Milí přátelé, v letním červencovém ránu roku 1983 vystupuje na nádraží v Ružomberoku skupina rozespalých mladíků a dívek z vlaku. Přestupují do autobusu a pokračují do kopců až do Partyzánské Lupči v Nízkých Tatrách. Zde autobus končí. Skupina se vydává s baťohy na zádech směr horská vesnice Magurka. V čele svobodomyslných mladíků a slečen kráčí klidným rázným krokem přísně vyhlížející muž v brýlích.
Co to je za lidi? Co svedlo o prázdninách v slovenských horách skupinu rozevláté mládeže s tímto seriózním pánem?
Dospělý muž je profesor gymnázia z Bystřice nad Pernštejnem Jaromír Procházka. Mladí lidé, posbíraní z různých koutů Moravy i Čech, jsou přátelé Jirky Šimsy, Mirka a Daníka Pfannových. Nechali se pozvat na týden do hor s Jirkovým strýčkem, aby se tu učili moderním českým dějinám.
Tyto horské kurzy dějepisu trvaly bezmála 10 let. Na začátku jsme bydleli v chatovém táboře na úbočí Nízkých Tater. Ráno jsme vyráželi Viedenskou dolinou nebo přes Striebornicu na hřebeny hor. Po určitém čase jsme usedli v kleči. Pan profesor vyndal průklepový papírek rozměru 8×5 cm a začal vyprávět. Z šedi padesátých, šedesátých i sedmdesátých let minulého století, která byla v našich hlavách, se vylupovaly nadějné a kritické události nebo zápasy jedinců či skupin, jež se odehrály v těch pro nás neprůhledných dobách. Brzy jsme, my sotva dospělí, byli přizváni, abychom soudili význam např. Marshallova plánu nebo co znamenal sjezd československých spisovatelů v roce 1956. Pak jsme zase vstali a šli dál. Obvykle jsme se střídali kolem pana profesora vpředu a pokračovali v započaté diskusi, než jsme zase usedli na dalším krásném místě s dokonalým výhledem, abychom pokročili o kapitolu dál.
Těžko si představit lepší místa a příhodnější sešlost pro to, aby pan profesor mohl ze sebe vydávat to nejcennější. Byli jsme na slovenských horách. Pan profesor se narodil ve Zvolenu, dětství a rané mládí prožil na Slovensku. S otcem chodil po horách, když tatínek geodet mapoval Slovensko. Pan profesor nás naučil poznávat hory. Říkal, „když jdete nahoru, je třeba se zastavovat a obracet se. To uvidíte neobyčejné proměny.“ To samé uplatňoval v dějinném myšlení, které umí rozpoznat změny v různých úhlech pohledu. Učili jsme se také zpívat staré národní slovenské písně ve starobylých, prý iónských tóninách. Bylo třeba je zpívat na správném místě a ve správný čas. Když jsme stáli nad horskou loukou, která díky postupnému odtávání ledů byla celá hrbolatá, ozvalo se „polana polana, celá si zoraná, chĺapci ťa zorali, keď sa pasovali.“
Ve slovenských horách jsme díky J. P. objevili druhou část naší vlasti Slovensko. Rozdělení Československé republiky bylo pro nás proto největší ztrátou, ke které po roce 1989 došlo.
Především (ale hlavně) jsme Jaromíru Procházkovi přivedli mladé lidi, kteří se chtěli učit svobodně přemýšlet.
Na smutečním oznámení J. P. stojí: středoškolský profesor. Jaromír Procházka by pravděpodobně v jiné době vyučoval dějinám někde na vysoké škole. Po roce 1989 nějaký čas působil na ETF UK. Ale možná by středoškolským profesorem byl i ve svobodnější době. Jeho rozhodnutí učit mladé lidi svobodnému a odpovědnému myšlení bylo pro něj vědomé. Výuka dějepisu u něj nikdy nebylo otrocké učení letopočtů nebo jmen různých králů, ale bylo to hledání souvislostí napříč dějinami a objevování zápasů o pravdu a o svobodu. Kdo jiný má být k takovému myšlení a hledání veden než právě dospívající člověk.
A v tom byl důvod, proč nejen na slovenských horách, ale také v bystřickém gymnáziu nebo třeba na Zbytově u Jimramova docházelo ke vzácnému setkání. Svobodomyslné projevy teenagerů sice vůbec nekorespondovaly se způsobem života a chováním J. P., přesto v sobě oni a on oboustranně nacházeli oblibu. Ti, kdo opravdu toužili po svobodě a chtěli svobodně dýchat, pochopili, že v tomto přísném muži je svobody mnohem víc, než by se zdálo, a že on učí své studenty samostatně, svobodně myslet.
Podrobně o tom umí vyprávět můj bratr Daniel. Nesměl v patnácti letech studovat kvůli špatnému politickému hodnocení našeho otce. Jaromír Procházka nabídl, že bude bratra soukromě učit dějepis. Několik let každou sobotu dopoledne jezdil Daniel ze Sněžného do Bystřice. A v těch sobotních dopoledních prověřil na mém bratru pan profesor svoji nově vznikající učebnici středoškolského dějepisu Kurs dějin.
Jste tu mnozí další studenti bystřického gymnázia. Mohli jste poznat jeho metodu, jak se při studiu dějepisu člověk může naučit samostatně a odpovědně myslet. Letopočty bylo třeba znát jen ty nejdůležitější, ale především bylo nutné naučit se rozpoznat, na jaké křižovatce se společnost díky určité události ocitla. Jaké možnosti nebo nebezpečí se objevily.
Můj bratr Daniel si přál, aby tu zaznělo, že je vděčný, že se mohl stát osobním žákem pana profesora. Nelze pominout, že sobotní dopoledne, které pan profesor věnoval mladému člověku, jemuž režim znemožnil vzdělání, bylo ještě vždy zakončeno obědem od paní učitelky Olgy Procházkové.
Učebnice středoškolského dějepisu byla v roce 1989 připravená a vyzkoušená. Mrzí mne, že se nikdy nepodařilo celou ji knižně vydat. Vycházela v xeroxovém samizdatu díky tehdejšímu jimramovskému starostovi Janu Kellerovi. Pokud se k ní dostanete, neváhejte a učte se s ní přemýšlet.
Studenti středních škol nepřestali ležet J. P. ležet srdci až do posledních dnů. Když jsem na internetu den po smrti J. P. zadal jeho jméno, objevil se tu podrobný rozbor projektu státních maturit. Pozastavuje se nad iluzí měřitelnosti výsledků, která potlačuje rozvíjení vlastního úsudku a názoru. „Myslet vlastní hlavou je tím, čím se vyznačuje vzdělanost,“ namítá J. P.
Projekt vyřazuje ze hry právě dějepis, „ jehož smyslem na škole je vést k chápání skutečnosti jako cesty od minulosti přes přítomnost k budoucnosti.“
Milí přátelé, ke svému poslání učit mladé lidi se J. P. prodíral celý život přes různé obtíže.
Lásku k dějinám, k vlasti a ke svobodě získal od svých rodičů, zvláště od svého otce. S ním byl na konci války v osmnácti letech zatčen. Otec ve vězení zemřel. J. P. vystudoval dějepis a zeměpis na Masarykově univerzitě v Brně. Než se dostal na bystřické gymnázium, učil ve škole ve Víru. V té době se také seznámil v Bystřici se svoji pozdější ženou, učitelkou hudby Olgou Rotkovskou. Spolu vychovali tři dcery Hanu, Martu a Olgu.
V gymnáziu dějepis a zeměpis dlouho učit nemohl. Po třech letech se z něj stal jeřábník. Několik let působil v bystřickém muzeu. V roce 1968 se na gymnázium vrátil. Dějepis, který tak dobře uměl učit, měl povoleno vyučovat jen sporadicky. Aby nekazil mládež, učil zeměpis, němčinu, geologii. Ale vždycky si našel cestu, jak mladé lidi učit přemýšlet. Mezi studenty se vypráví, že jeho oblíbeným působištěm byly bramborové brigády. Sbíral vždy s těmi posledními. A přitom studenty zkoušel z dějepisu. Mnozí se toho báli, a tak raději rychleji sbírali. Jiní ale byli rádi, že mohli při práci hovořit se svým učitelem o věcech, které jinde probrat nemohli.
Jaromír Procházka nemluvil často o své víře. Přesto měl na naši církev velký vliv. Zapůsobil na celou řadu evangelických farářů. Pobyty na horách prošlo 11 kolegů a kolegyň. Z absolventů bystřického gymnázia znám tři a jednoho katolického kněze. Jaromír Procházka byl stoupencem výrazného hnutí v církvi, pro které sám vymyslel název „nová orientace“. Tomuto hnutí bývalo vytýkáno, že se příliš zabývá politikou. Jaromír Procházka by na to ale pověděl: může křesťan, který upřímně hledá Boží království a jeho spravedlnost, dělat něco jiného, než se ohlížet na to, co bylo, a vyhlížet, kudy jít co nejlépe dopředu?
Ve své závěti měl Jaromír Procházka napsáno: „Hledejte Hospodina, dokud může nalezen býti.“ (Iz 55,6)
Zaznělo při pohřbu Jaromíra Procházky v Brně 5. listopadu 2010