Televizní pořad „Na hraně“ občas sleduji. Zajímají mne témata a nezastírám, že i ti, kteří se snaží často rozdílné názory přítomných udržet v mezích přijatelných a srozumitelných. S nadějí jsem očekával, co zajímavého přinese jedno z posledních témat – co lze očekávat od církví, co znamenají pro společnost a zejména – mají-li co říci mladé generaci. Skutečnost předčila všechna očekávání.
Rozvášněný dav vysokoškoláků odsoudil církve k zániku. Z neznalosti vyplynulo, že za všechno mohou katolíci. Připomněl jsem si mnohá školení z mladých let, kdy církve nám byly prezentovány jako organizace tmářské a bludařské, příčiny všech válek, náboženství opium lidstva. Na druhé straně poctivý verbální zápas několika mladíků, kteří se rozhodli následovat Pána, vyzněl sice snaživě, leč naivně a způsoboval v rozvášněné protináboženské skupině úšklebky. Filosof Hejdánek se snažil, ale nepodařilo se mu s jeho kritickým přístupem k církvi přesvědčit přítomné, že církve mají co říci i do naší současnosti. Katolík Semín spíše nahrál těm, kteří zastávali názor, že církve jsou zbytečné. Sociolog Jandourek byl zděšen, ale ve svém zděšení dovedl snůšku rozporuplných invektiv proti církvím a náboženství pro vyděšeného diváka alespoň utřídit a pojmenovat. Zástupkyně Husitské teologické fakulty Univerzity Karlovy našla odvahu připomenout, že teologové by měli k této problematice alespoň promluvit – sice nešťastně, ale přece. Odvaha se nedala upřít.
Názory, které v debatě zaznívaly, působily značně depresivně. Lucii Vopálenské se několikrát podařilo je narušit, zviklat, zahnat do kouta. Díky jí za to. Co ale nemohu strávit, je skutečnost, že několik přítomných studentů Evangelické teologické fakulty UK bylo jen přítomno. Seděli a zírali. Jako by neměli k tématu co říci. Škoda, že Lucie nenašla odvahu školským způsobem je vyvolat. Argument, že jim nebylo dáno slovo, že se nedostali k mikrofonu, není argument. Mohli se přece po něm vrhnout, mohli do debaty neorganizovaně vstoupit. Kdyby alespoň pískli na prsty. A navíc – nešlo o přímý přenos. Režii dalo asi hodně práce z téměř 2,5 hodinové debaty sestříhat 40 minutový odvysílaný pořad.
V plné syrovosti ukázal úroveň smýšlení vysokoškolského mládí a hle – hned se rýsuje úkol církve ve společnosti. Ale jak toho dosáhnout, když teologové mlčí… a když promluví, zní to nepřesvědčivě.
Po odvysílání pořadu jsem byl se svou ženou velmi rozrušen. Ani ne tak z výsledku debaty, ale především z toho, že ti, kteří měli promluvit, mlčeli. Nemyslím si, že by se styděli – mám obavu, že neměli co říci. Nebo se mýlím? Nebo se vlastně zase nic tak nestalo? Ve vzrušených debatách druhého dne mezi těmi, kteří pořad sledovali, zazněl názor, že se přece tolik lidí na tento pořad nedívá. Možná. Ale ono stačí, že jsem se díval já a můj soused.
Petr Brodský
PS. Navíc jako tajemník fakulty jsem si zoufal. Při ranním vstupu do budovy ETF jsem si kladl otázky po smyslu existence fakulty, děkanovi jsem chtěl doporučit zrušení našeho ústavu, knihovně zakázat další nákup knih, studenty nechat propadnout u zkoušek … šlo o žert. Vztek mne přešel a spíše si chci sám položit otázku, zda opravdu máme co říci a nabídnout společnosti a mladým lidem.
Pocit tohoto dluhu chci nést spolu s těmi, kteří seděli a mlčeli.