženství.
PK: Pokud si vzpomínám, probírali jste i některé filosofické texty od B. Komárkové a J. Patočky, dokonce nějaký traktát od K. Sidona.
MM: Ano, přijímal jsem jejich otázky a týden se pak připravoval. Nikdy jsem to nedělal, jak se říká, z placu. Příprava mi zabrala dost času.
PK: Věnovali jste se též biblickým knihám?
MM: Ano, některé jsme probírali podrobněji, např. evangelium podle Jana. Otázek přibývalo – také proto, že se počet posluchačů zmnohonásobil. Probírali jsme otázky religionistické, seznámili jsme se s nejrůznějšími náboženskými systémy, z religionistického hlediska jsme zkoumali také křesťanství, protože i křesťanství je náboženstvím, ať se nám to líbí nebo ne.
PK: Ono se to nelíbí zejména těm, kteří uvěřili K. Barthovi, když tvrdil, že křesťanství náboženstvím není a že náboženství je atentát na Boha.
MM: Křesťanství náboženstvím je. Přinejmenším užívá náboženských forem a má kladný vztah k transcendenci. Že křesťanství není náboženstvím, to byl slogan šedesátých let a někomu se možná hodil v polemice s marxisty, když chtěl vyjádřit, že křesťanství má něco specifického, co Feuerbach a jeho následovníci nepostřehli. Pokud však náboženství chápeme jako soubor kladných vztahů k transcendenci, pak v tomto smyslu slova křesťanství náboženstvím zcela jistě je, a proto je lze také srovnávat s náboženstvími jinými.
PK: Lze-li srovnávat, jaké je jeho specifikum?
MM: Ježíš Kristus, jinak těžko říct.
V té době už jsi měl napsanou knihu, která vyšla teprve nedávno v Kalichu: Nástin religionistiky – základní jevy náboženství. Zde s oním sloganem šedesátých let polemizuješ věcně, aniž bys jej citoval.
MM: Ani v knize, ani s pondělníky jsem se nechtěl utopit v polemice. Barth by mohl mít pravdu, pokud jde o mystiku, protože mystika je metoda, jak se dostat k Bohu. Prostřednictvím mystiky se mohu pokusit Boha uchvátit.
PK: Lze tedy mystiku chápat přece jen jako atentát na Boha?
MM: Atentát? To je silné slovo, které nevystihuje podstatu věci.
PK: Co je pro různá náboženství společné?
MM: Existují základní náboženské jevy – svatá místa, svaté děje, svaté předměty, svaté osoby, svaté časy. Svatý zde neznamená mravně dokonalý, ale oddělený, vyhrazený Bohu či některému z bohů. Základní náboženské jevy prodělávají své změny, někde jsou hluboce transformovány, ale ve všech náboženstvích jsou obsaženy. Ze svatých dějů se nakonec vyvine nějaké učení, třeba svaté spisy.
PK: Mohl bys to přiblížit na nějakém současném náboženství?
MM: Čeho si člověk nejdříve všimne, když přijde do nějakého neznámého náboženského společenství? Všimne si, že se tam něco děje, že lidé tam mají nestejnou funkci. Někdo je vůdčí a někdo receptivní. V této souvislosti jsme právě s pondělníky probírali náboženství, která přišla z Afriky do Latinské Ameriky – vudu, kandomblé, umbanda, makumba. Tato náboženství jsou nejživější v oblasti Brazílie a celkem jsou literárně zachycená. Všechno je to založeno na očekávání a uskutečnění inspirace. Jednotlivé sbory mají asi tak padesát lidí a rozhodující mezi nimi je „velekněz“ (padre de dios). Na oltáři mají všechno možné – Pannu Marii, ale i různé drahokamy, tedy předměty, které na ně magicky působí. Rozhodující ovšem není ten oltář, ale filhas de dias – ty tancují, poskakují, dostávají se do vytržení a když některá klesne, tak ji odnesou do vyhrazeného místa domu a poslouchají, co povídá a považují to za věštecké slovo. Bývají při tom všelijaké zmatky, ale nějak se v tom vyznají – a to je pro ně základ. Většinou tedy jde o mystiku, ale hluboce zprofanovanou. K jejich bohoslužbě patří i hudební projev. Mají tři bubny, které se jmenují: 1. rum, 2. rumpi, 3. lé. Jsou předmětem kultu, přinášejí se jim oběti. Hraje tam roli magie a spiritismus. Mají své učení, své školy, své knihy.
PK: Mohl bys uvést nějaký příklad magie?
MM: Tak např. makumba je magie zaměřená sportovně. Velmi oblíbená je zejména makumba fotbalová. Chtějí pochopitelné dosáhnout toho, aby ten druhý klub prohrál. Podobné středoamerický vudu (zejména na Haiti) – ti si to zas spojují s uctíváním předků. Vytvářejí uzavřenou společnost, která se brání přijímat podněty zvenčí, něco jako Albánie v Evropě (donedávna). Učení se tam vytvořilo, ale je velmi rozevláté. Něco je převzato z křesťanství, ale je to tak znetvořeno, že už to nikdo nepozná.
Všechny tyto kulty vzývají božstva, aby přišla mezi nás. Až se bozi dostaví, dochází k inspiraci. Poučné je, že v severních státech Brazílie při obřadech poskakují bosí, kdežto v jižních státech v teniskách – to je kulturní rozdíl. Makumba je spíš pro fotbalisty, proto ty tenisky.
PK: Zní to poněkud legračně.
MM: Ano, ale podstatné je, že jsou zde vidět určité jevy, ve kterých je člověk inspirován. Kdybychom chtěli přejít na půdu nám bližší, mohli bychom říci, že člověk je inspirován a chápe blízkost Boha jako něco hrozného. Typickou ukázkou je Gn 15, kde se Bůh zjevuje Abrahamovi a uzavírá smlouvu. Při bližším rozboru termínů poznáváme, že Abraham prožívá cosi hrozivého, padá na něj bázeň.
Podobně vzpomíná na svou inspiraci C. C. Jung. Byl to farářský synek a velmi ho nudily debaty kolegů jeho otce, ani konfirmace pro něho neznamenala nic tak převratného. Až potom jednou – během cesty domů – pocítil blízkost Boha jako něco hrozného. Uvědomoval si, že by mohlo jít o věčné zatracení. Takové setkání s Bohem, to je docela něco jiného než atentát na Boha. Je to na téže linii s Abrahamem. Jung pak ovšem od tohoto pocitu blízkosti Boha utekl prostřednictvím všelijaké mystiky a všelijakých fantazií a dostal se až blízko k okultismu.
PK: U Kierkegaarda se jedná o tentýž pocit?
MM: Asi ano, i pro něho je blízkost Boha něčím, s čím se člověk nemůže jen tak lehce vyrovnat. Mohli bychom hledat i jinde. Ta hrůza, že člověk je osamocen, ta je viditelná např. v Ibsenových dramatech: vědomí života a láska jsou blízko smrti. Podobně je tornu u Dostojevského.
PK: Theologie 20. století do jisté míry tato rozpoznání zastřela prostřednictvím nenáboženské interpretace evangelia, jak k tomu dal podnět zejména D. Bonhoeffer.
MM: Nikdy jsem se Bonhoefferem moc nezabýval, nepřitahovalo mne to. Že máme mluvit civilně a tedy srozumitelně, to je úkol každého kazatele. Ale jak mluvit nenábožensky? Těžko říci. Je před námi nenáboženská epocha, dospělý svět – anebo naopak epocha náboženská? To je těžké odhadovat, asi jako když jdeme v noci kolem domu a nevidíme, kolik má pater. Doba nespěje k ničemu, ale člověk k něčemu spěje a jedině ten může s něčím přijít. Je možné vrátit se k Abrahamovi, k té 15. kapitole 1. Mojžíšovy. To se dá držet a spousta věcí se na tom dá ukázat. Bázeň – to je ve Starém zákoně terminus technicus pro náboženství, pro náš vztah k Bohu. Jonáš říká: bojím se Hospodina.
PK: I v Novém zákoně je o této bázni řeč. Překladatelé však tuto návaznost na Starý zákon zastírají a místo o bázni mluví o víře, resp. místo báti překládají věřiti.
MM: Ano, Nový zákon mluví o bázni také. Ta bázeň Boží padá na pastýře, ale i na ženy u hrobu. V Novém zákoně je krásně vidět, že od této bázně je velmi blízko k radosti.
PK: Zpíváme o tom také v jedné písni Miloše Rejchrta (Šly z rána ke hrobu).
MM: Tyhle některé písničky mohou dost pomoci a ukazuji správným směrem.
PK: A ještě jednu otázku na závěr: co máš v plánu pro nejbližší budoucnost, na čem teď pracuješ?
MM: Chtěl bych ještě ukázat specifičnost biblického myšlení, zejména upozornit, že autoři Písma užívali formy dramatické. Paní D. Sayersová má pravdu, když říká, že bible je největší drama.
Děkuji za rozhovor.