Ze zkušenosti vím, že nejzajímavější hnutí mysli způsobují změny kontextů. Byl jsem vychováván komunistickým školstvím k představě, že SSSR vyhrál druhou světovou válku a je garantem bezpečnosti. Rodiče mně v určitém věku vysvětlili, že SSSR k nám vpadl v osmašedesátém a že to nikomu nesmím říct, protože za tento typ znalosti hrozí postih. Zajímavé je, že zkušenost z osmašedesátého nebyla v protikladu k základní tezi o vítězství SSSR nad nacismem. Mnoho historických knih to potvrzovalo, fotky vojáků Rudé armády vyvěšující sovětskou vlajku v Berlíně potvrzovaly základní „pravdu“. Že jde o typ mýtu, jsem si pomalu a velmi váhavě začal uvědomovat vlastně až po nástupu Putina. Zhruba v té době jsem četl knihu o Druhé světové válce, kde se tvrdilo, že bez USA byl SSSR válku nevyhrálo. Psalo se tam o dodávkách těžkých zbraní a dalšího materiálu Sovětskému svazu. I když jsem byl vychován v antikomunistické rodině, mýtus o jedinečné a světodějné úloze Sovětského svazu v boji s nacismem jsem měl vyrytý hluboce pod kůží. Teprve po prvních agresivních činech diktátora Putina jsem začal uvažovat o Rusku jako o imperialistické velmoci. Pamatuji se, jak jsem jednou na faře v Soběhrdech hovořil se sousedem, který teskně vzpomínal na zašlé komunistické časy (pracoval jako montér, měl se dobře) a obhajoval Putina. Vyslovil jsem nahlas, že vnímám Rusko jako imperialistickou agresivní velmoc. Soused byl mou odpovědí tak šokován, že se se mnou přestal úplně přít. Pravděpodobně si pomyslel, že jsem úplný blázen. I mě samotného překvapilo, že jsem tuto myšlenku vyslovil nahlas. V dnešních dnech jsme svědky změny kontextu. O Rusku jako imperialistické agresivní velmoci se uvažuje naprosto běžně. Vlastně jen mlhavě si pamatuji překvapení, které jsme oba se sousedem zažili, když jsem na tehdejší dobu ne úplně standardní pojmenování vyslovil. V mém okolí je mnoho lidí, kteří byli vychováni mýtem o kladné úloze SSSR ve druhé světové válce, kdežto zprávy o Katyni a dalších zvěrstvech, dokonce ani o genocidě Ukrajinců ve třicátých letech nevešly do běžného českého povědomí. Pokaždé, když vykouknu z evangelické bubliny nebo bubliny intelektuálních přátel, trošku se zděsím. Minulý týden jsem strávil v Irsku. Kontext Irska je přesně opačný než kontext českého evangelíka. Dobu temna tam zažili přesně naopak. Každý, kdo chtěl získat zaměstnání v dobách reprotestantizace – čili celé 18. a část 19. stol. musel přísahat: Před Bohem Všemohoucím slavnostně prohlašuji a přísahám, že při svatém přijímání nedochází k proměně chleba a vína v tělo a krev Páně ani v okamžiku jejich posvěcení, ani později, a že vzývání nebo adorace Panny Marie a jakéhokoli jiného světce nebo celebrace mše, jak je dnes praktikuje církev římská, je pověra a modloslužebnictví. Uvědomil jsem si, že kdybych se narodil v Irsku, byl bych zapřisáhlý katolík a odpůrce protestantismu. Seděl jsem na verandě jednoho domu kousek od původně normanského Wexfordu (odvozeno od severského slova fjord), četl Jamese Joyce, mezi mnou a Putinem byla celičká Anglie a kus Evropy a od moře vanul vlahý vítr. Ten kontext se mi zamlouval!
Číslo