Křesťanské hodnoty

Číslo

V Souvislostech Jana Pokorného (7. 12. 2016 – Křesťanství jako nástroj populistů?) se měly probírat křesťanské hodnoty v návaznosti na protestní dopis Synodní rady ČCE, který jasně vytyčil základní křesťanské hodnoty a odmítl populistické aktivity presidenta Miloše Zemana na zářijových svatováclavských slavnostech 2016, vedených kardinálem Dominikem Dukou. Svatováclavská tradice je sice slavná, nicméně ke křesťanství účelově přilepená, a tedy celkem zbytečná. Ježíš nevyzývá věřící k cvičení politicko-mocenských dovedností (Mk 10,43–44). Dle něj jsou první mezi křesťany právě ti, kteří se stávají neohroženými služebníky v civilním životě. Jan Hus byl přesvědčen, že „tělesnými skutky milosrdenství“ věřící přinášejí důstojnost a požehnání mnohým. Jde o hodnoty evangelijně-křesťanské. Svatováclavské či politicko-mocenské hodnoty jsou až na druhém místě. Křesťané mají být obezřetní a konat strážnou službu spravedlnosti. Proto nemají své vladaře oslavovat. Spíše je mají povzbuzovat k dodržování spravedlnosti. Proto se nemají řídit nehumánními invektivami mocných, včetně invektiv prezidentských. Odpovědní občané se mají zastávat ponižovaných a urážených, ožebračených a prchajících před násilím, hladových a žíznivých po spravedlnosti. Mají napomáhat, aby ti druzí mohli rozvíjet své osobní a náboženské přesvědčení, a ze svých tradic rozvíjet hodnoty, které vedou k společenskému smíru – tak to tvrdí dobrá křesťanská tradice i Jan Amos Komenský tváří v tvář jiným konfesím i islámu.

Je zvláštní, jak rychle Tomáš Halík v televizních „Souvislostech“ odběhl od tématu civilních křesťanských hodnot k spiritualitě, k nedorozuměním kolem ateismu, k lidovým představám o Bohu, či k problému osvícenství 18. století. Podobně utekl i Jiří Hanuš sousteděním na historický a dogmatický rozměr církevního života. Navíc nabídl křesťanské hodnoty mytického světa spisovatele J. R. R. Tolkiena. Oba se sice ohlíželi do historie, ale nezmínili křesťanské hodnoty husovského milosrdenství, či puritánsko-luteránskou transformaci rodiny, v níž žena postupně v průběhu staletí získala stejnou důstojnost jako muž. Nezmínili podíl husitství na sekularizaci vizuálního umění. Vizuální kultura v českých zemích kvetla po dvě staletí a vyjevila spirituální hloubku husitství i téma spravedlnosti v každodenním životě (M. Bartlová, Pravda zvítězila). Občanská odpovědnost nakonec vykrystalizovala do Rudolfova Majestátu (1609) – do respektování náboženského přesvědčení poddaných i svobodných. O několik staletí později se občanská odpovědnost prosadila do „Prohlášení nezávislosti“ T. G. Masaryka (18. října 1918), která navázala na křesťanskou i sekulární tradici lidských práv a ovlivnila další státně-správní orientaci Československa směrem k republice a demokracii. Stranou v Souvislostech zůstal i nedávno svatořečený papež Jan XXIII, který lidskoprávní tematiku rozvinul v dogmaticky revoluční encyklice Pacem in terris.

Zemanově a Dukově dezinterpretaci křesťanských hodnot se v Souvislostech více věnovala socioložka Dana Hamplová a českobratrský kazatel Joel Ruml. Oba dva interpretovali synodně radní prohlášení pro dnešního člověka srozumitelným způsobem, protože shodně přiblížili křesťanské kulturně-sociální hodnoty odkazem na Všeobecnou deklaraci lidských práv z roku 1948 a na její náboženské kořeny (protestantští teologové deklarovali nezcizitelná práva již v 16. století).

Dodejme, že odkaz k lidským právům jako křesťanským hodnotám je legitimní, a je dobré si povšimnout, že základní a tedy státem nezcizitelná práva se prosadila i do tak sekulárních vyznání, jako je Všeobecná deklarace lidských práv 1948 nebo Charta 77, kterou signovali četní evangeličtí a římsko-katoličtí duchovní i laici. Evangeličtí signatáři v této lidsko-právní iniciativě pokračovali dál tzv. dopisem „Jednatřiceti“, který zaslali Federálnímu shromáždění Československé republiky 7. května 1977, aby upozornili poslance na smutný fakt, že moc výkonná systematicky porušuje náboženská práva věřících. Evangeličtí signatáři psali v duchu evangelia – zasazovali se o spravedlnost a důstojnost druhých.

Chartistům šlo o dodržování spravedlnosti, zákonů, práv, svobod i povinnosti občanů, k jejichž naplňování se komunistický režim, ač nerad a pod mezinárodním tlakem, zavázal vydáním zákona 120/1976 Sb. Zákon v paragrafovém znění sliboval ochranu všech hodnot, které byly vyhlášeny Všeobecnou deklarací lidských práv, a zároveň odporoval socialistické Ústavě z roku 1960 i socialistické zákonnosti, a tak ve skutečnosti podkopával autoritu komunistické ideologie i socialistické společenské praxe.

Podléhají-li někteří křesťané bezradnosti, nedovedou-li si nic představit pod titulem křesťanské hodnoty, nevidí-li jejich konkrétní projevy ve všedním životě, pak je možné přijmout povzbuzení českobratrského kazatele Joela Rumla, že se uskutečňují tam, kde dochází ke vzájemnému mezináboženskému a mezikulturnímu kontaktu. Tak dochází k osvobození od strachu z jiných náboženství a kultur. Je to jeho již mnohokrát potvrzená pastorační zkušenost, která souznívá s přesvědčením Jonathana Sackse (Protestant 9/2016), že křesťanská a židovská společenství dnes mají napomoci muslimům, aby jejich členové nabrali dech a vytěžili ze své tradice hodnoty nenásilí a tolerance, a tak přehlušili činy a hlasy skutečných násilníků, kteří o sobě tvrdí, že jejich násilí je nábožensky legitimní.