čili zábavné neužitečnosti
Po české edici starozákonních či intertestamentárních apokryfů, deuterokanonických knih, které vydal v letech 1995, 1998 a 1999 pod titulem Knihy tajemství a moudrosti. Mimobiblické židovské spisy: pseudepigrafy I-III Zdeněk Soušek, došlo i na novozákonní či křesťanské apokryfy. Roku 2001 a 2003 vyšly v nakladatelství Vyšehrad v řadě Knihovna rané křesťanské literatury péčí editorů Jana Amose Dusa a Petra Pokorného a pod hlavičkou Centra biblických studií Akademie věd ČR a ETF UK Novozákonní apokryfy I a II (dále NZA I, II) s názvy Neznámá evangelia a Příběhy apoštolů. (Třetí svazek by měl vyjít letos a bude se jmenovat Proroctví a apokalypsy.) Překladatelský tým tvoří klasičtí filologové a filoložky, z nichž většina je mladšího věku a menšina má rovněž teologické vzdělání. Editoři předeslali každému svazku rozsáhlý zásadní úvod: Petr Pokorný studii Novozákonní kánon a apokryfy (I, 15-34), Jan Amos Dus studii Úvod (II, 15-27). Druhému jmenovanému zřejmě vděčíme za po všech stránkách nadstandardní úroveň této mimořádně náročné edice. Cena svazků 320,- a 448,- Kč je úměrná kvalitě. Přestože se nejedná o čtenářské vydání, nýbrž o odbornou edici s množstvím poznámek, odkazů do pramenů i k další literatuře, rejstříků i obrazových příloh, setkaly se obě knihy s nebývalým zájmem laických čtenářů.
O čem tento zájem svědčí? Máme se z něho radovat? J. A. Dus připomíná tradičně negativní církevně-teologické hodnocení apokryfů. Ilustruje je svědectvím byzantského teologa Fótia (820-891?, II 44n): špatný styl, teologické konfúze a kontradikce, výmysly a nesmysly, pošetilosti a hlouposti, lži a bezbožnosti. Zmiňuje i soudobé nemístné nadhodnocování apokryfů. Jako příklad uvádí módní pověru o údajné církevní cenzuře apokryfních spisů (II, 19n). Ani jeden z těchto postojů není světonázorově neutrální; zaujatost se skrývá jak za despektem vůči apokryfům, tak za respektem k nim. Nebo snad není předpojaté se domnívat, že knihy, které církev nedoporučuje nebo zamítá, musejí být pro sám fakt tohoto nedoporučení nebo zamítnutí lepší než knihy, které církev doporučuje a podporuje? Tedy něco jako imprimatur naruby, církevní neschválení jako doporučení k četbě. Přítomný zájem o apokryfy na sobě nese stopy postmoderních preferencí. Nerozlišuje se centrum a periférie, podstatné a významné od nepodstatného, málo významného a bezvýznamného, obsahová a literární kvalita a nekvalita. Vůči autoritě, v tomto případě církevní a teologické, panuje v nejlepším případě apriorní podezření.
Cituji jednoho z překladatelů, Petra Peňáze: „Bylo by pošetilé vést pedanticky čáru mezi těmito kanonickými historkami a vším tím, co křesťanská ústní tradice vytvořila v téže době i později mimo rámec kánonu. … Budeme-li upřímní, přiznáme si, že při vší snaze o pravověrnost a při vší moderní kritičnosti nerozlišuje dnes ani vzdělaný křesťan mezi obrazy, které přijal z apokryfní tradice prostřednictvím umění, a obrazy, které podobnou cestou pronikly do kánonu.“ (I 247n) Ano, vzdělaný křesťan se opravdu nejednou musí podívat do Nového zákona, je-li tam např. kometa nad Betlémem nebo jsou-li tam tři králové. Jedním z úkolů teologie bylo provádět v evangelické církvi dekatolizující biblickou osvětu. Evangeličtí faráři, v univerzitních škamnách teologických fakult vzdělávaní k více či méně zdravému kriticismu, po generace z kazatelen šířili aplikovanou biblickou kritiku a neváhali sdělovat svým farníkům, že např. oba vánoční příběhy, jak podle Lukáše, tak podle Matouše, jsou legendární povahy. My že bychom měli po staletích rozlišování přestat rozlišovat?
Reformace vznikla jako protest univerzitní teologie proti náboženskému fantazírování, proti lidové zbožnosti, tolerované nebo dokonce podporované pozdně středověkou církví. Římské teologii vytýkali reformátoři právě to, že nejednou staví – patrné je to zejména ve věci mariologie – na lokálních, okrajových, ne-li pokoutních tradicích a že se ve své argumentaci nerozpakuje opřít o nejrůznější agrafa, „skryté prameny moudrosti“. Reformační program bychom mohli shrnout do hesla Mojžíš - ne Áron! Pravda shůry, písmena Zákona Božího - ne pravda zdola, hlasy našich niterných náboženských potřeb! Proto reformace nepřinesla rozšíření, nýbrž naopak zúžení starozákonního biblického kánonu - z řeckého na hebrejský. Z protestantských biblí reformátoři fakticky vypustili intertestamentární apokryfy, pseudepigrafy. V případě Nového zákona byl Luther, jak známo, vůči dochovanému kánonu ještě kritičtější. Jeho – řečeno slovy luterána Paula Althause – „evangeliocentrická“ sebekritika Bible (Scriptura sui ipsius critica, Písmo je kritikem sebe sama) – vedla ve 20. století některé evangelické teology (zejména ze školy Bultmannovy) k formulování ideje vnitrokanonické deuterokanonicity, kánonu v kánonu, jako principu evangelické biblické hermeneutiky. Typicky protestantský postoj vůči všemu nezaručeně kanonickému je tedy postoj primárně podezíravý, nikoli postoj primárně vstřícný. Pět set let byl naším pokušením markiónský redukcionismus. Teď bychom měli v novém tisíciletí otočit o 180 stupňů a přizpůsobit se dobové mentalitě např. proto, že nám imponuje její antiklerikální, antiautoritativní duch?
K protestantismu minulého století však patří také intelektualistický ikonoklasmus. Teologické autority brojily proti fixování křesťanské víry a naděje na lidské představy a obrazy. Svět víry protestantského středostavovského vzdělance tak postupně ztratil všechnu barvu, vůni, chuť – opojné víno se měnilo v mošt, až se z něho stala destilovaná voda. Nuže, dnes už se nemusí ani profesor evangelické teologie stydět za to, že nečte jen Prousta nebo Joyce, a může klidně přiznat, že čte také Tři mušketýry nebo Vinnetoua – nebo třeba posledního Harry Pottera. Proč by tedy nemohl evangelický křesťan číst novozákonní apokryfy, nebude-li je číst jako alternativní evangelia, nýbrž jako nekanonické texty, jako beletrii, jako ‚fiction‘? Již zmíněný Petr Peňáz volá po „takové překladatelské tradici, která by si kladla samostatnější úkol než být ancilla theologiae“ (I, 250) – pro nekanonická i pro kanonická evangelia. K tomu bych jako teolog rád poznamenal, že překlad apokryfů se per definitionem neděje ve službách teologie a teologii nemá mnoho co říci – zatímco překlad Bible se per definitionem děje ve službách teologie a je sám kusem teologie.
České vydání novozákonních apokryfů je velký počin kulturněhistorického významu; jeho teologický význam je však po mém soudu mizivý. Podle J. A. Dusa mohou apokryfy posloužit „především teologům a církevním historikům při poznávání mentality církve“ (II, 26) – ano, to mohou, ale zkoumání mentality církve (‚áronovské teologie‘) je v (historické) teologii – měřeno např. významem interpretace textů velkých církevních teologů (‚mojžíšovské teologie‘) – okrajovou záležitostí. Protestantský křesťan nemusí být náboženským ikonoklastem ani kulturním barbarem, nemusí být ani kierkegaardovským existencialistou. Každou minutu našeho života nám nejde o život. Proč bych si nemohl – spíš pro zábavu než pro poučení – číst v novozákonních apokryfech? Když však budu chtít procvičit intelekt a/nebo občerstvit duši, sáhnu po kvalitnější literatuře – např. po patristické klasice, po velkých dílech velkých církevních otců, jejichž moderního českého překladu se snad také někdy dočkáme.