Křesťansko židovský dialog dnes

Číslo

Schalom Ben Chorin, narozený r. 1913 v Mnichově a od r. 1935 žijící v Jeruzalémě, je zakladatelem první reformní synagogy v Jeruzalémě a jedním z otců křesťansko-židovského dialogu dnes.

Křesťansko-židovský dialog je vlastně tak starý jako samo křesťanství. Mnoho ze sporů Ježíše s farizeji a zákoníky představuje, a tím si je novozákonní věda docela jistá, zpětný pohled z prvního a druhého století, poté co už se definitivně uskutečnilo secessio judaica, oddělení od židů. Vzpomeňte jen na nejostřejší spory, o nichž čteme v Janově evangeliu. Mluví se tam o Ježíšovi a židech. To by v Ježíšově době nebylo vůbec možné. Ježíš z Nazareta byl od počátku žid a jen žid, rabín, kterému jeho učedníci říkali „rabbi“. Dokonce i jeho protivníci mu říkali: „Ty jsi rabbi v Izraeli.“ Nedá se tedy mluvit o Ježíšovi a židech jako o dvou různých skupinách. K tornu došlo postupně, teprve pod vlivem pohanokřesťanského hnutí.

Dialog je tedy tak starý jako křesťanství samo. Museli bychom nejdříve exegeticky zpracovat texty Nového zákona, především Pavlovy dopisy, kde se mluví o všelijakých možnostech, od odmítnutí židovstva až po identifikaci apoštola s Izraelem, svým lidem.

Odsud pokročíme do poapoštolské doby. Chtěl bych uvést dva příklady: Rozhovor Justina Martyra s Tryfónem a takzvaný Dopis Barnabášův. V Rozhovoru Justina Martyra s Tryfónem to pro žida pokaždé skončí špatně. Na Justinovy christologické argumenty vlastně nedokáže odpovědět. Ale nemůžeme to Tryfónovi vyčítat. Je to jen žid na papíře, který vůbec neexistoval. Při vymyšlených dialozích má autor samozřejmě vždy převahu, protože vytváří svého partnera v rozhovoru tak, aby na něm mohl objasnit svou pozici. Dobře vím, že existuje pověra ozvláštní chytrosti Židů. Artur Kutscher, profesor na Mnichovské univerzitě, u kterého jsem poslouchal dějiny německé literatury a divadelnictví, říkával: „Židé mají vždycky o jeden mozkový závit více než jiní lidé.“ Kdyby byl prožil, tak jako já, padesát let v Jeruzalémě, neříkal by to. Milé posluchačky a milí posluchači, mohu vám dosvědčit, že také existuje velmi mnoho hloupých Židů. O „kolektivní superchytrosti“ se nedá mluvit. Ale Tryfón je obzvlášť tupý. Jak jsem řekl, nedokáže oponovat. V Justinově mysli se narodil jen proto, aby ukázal na slabost židovstva.

Další příklad z poapoštolské doby je takzvaný Dopis Barnabášův. Tento Barnabáš není totožný s Barnabášem, který doprovázel apoštola Pavla. Náš Barnabáš byl římský biskup. Proto bývá tento Dopis Barnabášův zmiňován často v jedné teologické souvislosti s Pavlovým listem Římanům. Je tu však velký rozdíl. Pavel říká v R 11: Nevynášej se, ty neneseš kořen, nýbrž kořen nese tebe! A docela jasně říká: Zavrhl Bůh svůj lid? Naprosto ne! A také: Židé mají chrámovou bohoslužbu a otce Abrahama, Izáka a Jákoba a zaslíbení. Pokud jde o evangelium, stali se Božími nepřáteli, pokud jde o vyvolení, zůstávají Bohu milí pro své otce. Tuto dvojznačnost, kterou nalézáme u apoštola Pavla, u Barnabáše už nenajdeme. Tady už začíná ona neblahá substitutivní teologie, která vládla v křesťanství po staletí, až do současnosti. Substituce znamená zastoupení. Myslí se tím: církev = nový Izrael. A pak se to přehledně roztřídí: Všechna prorocká kritika, všech na prokletí se velkomyslně přenechají židovskému národu a všechna požehnání přirozeně jen církvi, novému Izraeli.

Milé posluchačky a milí posluchači, na této úrovni se samozřejmě nedá vést dialog. Justinus ani Barnabáš se o to nepokoušeli. Justinus sice převzal formu dialogu, ne však jeho existencialitu.

Nyní pokročíme do období církevních otců, patristiky. Je třeba říci, že všeobecné odmítnutí židovstva se natolik ujalo, že dialog už vůbec nebyl možný. Chtěl bych vzít za příklad řecké otce a přečíst vám kousek z kázání Jana Zlatoústého, Chrysostoma (354–407). Chrysostomos byl biskup v Byzanci. Ale už dříve, ještě jako biskup v Antiochii, napsal homilie Proti židům. Chci vám z nich ocitovat jen jedno místo: Synagoga není jen bordel a tyjátr, je to také jeskyně loupežníků a útočiště divokých zvířat, ne jen divokých, ale špinavých divokých zvířat. Židé nemají o duchovních věcech ani ponětí. Nemají větší nadání než kozy nebo prasata. Žijí z potulky a obžerství.

Představte si, že tyto homilie ležely na všech nočních stolcích mnichů a kleriků! Chrysostomos byl jedním z nejčtenějších autorů své doby. Tehdy uměli číst jen mnichové a klerici, nejeden světský pán číst neuměl. A tito mniši a klerici sloužili jako reproduktory. To, co si u svého Chrysostoma přečetli, předávali ve svých kázáních a v katechezi dál. A můžete si představit, jaká karikatura židů tu v průběhu staletí vznikla. S takovým vyvrhelem lidstva se dialog vést nedá. Dialog ve vážnějším slova smyslu také veden nebyl.

Z latinských otců vám chci připomenout Augustina (354–430). Když byla v roce 1980 slavena Confessio Augustana, bylo možno si přečíst text Filipa Melanchtona, v němž byl Augustin citován téměř víc než Písmo svaté. Tak velkou autoritu měl ještě u reformátorů. A u Augustina čtete: Žid Písmu svatému nikdy neporozumí a na věky ponese vinu za Ježíšovu smrt.

Augustin rozvinul tzv. teorii předsíně. Starý zákon, nebo jak raději říkáme, Te-nach, Biblia Hebraica, je jen předsíň, kterou se prochází k vlastní svatyni, k evangeliu. Hebrejská bible už sama o sobě nemá žádný význam, pouze jako chodba k evangeliu. Při takovém hodnocení Starého zákona bude národ Starého zákona znehodnocen ještě více. Už nemá žádný teologický význam. Jenom jednotlivý Žid se může utéci do stínu kříže, jinak je ztracen. Dámy a pánové, rozumí se skoro samo sebou, že se z této pozice nedá žádný dialog rozvíjet.

Pokročíme dále do období scholastiky. Dochází tu k něčemu pozoruhodnému. Konaly se skutečně velké disputace mezi židy a křesťany, a to na popud církve. Měly samozřejmě misijní nádech. Tvrdošíjní, zaslepení židé měli být obráceni ke křesťanství dialogy, které ve skutečnosti žádnými dialogy nebyly. Představte si tu situaci: na jedné straně ecclesia militans, církev bojující, která si o sobě myslí, že je ecclesia triumphans, církev zvítězilá. Na druhé straně skupinka vystrašených židů, jejichž mluvčí musel počítat s hořícími hranicemi. Celá židovská obec z hrabství, knížectví, města, království, mohla být vyhnána, samozřejmě s konfiskací veškerého majetku. Během disputace byla zaručena svoboda slova. Ale po disputaci už to bylo jinak. Tak například utekl velký židovský učenec Nachmanides po náboženské diskusi v Barceloně ze Španělska do Jeruzaléma. V jedné diskusi totiž zvítězil, když však skončila, nebyl si jist životem.

Dámy a pánové, že se na této úrovni nedá rozvíjet dialog, je samozřejmé. Jen si nesmíte myslet, že se to dělo jen v době katolické inkvizice. Ani v reformaci to nebylo jiné. Mladý Luther sice doporučil v krásném spisu Ježíš Kristus se narodil jako žid přátelsky mluvit se židy, ale pouze s misijním záměrem. Po svém velmi lidovém způsobu řekl: Kdyby jednali apoštolé, kteří byli přece všichni židé, s námi pohany tak, jako my jednáme se židy, stal bych se raději sviní než křesťanem. To bylo velmi mocné slovo. Luther řekl během svého života mnoho mocných slov, to mu nelze upřít. O dvacet let později už viděl situaci úpině jinak. Chci teď mluvit o zklamané naději, ne o zklamané lásce. Luther nikdy židy rád neměl, ale vkládal v ně naději, že jeho reformace, jeho návrat k Písmu svatému, také ke Starému zákonu, přivede židy do reformační církve. K tomu žel nedošlo. Zklamaná naděje se pak proměnila v nenávist. Starý Luther zveřejnil tři ošklivé spisy: O židech a jejich lžích, Schem HamporasPoslední slova krále Davida. V prvním spise doporučil, s výjimkou konečného řešení, už všechno, co pak provedli nacisté. V tomto spise stojí, že synagogy mají být spáleny a co nemůže shořet, má být zasypáno zemí. To provedli národní socialisté v noci z 9. na 10. listopadu 1938. Dále tam stojí, že židům mají být odebrány jejich modlitební knihy a talmudy. To naplnil Goebbels už 10. května 1933 spálením židovských knih. Stojí tam také, že židé mají být deportováni k nuceným pracím. I to bylo provedeno. Auschwitz si však Martín Luther nevymyslel. Vzpomeňte také na jeho přítele Filipa Melanchtona, který byl mnohem jemnocitnější než Luther. V okružním dopise německé šlechtě napsal, že přece mohou provést doporučení doktora Martina z Wittenberku. Úpině se s ním tedy ztotožnil. Německá knížata na to nepřistoupila, ne proto že by smýšlela humánněji než Luther a Melanchton, ale proto, že považovala likvidaci židů, kteří sloužili jako neustále ždímaný zdroj příjmů, za hospodářsky velmi nerozumnou akci.

Ani u Kalvína tornu není příliš jinak. Samozřejmě nehromoval jako Luther, ale to je dáno spíš rozdílem povahy mezi Němcem a Francouzem. Kalvín si jednoduše položil otázku: Proč ještě existují židé? Už k tomu přece nemají žádné oprávnění. Jsou tu jenom proto, aby pro nás křesťany byli varujícím příkladem národa, který nenalézá pod Božím prokletím klid a ve spěchu stále utíká po povrchu země. Tedy jako varovný příklad! Kalvín ovšem nezmínil, do jaké míry k tomuto židovskému osudu přispěly církve, jak katolická, tak i reformační.

Pokročíme nyní do období osvícenství. Také v něm se vlastně nic moc nezměnilo. Ovšem, tady v německém prostředí působil Gotthold Ephraim Lessing, který svému příteli Mošemu Mendelssohnovi postavil veliký pomník na divadelní scéně v Berlíně. Protože Moudrý Nátan je portrét Mošeho Mendelssohna. Moudrý jeruzalémský žid Nátan vypráví tolerantnímu sultánovi Saladinovi podobenství o třech prstenech, židovství, křesťanství a islámu. Pravý prsten se zdá být ztracen, a nyní se má prokázat jako nositel pravého prstenu ten, který najde díky svému dobrému chování přízeň u Boha i u lidí. Víte, že toto podobenství vůbec nepochází od Lessinga? Je totiž mnohem starší, najdeme ho už v Boccacciově Dekameronu, v knize, kde se obvykle hledá něco jiného než podobenství o třech prstenech.

Tak to tedy bylo možné na divadelní scéně, na prknech, která znamenají svět. Skutečnost vypadala jinak. Moudrý Moše Mendelssohn v Berlíně nebyl nikdy chráněným židem, protože k tomu neměl dost peněz. Byl pouze zaměstnancem jiného žida, bohatého výrobce hedvábí, který chráněn byl. Poněkud naivní curyšský reformovaný farář Lavater napsal panu Mošemu do Berlína dopis, v němž ho postavil před rozhodnutí: Jako osvícený filosof by přece měl své zastaralé židovství pověsit na hřebík, vyvodit důsledky a přiznat se k takovému velmi osvícenému křesťanství, jaké představoval Lavater. Tehdy nastal okamžik pro křesťansko – židovský dialog. Nyní měl Mendelssohn jasně a přesně odpovědět – tak a tak to vidím, a proto odmítám konvertovat ke křesťanství. To však neudělal. Řekl: Židovství vlastně vůbec žádné náboženství není. Je to zjevné přikázání mého národa. A z národa se nedá vystoupit. Proto zůstávám tím, čím jsem.

Dámy a pánové, to není správná odpověď. židovství je určitě více než náboženství. Mezi lidem a vírou došlo v židovství k takovému prostoupení, že se od sebe

už nedají oddělit. Ale je důležité, že židovství také náboženstvím je. Má dogmata, přestože nemá dogmatiku. Nelze zpochybnit, že má cestu spásy pro lid Izraele. Moše Mendelssohn to věděl mnohem lépe než já, protože se v židovství lépe vyznal. Jenomže nemohl vyložit karty na stůl, protože jeden škrt pera superintendenta, presbytera nebo jiného představitele církve by stačil k tomu, aby nepohodlný Mendelssohn byl vyhoštěn z Berlína. Ani tehdy ještě zdaleka nedozrál čas pro dialog.

Chci uvést ještě jeden příklad z pozdější doby. V zimním semestru 1899–1900, tedy na přelomu století, přednášel tehdy nejslavnější německý teolog Adolf von Harnack posluchačům všech fakult v Berlíně řadu přednášek nazvanou Podstata křesťanství Tam najdete onu starou černobílou představu, která vychází z protikladu přikázání a evangelia. Tedy: židovství je náboženství přikázání, křesťanství je náboženství lásky. Židovství uctívá Boha pomsty, křesťanství uctívá Boha milosti. Židovství je úzkoprse nacionalisticky omezeno na jeden národ, křesťanství má univerzální platnost pro všechny lidi, atd. Toto černobílé malířství přece známe. To vyvolalo odpor tehdy mladého rabína dr. Leo Baecka z Oppeln. Jako odpověď napsal knihu Podstata židovství. Tato kniha má dodnes význam jako klasický dokument liberální židovské teologie přelomu století. V roce 1949, tedy rok po založení státu Izrael, Leo Baeck navštívil Jeruzalém. Naskytla se mi příležitost pohovořit s ním. Na mou otázku, zda mu Adolf von Harnack na jeho Podstatu židovství někdy odpověděl, se na mě Baeck překvapeně podíval a řekl: Co si myslíte? To tehdy vůbec nebylo možné. Německý profesor teologie rozměru von Harnacka by sí za jeden stůl ke skutečnému prodiskutování otázek židovství a křesťanství s rabínem nikdy nesedl, i kdyby ten rabín měl akademické vzdělání

Dnes už je situace úpině jiná. Dnes už existuje křesťansko-židovský dialog. Musíme si však, milé posluchačky a milí posluchači, ujasnit, že tento dialog je zaplacen krví šesti miliónů židovských obětí, z toho více než jednoho miliónu dětí. Protože tak se to stalo! Když se zvedl kouř ze dvou míst – z příbytků smrti, jak je nazývá Nelly Sachsová, z vyhlazovacích táborů v Osvětimi a Majdanku, Treblince a Dachau, Bergen-Belsenu a Buchenwaldu, a jak se jmenovala všechna ta hrozná místa, která se ještě jednou sjednotila v památníku Jad va Šem, na straně jedné, a z vybombardovaných německých měst na straně druhé – tehdy teprve se mnoha lidem ve vaší zemi ujasnilo: Vždyť jsme přece židy vůbec neznali. red’ vidíme rozsah této tragédie, ale vlastně jsme ani nevěděli, proti komu byla zaměřena. Teprve v této chvíli vzniká touha začít rozhovor se Seerit ha pleta, se zachráněným zbytkem.

To byla první fáze rozhovoru, rozhovor z pocitu viny. Trvala přesně od roku 1945 do roku 1948. Potom se odehrálo něco, co dalo rozhovoru nový rozměr: 14. 5. 1948 vyhlásil David ben Gurion vznik státu Izrael. První velmoci, které ho uznaly, byly Sovětský svaz a Spojené státy americké. Stát Izrael se stal skutečností.

Předneseno 12. 12. 1986 v Eisenachu; se souhlasem autora přeložil

Mikuláš Vvmětal – dokončení příště.