Rozhovor s Martinem Rozumkem, ředitelem Organizace pro pomoc uprchlíkům
Na úvod bych se chtěl zeptat, jak dlouho se problematikou uprchlíků zabýváte.
Problematikou uprchlíků a cizinců se zabývám od roku 1998. V roce 2002 jsem se stal ředitelem Organizace pro pomoc uprchlíkům (OPU).
Jaká je dnes situace uprchlíků v České republice?
Obtížná otázka. S výjimkou uprchlíků na letišti v Praze-Ruzyni má skutečný uprchlík, tj. osoba pronásledovaná z důvodu rasy, náboženství, národnosti či důvodů politických v České republice jistě lepší naději na udělení azylu nebo doplňkové ochrany, než tomu bylo v době, kdy jsem se svou prací začínal. Nicméně přetrvávají problémy s kvalitou pohovorů, tlumočením, identifikací zranitelných jednotlivců – to vše má dopad na kvalitu rozhodování. Samostatnou kapitolou je azylové řízení na letišti v Praze Ruzyni, které je nespravedlivé a jehož průběh je v rozporu s mezinárodními závazky ČR, za což již byla Česká republika odsouzena Evropským soudem pro lidská práva ve Štrasburku.
Kolik je u nás uprchlíků ve srovnání s jinými (západními) zeměmi? Z jakého důvodu je jich méně?
Uprchlíků je v České republice velmi málo. V loňském roce požádalo Českou republiku o mezinárodní ochranu méně než 2000 lidí, což je jedno z nejnižších čísel mezi zeměmi EU. Důvod je prostý, podle předpisů EU může uprchlík požádat o azyl pouze v jednom členském státě Unie, a to v tom, do kterého vstoupil nejdříve, anebo v tom, který mu udělil vízum. Česká republika není na vnější hranici EU, a proto máme na našem území relativně velmi málo uprchlíků. Celkový počet cizinců, kteří v ČR čekají na azyl nebo jim byl azyl udělen, může být cca 8000 osob. Do tohoto počtu zahrnuji i všechny úspěšné uprchlíky, kterým byl azyl udělen od roku 1990 do roku 2009.
Co se v poslední době zhoršilo, co naopak zlepšilo, zejména pokud jde o možnosti ubytování, zaměstnání, sociální zabezpečení?
Velmi dobrá je péče o nezletilé uprchlíky bez doprovodu rodičů. Stát v podstatě nebrání žadatelům o azyl pobývat v soukromí, uprchlíkům se i daří najít zaměstnání, třebaže ne vždy s pracovním povolením. V poslední době se zhoršily podmínky ubytování, protože řada uprchlických táborů byla z kapacitních důvodů uzavřena a ty zbývající jsou dosti plné. Znepokojivá je také tendence k umisťování cizinců a uprchlíků do detenčních zařízení za účelem budoucí realizace správního vyhoštění, kde je jim odpíráno právo vůbec moci požádat o udělení mezinárodní ochrany. Zejména u rodin s malými dětmi nebo u nezletilých dětí bez doprovodu rodičů považuji umístění do v podstatě vězeňských podmínek na dobu až 6 měsíců za nepřiměřené opatření vzhledem ke skutečnosti, že „spáchaly“ pouhý přestupek, často bez vlastního zavinění.
Co si myslíte o vztahu našich politiků k cizincům, jaké máte zkušenosti s rasismem a spřízněnými postoji?
S obavou pozorujeme různá extrémistická hnutí, která se stále častěji snaží hrát proticizineckou kartou, a získat tak větší vliv ve společnosti. Snažíme se jim čelit. Domnívám se, že stát se s extremismem snaží účinně vypořádat a naši klienti si na nesnášenlivost, ústní či fyzické útoky téměř nestěžují. Z tohoto pohledu bych řekl, že česká společnost alespoň ve velkých městech není xenofobní a cizinci se u nás z tohoto pohledu cítí poměrně dobře. Vztah našich politiků k cizincům bych charakterizoval slovem nezájem a přehlížení stále masivnějšího vykořisťování cizinců na trhu práce. Pokud mám tu možnost zaslechnout názory politiků na cizineckou problematiku, tak čeští politici se vyznačují především neznalostí problémů a snahou zalíbit se voličům restrikcemi vůči cizincům. To souvisí také se skutečností, že cizincům není v ČR přiznáno volební právo ani v krajských či obecních volbách, takže jako nevoliči jsou snadným terčem populistických výpadů politiků.
Jak stát podporuje (či nepodporuje) nevládní sektor zabývající se cizinci a uprchlíky?
Problémem je zejména pravidelnost podpory. Je-li vyhlášeno grantové řízení, OPU zpravidla nějaký grant dostane, nicméně nedaří se zajistit kontinuální finanční zabezpečení naší práce tak, aby vždy na konci roku nemusela řada zaměstnanců OPU opustit a později, po schválení grantů, se zase vracet.
Politici jsou tedy, předpokládám, špičkou ledovce celospolečenského způsobu uvažování …
Ano, jejich nekompetentní a populistická vyjádření integraci cizinců v ČR rozhodně nepomáhají.
Na příkladu zacházení s uprchlíky tedy lze zjistit úroveň naší společnosti, její blízkost či vzdálenost skutečné západní společnosti, která měla oproti nám vždy vyšší sociální zodpovědnost …
Nebo je to jinak a k extremizaci společnosti dochází i na západě?
Bohužel harmonizace evropské azylové a migrační politiky nenechává národním vládám velký prostor k vlastní právní úpravě. Takže lze říci, že azylové předpisy v ČR již dosáhly západního standardu, který je však poměrně nízký a k uprchlíkům stále méně otevřený. V podstatě došlo k harmonizaci na velmi nízké úrovní ochrany a Unie by měla ve druhé fázi harmonizačního procesu tyto standardy vylepšovat. Obávám se však, že k tomu bude chybět vůle členských států, kterým co největší neprostupnost hranic a přísnost k cizincům vyhovuje, protože tak to často chtějí jejich voliči.
Jak je to se zdravotní péči u cizinců?
V České republice je systém zdravotní péče k cizincům velmi nespravedlivý a spíše nahrává vysokým výdělkům zdravotních pojišťoven. Prvních pět let pobytu cizinec de facto pouze platí zdravotní pojištění, protože při opakované nemoci bývá propuštěn, a ztrácí tím také povolení k pobytu. Živnostníci, rodinní příslušníci pracujících cizinců – ti všichni jsou pak odkázáni na komerční zdravotní pojištění, tzn. nemají přístup do systému veřejného zdravotního pojištění. Pojišťovny na tomto komerčním pojištění neskutečně vydělávají, pojistné smlouvy mají celou řadu výluk, kterým cizinci nerozumějí a pak jsou nemile překvapeni. Jeden údaj za všechny: jen v loňském roce vybrala pojišťovna VZP od cizinců na komerčním pojištění 190 mil. Kč a vyplatila pouhých 48 mil. A přitom stačí, když cizinka, která léta pracovala a platila pojistné v ČR otěhotní a je velkým problémem sjednat pojištění pro narozené dítě. Tržní princip v takových případech opět selhává. OPU proto usiluje o změnu zákona, aby alespoň zahraniční podnikatelé a rodinní příslušníci pracujících a podnikajících cizinců měli přístup do systému veřejného zdravotního pojištění. Stejně stále platí, že cizinci k nám přicházejí v produktivním věku pracovat a málokdy čerpají jakékoli dávky z veřejných rozpočtů.
Co Organizace pro pomoc uprchlíkům potřebuje od státu nebo jednotlivých lidí?
Samozřejmě podporu finanční i dobrovolnickou. Budeme vděčni za každý příspěvek na naši práci a na potřeby našich klientů. Můžete nás kontaktovat na adrese OPU, Kovářská 4, Praha 9, nebo přispívat na účet číslo 6026562017/2700.