Je třeba říci, že ani evangelická církev (českobratrská) „nemůže být uzavřena“ (v navázání na rozhovor s O. I. Štampachem v Lidových novinách 15. 1.). Pokud by se snad v jejích řadách otevřel rozhovor na toto téma, pak i v ní by se patrně začal polarizovat konflikt typu děkan Wolf – disident Štampach. To se týká i evangelické bohoslovecké fakulty, kterou si ve srovnání s římskokatolickou O. I. Štampach pochvaluje.
Zmiňovaná problematika konzervativismu však běží napříč teologiemi, konfesemi, církvemi: Uzavřenost či otevřenost, konzervativismus či pluralismus – to dnes u nás rozděluje katolíky stejně jako evangelíky na drtivou většinu proti osamělcům. Pokud jde o Evangelickou teologickou fakultu, pak ta se rozhodla počátkem 90. let (narozdíl od Husitské) pro trend uzavřenosti, konzervativismu, ortodoxie a exklusivismu. Neboť dominantním je zde biblismus ve smyslu autoritativního „zjevení“ (nepochybně kvalitně exegeticky fundovaný), nicméně málo použitelný, protože se stává univerzálním hermeneutickým klíčem pro uchopení veškeré náboženské skutečnosti i nebiblických témat soudobého světa. Po stránce dogmatické zde vévodí barthovská resp. hromádkovská ortodoxie s jejími tendencemi hegemonistickými, exkluzivistickými a absolutistickými. To se pak promítá do evangelické církve v podobě biblistického a dogmatického konzervativismu: máme zde fundamentalismus lidově písmácký i farářsky exegetický, podle něho odpovědi na všechny soudobé otázky nalezneme obsažené již v bibli. A máme zde fundamentalismus zvěstovaného slova Božího, opíraného o výlučnost a nadřazenost božského zjevení prostředkovaného pouze médiem křesťanské bible. Ukazuje se tedy, že oba konzervativismy – katolický i evangelický – vykazují zřetelné paralely: tomistické – reformační, tradičně dogmatické – zvěstně biblické, učitelský úřad – autorita Písma.
Oproti tomu současné teologické proudy (postmoderní), které už ani nerozlišují svůj konfesijní původ a pole působnosti, ale které jsou v evropském prostoru jihozápadně od Dunaje zdomácnělé nejen na fakultách, ale dokonce v mnoha církevních farnostech, jsou v našich poměrech buďto neznámé nebo poloznámé, a proto odmítané, opovrhované, dokonce démonizované. Např. dílčí teologie spirituality, inkulturace, mezináboženského dialogu, kontextuality, pluralismu, postmodernity, komplexní psychologie, náboženských symbolů a archetypů a pod.
Porovnáme-li domácí církevní prostředí římskokatolické a evangelické, která jsou v mnoha ohledech nesrovnatelná, pak – zůstaneme-li u výchozí stránky Lidových novin – zjišťujeme, že na evangelické scéně převládá (ultra)konzervativní pozice typu Michala Semína, ojediněle se vyskytne kriticky konzervativní orientace halíkovská, ale žádná progresivně a profeticky štampachovská. Pokud bychom ale začali otřásat tímto masovým evangelickým konzervativismem, není vyloučeno, že se i zde vyskytnou potíže halíkovské a konflikty štampachovské.