Jako za dob temna dávnějšího přicházel ze Žitavy do Čech Václav Kleych s ruksakem plným evangelických kancionálů a jiné zakázané literatury, stejně tak za dob temna nedávného projížděly přes hranice automobily s utajenými zásilkami téhož. Ačkoli význam takového „pašování v době nesvobody byl obrovský (a čeští evangelíci jeho plodu vesele užívají dodnes), není zcela jisté, zda si naše veřejnost uvědomuje, kolik námahy, času, peněz – také chvilek strachu – někoho na Západě tato nebezpečná aktivita stála.
Tím někým, kdo celé dílo pomoci řídil, je holandský farář reformované církve ThDr Henri Veldhuis. V loňském roce mu za tuto činnost udělila Československá akademie věd cenu, kterou převzal při návštěvě Prahy dne 11. června t. r. Vědecká obec naší republiky tak vyjádřila své uznání a poděkování, k čemuž se redakce Protestanta s radostí připojuje: otiskujeme Veldhuisovu řeč při předávání ceny a rozhovor, který s ním při stejné příležitosti vedl farář Pavel Kalus, jeden z hlavních organizátorů přijímání zásilek na české straně.
Vážený pane Herolde (Dr. Vilém Herold, zástupce Akademie věd), vážení přítomní, milí přátelé, je pro mě velkou ctí, že mohu obdržet cenu Akademie věd právě zde, mezi přáteli, s nimiž mě spojuje patnáctiletá spolupráce „přes hranice“. Rád bych se při této příležitosti krátce zastavil u některých vzpomínek, faktu, dat a jmen, která zároveň konkretizují význam, jenž pro mě měly – a stále mají – mnohé kontakty s Českou republikou (tehdy ještě Československem), včetně Akademie věd.
Bylo to 1. října 1977, když jsem se svým přítelem Janem Kraaijeveldem poprvé přejel přes české hranice. První rodina, kterou jsme navštívili, byla rodina Kalusova v Miroslavi. Vladimír Kalus, k mému zármutku dnes již zesnulý, a jeho manželka Jana tam zastávali místa farářů českobratrské církve evangelické, on „bez souhlasu“, ona „se souhlasem“. Toto setkání pro nás mělo velký význam. Kalusovi nám přátelsky a upřímně vyprávěli mnoho o situaci v zemi, o církvi, o svých přátelích, o těžkém rozhodování atd. Taková setkání byla pro nás, mladé studenty s malými znalostmi o ČSSR, velmi cenná a nezapomenutelná.
Vladimír Kalus pak řadu let přijímal námi organizované tajné transporty knih (za velkého přispění rodiny Dušana Ryšavého) a distribuoval jev zemi. Touto cestou se dostaly stovky filosofických a jiných vědeckých knih také do vašich knihoven. Vladimíra Jana si byli rizika plně vědomi, přesto dělali tuto nebezpečnou práci s odvahou, odpovědností a plným nasazením.
Později se staly úkryty pro zásilky knih ze Západu také domy rodiny Brodských v Horních Dubenkách a Jihlavě, Lavických v Telecím a rodiny Hájkovy v Horních Dubenkách.
(Poznámka: V tyto dny přespáváme, moje žena a já, v Lannově vile Akademie věd. Při pohledu z okna mě napadlo, že zahrada této vily by byla pro knižní transporty také velmi vhodným překladištěm.)
Zkušenost s vědeckými knihami ukazuje zcela jasně, jak v jistých dobách je i věda akademické úrovně závislá na lidech, kteří odvážně a mnohdy anonymně nesou odpovědnost za budoucnost.
Po tomto krátkém úvodu několik poznámek o čtenářích a autorech: akademici, profesoři, učitelé.
Jak snad víte, filosof Julius Tomin napsal v r. 1978 dopis adresovaný některým zahraničním universitám, v němž popisoval společenskou a vědeckou situaci v zemi. Žádal také zahraniční filosofy, aby veřejně navštívili jeho domácí filosofický kroužek, čímž by byla alespoň částečně, prolomena izolace. Reakce na jeho prosbu byla pozitivní, nejprve z Anglie. V r. 1979 však musel Tomin ukončit svou aktivitu pod silným tlakem Státní bezpečnosti.
V létě 1979 jsem se mezitím kontaktoval s Ladislavem Hejdánkem, který mě informoval, že by v Tominových aktivitách rád pokračoval. Projevil přitom přání, aby v Praze přednášeli také holandští filosofové. A tak se začalo s mnoha cestami filosofů z Holandska do Prahy, později i z Belgie, NSR a Francie.
V roce 1981 vznikl ve spolupráci s ing. Jakubem Trojanem také most, který přiváděl do Prahy holandské teology. To vše finančně i prakticky podporovala paní Hebe Kohlbrugge, která zde v Praze obdržela před dvěma lety čestný doktorát za práci pro střední a východní Evropu. Když jsem se v létě 1979 vrátil do Holandska, první, koho jsem požádal, aby jel přednášet do Prahy, byl profesor Theo de Boer. Jsem mu proto stále zavázán, že mně důvěřoval – mně, tehdy mladému a pro něho neznámému studentovi – a podnikl v roce 1980 cestu do Prahy jako první. Cesty holandských i jiných vědců (V pražských bytech přednášeli tito theologové a filosofové: K. A. Deurloo, H. Berkhof, H. W. de Knijff, E. Bethge, S. Schoon, E. Flesseman – van Leerová, F. O. van Gennep, M. den Dulk, H. Kronenburg, H. Adriaanse, N. Bakker, A. A. Spijkerboer, M. Stoevesandt, J. Aertsen, G. M. van Asperen, R. Bóhm, Th. de Boer, H. Decléve, U. d’Hont, S. Griffioen, J. van der Hoeuen, S. Ysseling, J. J. A. Mooy, H. Parret, S. Schaap, C. Steel, C. van der Wal, E. Holenstein, P. Raedts, Th. van Velthouen) umožnil právě příklad Theo de Boera, který pak v Praze často přednášel i později.
Na příkladu Theo de Boera mohu také ilustrovat, jaký ohlas tyto přednášky vyvolávaly v akademických kruzích. Theo de Boer přednášel o filosofii Emmanuela Levinase, významného židovského filosofa z Francie. Některé z těchto přednášek o Levinasovi se konaly v domě Ivana Havla v březnu 1982. Ivanův bratr Václav Havel, váš nynější president, byl tenkrát téměř tři roky ve vězení. V dopise z 29. května 1982 své ženě Olze píše: „Necítím se po četbě jednoho krátkého úryvku schopen odhadnout šíři, způsob a hloubku významu, jaký má v Levinasově filosofickém díle pojem odpovědnost. Tvrdí-li však Levinas, že odpovědnost za druhé je cosi velmi důležitého a původního, do čeho jsme vrženi a čím sami sebe jaksi od počátku přesahujeme, a že tato odpovědnost předchází naší svobodě, vůli, volbě i sebeprojektů, pak jeho názor plně sdílím.“
V citátu se přímo mluví o tom, co považuji za nejdůležitější zkušenost z mnohaletého holandsko-českého přátelství a vědecké spolupráce. Právě v kontaktu s vámi a mnoha jinými, kteří zde nejsou přítomni, jsem pochopil, že opravdová odpovědnost za každé naše myšlení a jednání předchází naší vědecké práci. Moje vlastní setkání s Levinasovým dílem se uskutečnilo již dříve, v r. 1976. Jako první jeho článek jsem četl „Honneur sans drapeaux“ (Les nouveax cahiers, 2, 1966, juin-aóut, 1–3, později pod názvem „Sans nom“ v Noms propres, Montpellier 1976, 177–182), tedy zhruba „Pocta bez fanfár“, pocta bez medailí, bez veřejného poděkování, bez ceremonií atd. V tomto článku Levinas píše – s ohledem na staletý osud Zidů - o svědomí, o vnitřní odpovědnosti jako poslední instanci v kata-Strofické době. Jestliže se rozpadnou všechny společenské instituce jako je právo, věda, církev a jiné, a jestliže již neposkytují ochranu, pak stále ještě zbývá naše nitro, naše svědomí. Tehdy je nutné střežit a opatrovat své vnitřní přesvědčení. Základem naší identity je svědomí, bez něhož žádné naše instituce nemohou existovat.
O této ohrožené identitě píše Levinas také v článku „Sans identité“ (L’Ephěmere, n. 13, 1970, 27–44, také v Humanisme de l’autre homme, Montpellier 1972, 83–101, 109–111), česky „Bez identity“. Je to první text, který najdeme v samizdatovém vydání do češtiny přeložených Levinasových prací (Emmanuel Levinas, Výbor z kratších textů I, Praha 1983). Překladatelem byl Miloš Rejchrt (tehdy topič, nyní farář v Praze). Malý náklad byl pořízen také v Holandsku.
To byl jen jeden z příkladů: Václav Havel se přiklonil ke slovům Levinase poté, co je v jednom pražském bytě citoval Theo de Boer a Ivan Havel mu je zprostředkoval. Tento příklad ilustruje podle mého názoru jádro našich vědeckých kontaktů, totiž zkušenost – oboustrannou –, že odpovědnost k sobě navzájem je předpokladem každé autentické vědecké práce. Toto poznání bylo pro nás cizince stejně důležité jako pro vás tady. Zde, ve velmi konkrétních situacích, se holandští i jiní akademici dozvídali, jak může být ohrožena kultura a věda a k jaké odpovědnosti je člověk nucen v těchto podmínkách, k odpovědnosti, která je v demokratickém kontextu nepostradatelná, v přepychových podmínkách se na ni však snadno zapomíná.
Nikdy jsme z holandské strany nechtěli relativizovat velké politické rozdíly mezi naší demokracií a vaší komunistickou společností. V pražských bytech jsme se však také dozvídali, že každá akademická práce a akademická čest je rozhodující měrou nesena lidmi s „poctou bez fanfár“, „Honneur sans drapeaux“. Po převratu můžete i u vás budovat demokratické instituce v demokratické společnosti. A právě v této době, kdy se znovu buduje věda, kultura a politika, je pro nás prvořadým úkolem tuto „poctu bez fanfár“ opatrovat. V této souvislosti bych rád jmenoval mnoho osob, omezím se však pouze na jména dvě.
První z nich je Holanďan Jef Helmer. Byl spoluzakladatelem a předsedou nizozemské nadace Informatie over Charta 77. V letech, kdy jsem byl – spolu se zde přítomnou Dášou Van der Horst-Čejkovou – členem předsednictva této nadace, Jef mě solidárně a prakticky podporoval. Dodnes organizuje mnoho důležitých projektů pro obě republiky.
Druhé jméno, které by mělo zaznít, je jméno ing. Ivana Chvatíka, který byl tajným zástupcem odkazu prof. Jana Patočky. Přesto neváhal podstoupit jisté riziko a organizoval ve svém domě zahraniční přednášky. Chvatík byl a je jedním z nejlepších organizátorů, které jsem zde poznal. Zdá se neuvěřitelné, čeho všeho dosáhl – nenápadný, trpělivý, s humorem a bez oddechu. Někdy v Holandsku kroutíme hlavami nad zdejšími „organizačními talenty“ (situace samozřejmě byla nesmírně těžká), ale s Chvatíkem nebylo třeba vše domlouvat třikrát, jednou to stačilo.
Závěrem: Jako farář jednoho velkého sboru mám nyní méně času udržovat kontakty s českou republikou než za doby studentských let. Přesto doufám, že také v budoucnu budeme společně vytvářet a zintenzivňovat vědecké kontakty mezi našimi zeměmi.
Ještě jednou srdečně děkuji za to, že mi byla prokázána pocta obdržet cenu Akademie věd a být přítomen tomuto setkání – pocta snad s „jednou malou fanfárou“, která však zaznívá z mnohem významnějšího důvodu, totiž pro „poctu bez fanfár“, a která nepatří pouze mně, ale kterou jako malý dárek stavíme my všichni.
S jakými pocity a jakým očekáváním jsi jel poprvé do Československa?
Byla to dobrodružná cesta – Maďarsko, Rumunsko, Československo. Měli jsme trochu strach, ale nebyli jsme zcela nepřipraveni, něco jsme o situaci u vás věděli. Vezli jsme už tehdy s sebou nějaké knihy, ale cesta nebyla moc profesionálně připravena. Teprve později jsme si uvědomovali, jakým rizikům jsme sebe i vás vystavovali. V Rumunsku jsme měli velké štěstí, že nás tenkrát nezavřeli.
Jaké knihy jste potom k nám vozili?
Vozili jsme knihy teologické, filosofické, také s politickým zaměřením (českou exilovou literaturu) a časopisy, zejména Svědectví. Vozit náboženskou literaturu byly ochotny i jiné organizace, ale „politickou“ málokdo. Dále byly v zásilkách bible, biblické slovníky, bible pro děti, zpěvníky Buď tobě sláva a Nová píseň, později také řada sešitů s různými texty – Levinas, Lapide, Havlíček, Palacký, Hejdánek. Tyto sešity byly připravovány u vás a v Holandsku jsme je pouze množili. Také Novou píseň připravil a přepsal Jan Keller z Vysočiny; v Holandsku jsme vytiskli sedm tisíc kusů, a pak je dopravili zpět tajnými transporty. Dělali jsme také reprinty Karafiátových Broučků, Bonhoefferova Následování, Soltézsových Církevních dějin aj.
Jaké zážitky z té doby se ti zdají i dnes významné?
Mnohé jednání lidí u vás motivoval tehdy strach. Byla pro nás vždycky velmi pozitivní zkušenost, když jsme se setkali s lidmi, kteří se strachem nenechali primárně určit, kteří od něj byli více nebo méně svobodni. To byl pro nás zážitek. Často jsme potom přemýšleli, jakou roli hraje rozhodování tohoto druhu u nás. Je to vlastně téma odpovědnosti.
Doba totality je za námi. Zůstalo nějaké poučení?
Jestliže se někdo tehdy naučil mít svobodu, zůstává mu to. V nové době se to může projevit jiným způsobem. Také se ovšem může stát, že potkám člověka, o kterém jsem byl přesvědčen, že je vnitřně svobodný a najednou vidím, že tuto svobodu ztratil. To je velmi komplikované. Jinak řečeno, dřív mohli lidé přijet do Prahy jako turisté, pobýt tam několik dní, a přesto se vrátit domů a nic nevidět, nic nevědět, nic z té skutečnosti nezažít. Tím myslím na ty různé konference, lidi z grémií, kteří přiletí letadlem a taky se setkají s Čechy a Slováky, ale nebyli delší dobu nikde v rodině, neslyšeli všední hovor v hospodě, nevycítili, jak věci probíhají, čím jsou motivovány, jakou roli hraje strach. Ale stejné je to i u nás. Lidé žijí ve svobodě, a to taky často není vidět na první pohled. Teprve při delším zážitku mohu pochopit, jak a co dělají. A tak se mi vždycky vrací otázka z vaší situace do naší: jak jsme vlastně my svobodni? Třeba ve svém sboru, v situacích, kdy dochází k napětí. Jakou mám odvahu, když myslím, že je něco třeba skutečně změnit?
Tehdy jsme se vzrušením četli Havlovu Moc bezmocných. Popsal vaši situaci tak, že je v tom cosi univerzálního. Úkol žít v pravdě. V určitých rovinách lidského jednání, u vás i u nás, jde o stejné zápasy.