Kolébka jablek a hrob milionů

Číslo

Kolébka jablek a hrob milionů, tak zní podtitul knihy Christophera Robbinse Neznámý Kazachstán. Je pravděpodobné, že jabloně se dostaly do celého světa z kazašských stepí, tak jako se v době Marca Aurelia a jeho sarmantské legie (5500 mužů jezdectva, převelených z Panonie do Británie) do stejného území dostaly základní motivy legendy o králi Artušovi. Co je ale jisté, je fakt, že v lágrech sovětského Kazachstánu zahynulo několik milionů lidí. Někteří měli štěstí, že se stali jen vyhnanci. Ti strávili v Kazachstánu jen určitý čas a Robbins seznamuje čtenáře s jejich osudy. Za carského Ruska F. M. Dostojevskij, za sovětského teroru Lev Trockij, pro něhož byl Kazachstán přestupní stanicí do vyhnanství mimo Sovětský svaz. V Mexiku byl pak zabit agentem KGB. Uprostřed druhé světové války byly ovšem deportovány na Sibiř desetitisíce Kazachů. Z válečné fronty bylo odvoláno devadesát tisíc vojáků, aby L. Berija mohl – pod osobním velením – uskutečnit deportace.

Ze sovětských vězňů, vězněných v Kazachstánu, je asi nejslavnější Alexander Solženicyn, který však k této zemi nikdy nepřilnul a vždycky žil ideologií velkého Ruska. Proto jeho série přednášek v Kazachstánu a jinde skončila fiaskem a odporem proti jeho politickým vizím, dodnes živým.

Podobně v očích Kazachů dopadá Michail Gorbačov a jejich svědectví je dobrou lekcí i pro evropské odborníky na „Gorbiho“ (urbi-orbi-Gorbi), který sice nebyl vyhnancem, ale v době neúspěšného puče proti němu se mu dostalo zastání od současného kazašského presidenta Nazarbajeva. Gorbačov v době glasnosti setrval u nesmlouvavé ideologie velkého Ruska. Fakticky pokračoval v hospodářské politice svých předchůdců.

V Kazachstánu se nezakládaly továrny na zpracování místního přírodního bohatství, ale ani se nerozvíjel potravinářský průmysl, ač Kazachstán byl obilnicí sovětského Svazu. Téměř vše se zpracovávalo mimo Kazachstán a zpět se dovážely hotové produkty, takže hlad nebyl jen v lágrech. Tak to bylo naplánováno centrální plánovací komisí v Moskvě, tak se to muselo také plnit.

Socialistické státní hospodářství Kazachstán těžce poznamenalo, takže po rozpadu Sovětského svazu se v mnoha odvětvích začínalo od nuly. V obtížné době samostatnosti se lidé museli vyrovnat s nukleárním dědictvím, kterého se nakonec výhodně zbavili odprodejem do USA. Dodnes se potýkají s ekologickými katastrofami, jakou je Aralské jezero. Využívají naftové a plynové bohatství, které prodávají výhodně do Číny, ale i jiných zemí.

Od poloviny 90. let se začal Kazachstán pozvedat v hospodářství, kultuře i v tolerování jiných ideologií a náboženství. Společenský posun k demokracii nikdy nebyl, a ani dnes není neodvratnou dějinnou zákonitostí. Zdá se však, že Kazaši si již vytvořili dost pojistek, aby se udrželi na cestě k demokracii, ač jsou převážně islámskou zemí. Navíc k další zajímavosti patří, že u kolébky moderní kultury v Kazachstánu stáli a stojí mnozí vzdělaní lidé, kteří byli do Kazachstánu vyhnáni za trest. Po rozpadu Sovětského svazu se již nevrátili do svých rodných míst.

Z Kazachstánu se stává země demokratická, a tedy konfesně neutrální. Řadí se tedy k zemím, které se, ač s převahou islámského obyvatelstva, stávají centry vzájemné náboženské tolerance, v Kazachstánu s ambicemi stát se centrem vzájemné tolerance náboženství. K tomu účelu Kazaši vybudovali v hlavním městě Astaně Palác míru a harmonie 2006. Architektonicky je tolerance vyjádřena symbolem pyramidy, tedy symbolem věčnosti, míru a harmonie, který současná náboženství neužívají jako svůj konfesní symbol. Ekumenicky náboženská setkání se zde konají jednou za tři roky. Pyramida, vytvořená britským architektem Normanem Fosterem, jinak slouží jako mnohoúčelové kulturní středisko. Své stopy zde zanechal japonský architekt Kisha Kurosawa – ministerstvo financí má tvar symbolu dolaru. Vznikly zde monumentální sakrální stavby. „Velkolepá mešita je darem Kataru; velkou modrou synagogu zafinancoval kazašský žid, který vydělal miliardy na obchodech s hliníkem. A obří pravoslavná katedrála vznikla z veřejné sbírky.“

Robbinsovo svědectví o Kazachstánu svědčí o tom, že 11. září 2001 bylo a zůstává výjimkou, která potvrzuje pravidlo, že islám, tak jako křesťanství, se může zbavit zátěže násilí a organizovaného násilí – zřejmě na rozdíl od marxistů a maoistů, kteří zatím násilnou strategii na přeměnu světa oficiálně neodvolali.

Christopher Robbins. Neznámý Kazachstán: kolébka jablek a hrob miliónů. Vydalo BB art 2008, překlad Eva Romancovová. ISBN 978-80-7381-378-9