Kdo zpytuje srdce, zkušuje ledví a každému splatí podle jeho cesty?

Číslo

Několik poznámek a otázek ke Zpytování

Laskavou péčí Petra Tureckého byli čtenáři Protestantu dvakrát (19/1; 19/2) upozorněni na knihu Zpytování. Studie a eseje k evangelické identitě (Zdeněk Susa, 2007). Při uvádění knihy položil Miloslav Vašina otázku či námitku, která vzbudila další debatu (19/3; 19/4) a v neposlední řadě se odrazila i v usnesení valné hromady Spolku evangelických kazatelů, které bylo adresováno děkanu ETF UK a Akademickému senátu ETF UK: „Spolek evangelických kazatelů žádá ETF, aby v plném znění včetně preambule zveřejnila 8 tezí KEBF v Českém bratru, případně KJ a připojila své stanovisko – případně více stanovisek.“ Spolek i M. Vašina pokládají za zásadní nedostatek a chybu knihy s názvem „Zpytování“, že ve zpytování nešla dostatečně hluboko a vůbec se nedotkla bolavých a stále otevřených kapitol historie ČCE a fakulty, konkrétně tzv. osmi tezí Komenského evangelické bohoslovecké fakulty a několika případů, kdy byli studenti KEBF vyloučeni z fakulty kvůli svým politickým postojům a činům.

Nepřipadalo mi příliš vkusné, abych jako editor knihy a moderátor jejího uvádění do této diskuse vstupoval, byl jsem k tomu však redakcí podnícen, a pak mi nezbývá než nést spoluodpovědnost.

I.

Před asi dvěma lety jsem byl požádán Jakubem S. Trojanem o vydání konvokační přednášky Karl-Christopha Eptinga o Evangelické identitě a ekumenickém závazku. Ačkoliv mi Eptingem položená otázka přišla podnětná, nezdálo se mi vhodné vydávat ji osamoceně, a tak vznikla zmiňovaná kniha. Při její přípravě se mi nakonec ukázalo, nakolik je to vlastně dosti vážná otázka – především po vědomé i skryté tradici, totožnosti, která je např. v ČCE předávána těm, kteří do ní vstupují (především) jako do křesťanské církve. Sám tuto knihu chápu jako jedno ze zastavení v řadě, jako představení plurality našeho smýšlení o sobě v roce 2007.

Nad názvem jsem dlouho váhal, a kdyby to již nebylo zabráno, volil bych nejspíš takový titul, ve kterém by bylo slovo „cesty“. Vedle hebrejského t-k-n či ch-q-r (zpytovat, usuzovat, pátravě prohlížet) (to ovšem většinou dělá Hospodin) mi v uších znělo spíše Platónovo GNÓTHI SEAUTON s jeho pěti atributy (ONOMA, EIDOLON, LOGOS, EPISTÉMÉ a samotná věc) (které má dělat člověk sám, resp. v rozhovoru s druhými). A asociace na zpovědní zrcadla nebo na to, o čem mluví Pavel v 2K 13,5, mě napadla až potom.

II.

Otázka určená autorům sborníku tedy zněla, kdo dnes je, či není evangelík a co je na nás (v nás) evangelického, protestantského; přesto však sdílím (snad i ve shodě) s M. Vašinou přesvědčení, že součástí studia české protestantské identity musí být řádné historické zkoumání a odpovědná reflexe našich tradic. Jsme zapleteni v příbězích (ve vyprávěních, v historii). Naše životy jsou příběhy vztahů, jednání, odpovědnosti, zakoušení, ve kterých se setkáváme navzájem (s druhými) a se světem. Ztratíme-li své příběhy, paměť, už to nejsme tak docela my. Své vzpomínky, své já si uchováváme ve vyprávěných příbězích, v historiích. Naše paměť, to jsou zřetězená vyprávění. Součástí české evangelické identity je tudíž i příběh M. Vašiny, Jana Kozlíka, Aleše Březiny, Martina Zlatohlávka, Jana Tydlitáta ad. Součástí popisu evangelické identity musí být vypovědění všech takovýchto příběhů a jejich adekvátní zpracování.

Nelze ovšem také zastírat, že zastírat, že řádné zpracování minulosti chybí nejen v případě jednačtyřiceti let komunistické totality. Českobratrská církev evangelická vznikla z velké části z historických resentimentů a z volání po návratu ke slavným předbělohorským časům. František Bednář, autor jednoho z nejpodrobnějších přehledů o ČCE, v předmluvě ke svému dílu píše: „Přeji si, aby kniha tato byla záhy rozebrána. Ne z důvodu osobních, ale věcných. Proto totiž, aby se mohlo přistoupiti k sepsání nového, rozsáhlejšího popisu církve za okolností příznivějších, tak aby obraz církve byl skutečně vyčerpávajícím dílem, sepsaným na základě archivních předběžných studií a monografií a osvětlujícím i ony směrnice našeho církevního vývoje, jež dosud zůstaly nepovšimnutými…“ (Památník českobratrské církve evangelické, 1924). Za osmdesát let se toho mnoho nezměnilo, Bednářova kniha se sama mezitím stala cenným pramenem. Naše poznání zvláště některých etap českého protestantismu (reformační počátky, tajné evangelictví, tolerance) bylo zvýšeno výrazně, ale syntéza či alespoň důkladná dílčí monografie věnovaná tomuto církevnímu útvaru chybí. Že bychom se snad vyhýbali vlastním dějinám z důvodu trapnosti zabývání se sebou samým? Či je nás tak málo, že se mezi námi nenašel historik, filosof, sociolog či theolog, který by takovou syntézu svedl? Nebo snad ještě nenastala příznivá doba; nebo to prostě neumíme a nechceme? (Ostatně žádný z mnou oslovených historiků se k příspěvku do Zpytování neodhodlal… a zastoupit je musela klasická filoložka Jana Nechutová.)

III.

M. Vašina je bezesporu autentický svědek s hnisající ranou. A i výbor SPEKu vybízí fakultu k „otevřenému, odvážnému a veřejně vyjádřenému stanovisku, které by pomohlo jednu z oněch bolavých ran fakultní i církevní historie zahojit.“ Chtěl bych však vyslovit názor, že si žádné takové celkové zhojení představit nedokážu a že je nepovažuji ani za možné.

Před nedávnem jsem seděl v hospodě s jedním českobratrským farářem, psal jsem tehdy jakousi stručnou historii ČCE a ve svém líčení jsem přicházel k sedmdesátým létům 20. století, mluvili jsme tedy spolu i o tom. A tento farář, padesátník, vyslovil myšlenku, že lidé jako já nemají právo k tomuto období cokoli psát a říkat, vždy totiž budou v podezření, že straní jedné straně. Ano, na seznamech spolupracovníků StB mám svého dědečka i maminku. Ta, myslím, až do své smrti nesla toto obvinění jako velikou a neoprávněnou křivdu, kterou ze sebe nemůže sejmout, která ji připravila o domovské právo v církvi i o přátele. A do posledních měsíců života jí byla zdušena. (Vehementně proto mj. bránila mému studiu theologie i jakékoli mé angažovanosti v církvi.)

Její příběh (byť kriticky viděný z odstupu) je nevymazatelnou součástí mé paměti, mého dívání se na svět i církev. A čas od času se setkávám i s různým přístupem těch, kteří vědí… Je to jizva, kterou nic nemůže zcela zahojit a zacelit, malformace, která není operovatelná.

IV.

V rozhovoru, který M. Vašina Protestantu poskytl, nebyly žel zmíněny z ETF UK vyšlé pokusy reagovat na historii své předchůdkyně, Komenského evangelické bohoslovecké fakulty, jako byla např. činnost rehabilitační komise ETF UK, jejíž práci představil Jan Heller v článku Rehabilitační komise pracuje. Zprávu o práci rehabilitační komise ETF UK pak přijal Akademický senát ETF UK 25. září 1990. (Oba dokumenty jsou otištěny v Ročence ETF UK. Karolinum, 1993, s. 36–41.) Či symposium konané na ETF UK při příležitosti přesunu z Jungmannovy 9 do Černé 9; příspěvky na něm přednesené (Josefa Smolíka, Jakuba S. Trojana a Martina Prudkého) jsou obsaženy v ročence fakulty za roky 1993–1996, s. 16–43.

Ani jeden z těchto aktů nebyl, myslím, v rámci možností formální. Rehabilitační komise nabídla vyloučeným studentům možnost dostudovat a někteří z nich jí využili. Snažila se tak napravit alespoň to málo, co ještě bylo možné. A vím-li přesně, tak ono symposium bylo explicitně svoláno kvůli vydání počtu před církevní, domácí i zahraniční veřejností. Zde přednesený Smolíkův text má doslova rozměr pokání. Porevoluční děkan, signatář Charty 77, Jakub S. Trojan, vědomě odmítl provádět na fakultě nějakou kádrovou čistku.

V.

M. Vašina mluví o „hořkém zaplakání“, výzva SPEKu o stanovisku, přiznávám, že si nedokážu představit ani jednu formu takovéhoto vyrovnání se s dějinami KEBF, zvláště ne po osmnácti letech. (Proč a odkud tato potřeba?) Vydávat jakési antiteze mi připadá zbytečné a neúčelné, pro spíše nízkou vypovídací hodnotu takového případného dokumentu. A kdo by jej měl vydávat? Dnešní učitelé Univerzity Karlovy, mezi kterými je pouze 13 % původních aktérů? Akademický senát veřejné vysoké školy z poloviny tvořený studenty, kteří o fakultních tezích (podle mého osobního průzkumu) v životě neslyšeli – a to včetně farářských dětí, a pedagogy, kteří nejsou ani členy ČCE? Ostatně dost pochybuji i o tom, že bychom našli formulace, na kterých by se některé z těchto fór bylo schopno sjednotit. Veřejné pokání si představovat ani nechci. Neobrací se např. i proti něčemu takovému prorok Izajáš 58,5–6?

Mimochodem: zřejmě nejvýznamnější prohlášení německých evangelických církví formulované po druhé světové válce (18. října 1945), tzv. Stuttgartské vyznání vin (Stuttgarter Schuldbekenntnis), je velmi obecně formulovanou prosbou o Ducha svatého. (Lze v některých situacích povědět víc?) Nechci se tím dopustit klišé a označit věc za příliš složitou a nejednoznačnou, ale nevidím tu dnes opravdu reálnou a spravedlivou cestu, která by bezezbytku pomohla, aby „právo zůstalo právem“ a „opět zavládla spravedlnost“ (Srov. Ž 94,15). Rány a malformace zůstanou. Jakési vyrovnání bude posléze (zřejmě stejně jako v Německu) záležitostí (a prací) druhé a nejspíše i třetí generace, bude-li je to ještě pálit.

VI.

K samotné věci se zdráhám promluvit, ani se mi zvlášť nechce na tomto poli zbytečně krvácet, proto jen několik poznámek. Ostatně, jsou příběhy, ke kterým lze jen mlčet.

Pokud je mi známo pozadí vzniku tzv. osmi tezí KEBF, jednalo se původně o pracovní text k vnitrocírkevní diskusi, autorem formulovaný v reakci na atmosféru v ČCE po vzniku dopisu Postavení církví a věřících, který zaslalo 31 členů a členek ČCE Národnímu shromáždění ČSSR v květnu 1977. (Tedy nikoli snad na objednávku a nikoli jako vyznavačský či oportunní akt.) Teologické teze učitelů Komenského fakulty jsou datovány 24. května 1977 (schválení fakultní radou). Narozdíl od jiných vysokých škol, které se k Chartě 77 povinně vyjádřily již v prvním čtvrtletí roku 1977, KEBF vlastní antichartu neformulovala ani nepodepsala. (Jak se k tezím dostala ona preambule, se mi nepodařilo zjistit.)

S Barmenskými tezemi (Barmer Theologische Erklärung 1934) nelze tedy ty fakultní vůbec srovnávat. Liší se strukturou, dikcí, kontextem, způsobem i účelem vypracování, byť nikoli silnou christologií. (A Barmenských tezí bylo šest, nikoli osm, jak je uváděno v rozhovoru s M. Vašinou.) Stojí za to si také všimnout mezi jakými texty byly teze (bez předmluvy) zveřejněny ve sborníku Církev ve světě (Kalich, 1977) a neopomenout všechna tato prohlášení zařadit do eklesiologické debaty v ČCE, která probíhala minimálně od šedesátých let 20. století (např. 18. a 19. synod), ne-li od jejího samotného vzniku. To ovšem nic neříká o problematických pasážích tzv. osmi tezí a dějinách jejich působení ani o selháních a pochybeních, kterých se fakultní funkcionáři dopustili během celého jednačtyřicetiletí.

Nezdá se mi také úplně přesné spojovat bohosloveckou linii, ve které je formulováno tzv. osm tezí, s theologickým dědictvím po Josefu L. Hromádkovi. Když pomineme, že valná část rozhodnutí této doby se odehrála ve strachu či v možná problematické snaze něco „zachránit“ či „ochránit“ (což byl částečně model ozkoušený během Protektorátu), a určitě ve stále nově vynalézavé snaze protivníka obejít a „doběhnout“, je, myslím, v českobratrském poměru ke státní moci spíše možno sledovat dva theologické koncepty, které mají svůj počátek nikoli v roce 1977 či 1948, ale nejspíš již v roce 1938, ne-li již v 19. století. V Hromádkově díle jsou pak přítomny oba. Mám na mysli koncept veřejné angažovanosti Nové orientace a jejího theologického konceptu civilní interpretace a koncept biblického či konfesního budování sborů reprezentovaný kdysi již moravskými böhlovci, daňkovci i českobratrskými tichými v zemi. Vztažení nároku evangelia na celou společnost a bránění „politizaci evangelia“. Je třeba veřejné angažovanosti, nebo postačí uchování veřejného hlásání evangelia, které platí všem? Ani jeden z nich pak bezezbytku nelze považovat za neproblematický a postačující.

VII.

K diskusi bych rád předložil ještě tři podněty. Osobně usuzuji (za svou generaci?), že by se ČCE měla vzmoci na mnohem závažnější otázky, než je poměr k tzv. osmi tezím. Mám tím na mysli např. theologický profil ČCE, otázku, proč být ještě dnes protestantem, vztah k ekologii, postoj k radaru a raketové základně v ČR, resp. vůbec současný postoj českých protestantů k válkám a novému závodu ve zbrojení, korupci ve veřejném sektoru, nedostatečné vyrovnání se s letničním hnutím, spíše nevšímavý postoj k současným vnitrocírkevním theologickým iniciativám jako je Coena či Polaris, neschopnost uvádět do praxe ekumenické konsensy, rozhovor se spravedlivými, kteří se nás ptají, proč být křesťanem, či to, že ČCE odepíše ve svých statistikách ročně jeden průměrný sbor…

Rozhovor o jednačtyřiceti letech komunistického státu, nápravě či trestech se na začátku devadesátých let 20. století nepovedl v české společnosti ani ve většině českých církví. Oživl-li v poslední době znovu zájem na projasnění naší nedávné minulosti a evidence spolupracovníků StB, ať již se za ním skrývá poctivá historická a humanistická snaha, nebo je tento zájem objednán politicky (cui bono?), pak je asi třeba hledat nejvhodnější možnosti zpracování této kapitoly. Není-li již pozdě, bylo by jistě nepoměrně zajímavější a cennější shromáždit v rámci ČCE dostatek kompetentně sbíraných orálních svědectví o církevním životě mezi lety 1948–1989 (orální evangelická identita); ovšem svědectví všech složek – od prostých členů sborů, přes presbytery, manželky farářů až po seniory, členy seniorátních výborů a synodních rad, svědectví zavřených farářů, těch bez souhlasu i těch v taláru. Tato svědectví totiž již za pár let zcela jistě nebudou, zřejmě narozdíl od archivních dokumentů, které již snad nikdo neukradne a neskartuje. Tím bych jen podtrhl, že si (asi stejně jako M. Vašina, byť s menší vášní) myslím, že by církev měla být ke své minulosti a především budoucnosti o něco otevřenější než jiné složky společnosti.

A nakonec k otázce postavení ETF UK v církvi a ve výchově bohosloveckého dorostu, resp. k učitelskému úřadu v ČCE. M. Vašina v rozhovoru naznačuje své obavy o výuku bohosloveckého dorostu a pozastavuje se nad tím, že Petr Pokorný, který se k tzv. osmi tezím hlásí dodnes, „dál učí theologii na naší fakultě“. Pomiňme dikci i význam a povahu tohoto soudu… fakulta však dnes je, chápu-li dobře, předně theologická, pak univerzitní (naštěstí), a proto na rozdíl od církve i snad mnohem svobodnější a otevřenější. Reformace česká i světová odmítla učitelský úřad v církvi (pravomoc episkopátu). Od té doby je po něm znovu a znovu v rámci protestantismu voláno. Nebylo by tedy jistě bezdůvodné, aby si církev v budoucnu vyjasnila své očekávání od ETF UK i své představy o výchově bohosloveckého dorostu.