Rozhovor s Jaromírem Plíškem, velvyslancem ČR v Rumunsku a Moldavské republice, o současné situaci a vyhlídkách rumunských Čechů.
Připomeňme si nejprve, kolik Čechů žije v Rumunsku. Představují menšinu výraznou, nebo spíš zanedbatelnou?
Z hlediska počtu – cca 5,5 tisíce osob – jde o menšinu více méně zanedbatelnou, a to jak v měřítkách rumunských, tak i našich. Zároveň jde ale o menšinu docela unikátní, a to díky tomu, že její jádro tvoří šest „čistě“ českých vesnic, které si především díky své izolovanosti od ostatního světa uchovaly způsobem jinde nevídaným svůj svébytný ráz, kulturu, jazyk. Čeština a to všechno kolem se docela dobře drží i v menších komunitách, žijících v národnostně smíšeném prostředí, jako je třeba ta evangelická ve Velkém Pereku.
Jaké je jejich konfesní složení?
V naprosté většině jsou rumunští Češi katolíky, přičemž zdejší podoba lidového katolicismu hraje v těch komunitách velikou, prakticky klíčovou roli. Například katolický farář, děkan Josef Mašek, působící dlouhá léta v Gerniku, je v celé oblasti tradičně velikou autoritou. Nekatolická je jen část Svaté Heleny a komunita v Pereku, jehož historie je od ostatních vesnic stejně odlišná. Na Heleně se někdejší evangelíci časem transformovali pod vlivem okolního (převážně rumunského) prostředí na baptisty.
Celkově hraje náboženství (ať to či ono) v životě těch komunit – přinejmenším navenek – opravdu velkou roli. Se situací na našem sekularizovaném venkově se to vůbec nedá srovnat. Platí to ostatně i o rumunském venkově a rumunské společnosti v širším měřítku. Běžné je také uvažování typu: jsi Rumun, tj. jsi pravoslavný nebo neoprotestant, jsi Maďar, tj. katolík nebo reformovaný, jsi Čech, tj. … atd. Ve Velkém Pereku třeba žijí 4 národnosti, tak jsou tam 4 kostely.
Vždycky přemýšlím o tom, zda je takovéto převážně lidové, trochu folklorní a dokonce národnostně vymezené náboženství lepší, nebo horší než skeptické ignorantství a zabedněnost, panující v českých zemích. Ještě jsem na to nepřišel. Ta zabedněnost je každopádně trapná a zplošťující.
Proměnil se uprostřed české menšiny během posledních 10 let nějak vztah ke křesťanství?
Ani ne. Lidé jsou dnes jen mnohem častěji konfrontováni s těmi ignorantskými návštěvníky z Čech, kteří se v neděli ráno, kdy je celá vesnice ve svátečních šatech v kostele, potloukají ve vytahaných svetrech a děravých teniskách po návsi nebo nakukují do kostela a fotí si tam místní tetky v šátcích jako exotická zvířátka. Nebo se opijou místní kořalkou a pak halasně vyzpěvují v nějakém (např. postním) období, kdy se podle zde dodržovaných zvyklostí vyzpěvovat nemá. Jak to na místní lidi působí, si netroufnu říct. Vím jen, že to dost štve pana děkana Maška, což se mu ani nedivím.
A jak to vypadá v okolní rumunské společnosti?
Ani v rumunské společnosti žádný moc viditelný posun v tomto směru nenastal. Dřív bylo náboženství tak trochu zakázané, ale režim (Ceaušeskův) církev (hlavně tu „národní“, pravoslavnou) zároveň vehementně využíval ke svým cílům. Ten vztah byl takový ambivalentní, to by byla dlouhá historie. Dnes už každopádně zakázaného není nic, pravoslavní si udrželi svoje trochu monopolní postavení „národní“ církve, většina Rumunů je tak – vlastně už odedávna – vnímá. Nové je to, že přijíždějí američtí misionáři, kteří pravoslavné považují za jasné pohany, a se systematičností sobě vlastní prodávají svoji verzi křesťanství. „Plántujou Churces“, jak by řekly naše děti po dvou letech pobytu ve škole takovými misionáři (bezvadně…!) vedené. V moři rumunské společnosti to ale celkem nijak vidět není.
Na přelomu 80. a 90. let projevovala česká veřejnost i církev o rumunské Čechy poměrně intenzivní zájem. Trvá doposud? Přinesl nějaké trvalejší plody?
Zájem prošel svojí romantickou fází a ustálil se na úrovni, která je podle mne rozumná. Ustálily se mechanismy vzájemných styků a tam, kde je třeba, i pomoci. To se týká i naší církve (ve vztahu k Pereku), katolíků, nevládních organizací a státu. V rámci programů financovaných od r. 1995 českou vládou se podařilo opravit většinu horských přístupových cest do českých vesnic na jihu Banátu, postavit novou školu ve Svaté Heleně, opravit řadu dalších škol a kulturních domů, vyslat tam k dlouhodobému působení zubaře atd. Do škol jsou vysíláni čeští učitelé, jejich učitelé jezdí k nám na letní kurzy atd. Ne že by bylo vše bez problémů, ale podařilo se toho opravdu hodně.
Momentálně se snažíme programy orientovat na podporu výdělečných aktivit rumunských Čechů, protože největším problémem je nedostatek práce. Jmenovitě jde o podporu rozvoje agroturistiky, pro kterou je to prostředí jak stvořené a která se v některých oblastech Rumunska velice slibně rozvíjí. V rámci toho přispěla česká vláda na vyznačení turistických cest (Klubem českých turistů) a vydání turistické mapy jižního Banátu, která už je, pokud vím, k dostání v českých knihkupectvích. U té mapy je i leták s doporučenými adresami v jednotlivých obcích, kde by mělo být možno se za poplatek vyspat a najíst. Na rubu mapy je také jakýsi „kodex návštěvníka“, který by měl pomoci předcházet těm negativním jevům v interakci mezi místními a „našimi“, které jsem zmiňoval. Doufám, že se to celé uchytí, místním lidem by to mohlo dost pomoci.
Obracejí se na českou ambasádu se svými záležitostmi? Co potřebují nejčastěji?
Obracejí, i když je to asi také hodně tím, že si z dob mého působení v příslušném občanském sdružení a posléze na ministerstvu zvykli obracet se na mě jako na člověka, který u toho u všeho od počátku byl. Na ambasádu občas přicházejí také ti, kdo se chystají na práci nebo k vystěhování do Čech a potřebují si vyřídit formality.
Před deseti lety u mnoha tamějších Čechů výrazně zaznívala touha vrátit se domů. Máte přehled o tom, kolik se jich vrátilo, jak se jim podařilo zakotvit a jak je přijalo zdejší okolí?
Do Čech se od roku 1990 vystěhovalo několik set rumunských Čechů, hlavně mladých. Když jsem pracoval na ministerstvu zahraničních věcí, podařilo se nám pro zahraniční Čechy vyjednat s vnitrem úlevy při získávání trvalého pobytu v ČR, což umožnilo jejich pobyt tady legalizovat. Mnoho z nich tu má příbuzné, kteří jim pomáhají sehnat bydlení a práci. Jsou většinou velmi pracovití a skromní, já nevím o jediném problému, který by tu někdo z nich způsobil, o konfliktech s okolím nebo o čemkoli takovém. Pro některé, hlavně pro ty starší ale stejně není snadné si na zdejší odlišné prostředí zvyknout. Někteří jsou u nás také jen na práci, a zda tu zakotví natrvalo, není ještě jasné. Je dobře, že existuje ta volnost, možnost individuálně se rozhodnout, zařídit se podle svého.
Jak je tomu v dnešní situaci?
Z některých vesnic vystěhovávání pokračuje, jinde se už více méně zastavilo nebo ani nikdy výrazněji nezačalo. Hodně bude záviset na tom, jestli se podaří najít zdroje obživy ve vesnicích nebo v jejich blízkém okolí. Ideální by bylo, aby přicházeli drobní investoři, kteří by dali lidem práci. Teď se např. jedná v Gerniku o zřízení malé elektrotechnické dílničky, vyrábějící součástky pro jednu českou firmu. V Berzasce se uvažuje o podobné dílně na montování jízdních kol z dovezených součástek. Objevují se české firmy, zajímající se o možnost zpracování dřeva z místních rozlehlých bukových lesů. Pokud něco z toho vyjde, může to – v kombinaci s agroturistikou – pomoci k tomu, aby rumunští Češi mohli zůstávat tam, kde se narodili a kde jsou zvyklí, a aby jejich styky se starou vlastí dostaly i ekonomický rozměr.
Chceš něco povědět na závěr?
Snad mohu skončit pobídkou, ať se ti, kdo mají zájem přijet mezi rumunské Čechy –jako turisté nebo dokonce jako potenciální investoři – obracejí na Nadaci (nyní OPS – obecně prospěšnou společnost) Člověk v tísni, která koordinuje existující programy a je „v obraze“. Telefon je 02/61134595, koordinátor se jmenuje Lukáš Melnický.
Děkuji za rozhovor.
Otázky kladl Tomáš Trusina