Kdo by měl a kdo může pečovat o ohrožené děti?

Číslo

Jedním z témat, jimiž se společnost i církev v různých souvislostech zabývá, je otázka náhradní rodinné péče. Po péči rodinného typu místo ústavů volal už od 60. let ve svých odborných pracích dětský psycholog Zdeněk Matějček. Zejména evangelíci jeho důrazy potkávali, protože církev bylo fórum, kde je mohl sdělovat docela otevřeně. Důraz na to, aby děti vyrůstaly v rodinném prostředí, jištěny trvalými vazbami, našel svůj tvar na konci 60. let v SOS vesničkách. Po pádu komunismu byla práce obnovena, mezitím se ovšem cesty péče o ohrožené děti ubíraly dál. Dnes je obvyklé, že ústavní péči v prvních letech či desetiletí života nahrazuje cele péče v náhradní rodině. Přispívá k tomu i tzv. přechodná pěstounská péče. Zejména na ni směřují ve zdejších médiích opakované útoky a je ze strany zastánců ústavní péče podivně očerňována. Zrovna tak čeří vodu nekompetentní debaty, kdo může náhradní rodinnou péči vykonávat. V Protestantu otevíráme na toto téma informativní debatu. O úvodní text jsme požádali Lucii Salačovou, metodičku a odbornou garantku Rozum a Cit, z. :s.

Systém sociálně právní ochrany dětí v České republice získal nový směr především díky novele zákona o sociálně – právní ochraně dětí č. 359/1999 Sb., s platností od 1. ledna 2013. Mnoho změn směřuje ke zkvalitnění péče o ohrožené děti. Mezi takové změny patří například stanovení závazného rámce pro činnost orgánů sociálně právní ochrany dítěte (OSPOD), ale také standardy práce pro všechny organizace, které v sociálně právní ochraně dětí pracují. Zcela jasně také zákon určuje větší podporu pro oblast náhradní rodinné péče, především pro pěstounskou péči, jsou zde stanovena práva a povinnosti pěstounů a nově také vymezuje oblast pěstounské péče na přechodnou dobu.

Základním směrem, kterým se ubírá ochrana

ohrožených dětí, je ochrana a podpora rodin a právo dítěte vyrůstat v rodinném prostředí. Díky přijetí novely a díky lidem, kteří ji převádějí do praxe, dochází pomalu, ale jistě k útlumu počtu dětí v ústavních zařízeních (rozdíly bychom samozřejmě našli v jednotlivých krajích, i v jednotlivých ústavních zařízeních). Bohužel zatím nebyl v České republice přijat zákon, který by zakazoval pobyt dětí v ústavním zařízení do určitého věku, jak je tomu v řadě zemí (na Slovensku – do 6 let, v Polsku – do 10 let, v Chorvatsku, Srbsku a Rumunsku – do 3 let).

Dalo by se říci, že díky novele došlo k „revoluci“, a jak už to bývá, revoluce má své příznivce i odpůrce.

Institut pěstounské péče na přechodnou dobu dává šanci mnoha dětem, které tak nemusí být umístěny do žádného z ústavních zařízení. Jedná se o děti, které se ocitají v tíživé životní situaci, jejich rodiče či další členové rodiny se o ně nemohou, nechtějí nebo neumějí postarat, před umístěním do pěstounské péče na přechodnou dobu by však měl existovat jasný plán, kam by dítě dále mělo odcházet. Maximálně po dobu jednoho roku mohou být ohrožené děti v rodině přechodných pěstounů, poté je pro ně nalezeno trvalé řešení – vrací se zpět do své biologické rodiny nebo přecházejí do dlouhodobé pěstounské rodiny či do rodiny osvojitelské (adoptivní). V rodině pěstounů na přechodnou dobu mají děti šanci zažít výlučnou péči jednoho či dvou dospělých, zažít vztah, díky kterému se mohou uzdravovat ze svých bolestí a traumat, mají šanci vyrůstat v rodině. Když ne ve vlastní, alespoň v rodině náhradní. Všeobecné obavy, často předkládané v médiích, týkající se dětí „baťůžkářů“ – tedy těch, co budou putovat z jedné pěstounské rodiny na přechodnou dobu do druhé, se nepotvrdily. Existují samozřejmě i úskalí, například v počtu dlouhodobých pěstounů, ke kterým by děti z pěstounské péče na přechodnou dobu měly odcházet v situaci, kdy se navzdory původním předpokladům nepodařilo stabilizovat jejich biologickou rodinu. Aktuálně diskutovanou otázkou je možná specializace pěstounů na přechodnou dobu (například na děti starší, zdravotně znevýhodněné, sourozenecké skupiny atd.). Díky této specializaci by více dětí se specifickými potřebami mělo šanci dostat se do rodin pěstounů na přechodnou dobu. Zajímavým úhlem pohledu na oblast pěstounské péče na přechodnou dobu může být sonda do vlastního nitra – pokud by se v naší vlastní rodině něco stalo a my bychom se nemohli postarat o svou blízkou osobu (dítě, partnera, rodiče), chtěli bychom, aby naši blízcí byli umístěni do ústavu nebo do domácího prostředí a péče připraveného a rychle dostupného pečovatele?

A kdo by měl a kdo může pečovat

o ohrožené děti? Mělo by se jednat o člověka zralého, vyrovnaného, citlivého (ale ne přecitlivělého), optimistického, trpělivého a na svou roli dobře připraveného. Člověka, který má děti rád, chce se učit a dozvídat se víc o tom, jak je dětem, které si ve svém životě už řadu trápení zažily, možné pomoci. Člověka, jehož cílem je pomoci dítěti vážit si sebe sama, a to především s ohledem na prostředí, ze kterého dítě přichází, tedy jeho biologickou rodinu. Takový člověk by měl mít dobré vlastní rodinné zázemí, podporu partnera nebo alespoň širší rodiny a dalších blízkých lidí. Měl by umět odpočívat, najít něco, co ho baví a čím se bude dobíjet, až toho na něj bude moc. Měl by vědět, že tohle všechno je ideál a snažit se k tomuto ideálu přiblížit, vědět, že chybovat je lidské a snažit se ze svých chyb poučit, případně se nebát a najít včas pomoc pro sebe, své blízké a pro přijaté dítě.

Každý zájemce o roli náhradního rodiče prochází přípravným kurzem (u zájemců o osvojení a dlouhodobou pěstounskou péči v délce 48 hodin a u zájemců o pěstounskou péči na přechodnou dobu v délce 72 hodin). Úkolem dobře vedeného kurzu je předat zájemci informace o celé oblasti náhradního rodičovství, o typech ohrožených dětí a jejich rodinách, které se o ně z různých důvodů nemohou starat. Kurz ale také umožňuje zjistit, zda se tento pár nebo jednotlivec na takovou životní dráhu hodí (ze všech výše uvedených důvodů), je-li ochoten na sobě pracovat, jak je srovnaný se svou minulostí, kde jsou jeho silné stránky a jaké má potřeby pro svoje další zdokonalování, dokáže-li pracovat jak týmový hráč. Důležitou roli v rozhodování hraje celá rodina zájemce, včetně jeho (či jejich) biologických dětí. I oni by měli být dobře připraveni na změny, které s příchodem nového člena rodiny nastanou, uvědomovat si v rámci svých možností, co to pro ně bude znamenat a s přijetím nového člena rodiny souhlasit.

Různá  další kritéria,

zda zájemce o náhradní rodičovství žije sám či v páru, v domě nebo v bytě, ve městě či na vesnici, jakou má barvu pleti nebo jestli je heterosexuálně či homosexuálně orientovaný, kolik je mu let, jaká je jeho víra, zda prodělal nebo neprodělal vážnou nemoc atd., by měla nabývat na důležitosti až poté, kdy zájemce projde přípravami, psychologickým posouzením, je zařazen do registru náhradních rodičů, především ale ve chvíli, kdy pro konkrétní dítě hledáme konkrétního náhradního rodiče. Pro dítě hledáme stabilní rodinu, vybíráme takovou rodinu, která bude umět přijmout dítě, starat se o něj a „léčit“ jeho prožitá traumata, kam dítě „dobře zapadne“ i vzhledem ke svému věku (protože v rodině už mohou vyrůstat další děti) a vzhledem k rozsahu svých znevýhodnění (zdravotních, psychických, sociálních). Neznamená to automaticky, že náhradní rodič s vlastním znevýhodněním nemůže pečovat o žádné z ohrožených dětí. Důležité je, zda je ochoten si svá znevýhodnění přiznat a zda s nimi umí pracovat. Je na posouzení těch, kdo o párování dítěte a náhradního rodiče rozhodují (tedy všech, kdo se v systému přípravy a posuzování pohybují – pracovníků orgánu sociálně právní ochrany dítěte místních a městských úřadů, krajského úřadu, psychologa a lektorů příprav), aby dobře zvážili možnosti a potenciál náhradních rodičů vzhledem ke konkrétnímu dítěti.

Pokud se poctivě zamyslíme nad svými možnými předsudky, měli bychom si položit otázku: Jde nám skutečně o ohrožené děti, o to, aby co nejvíce takových dětí mohlo vyrůstat v rodině – anebo o to, abychom mohli určovat, co je podle nás ideální rodina?

Informace o stavu péče v jednotlivých zemích.

Rozum a Cit, zapsaný spolek, je nezisková organizace, která dlouhodobě podporuje myšlenku náhradní rodinné péče v České republice. Rozum a Cit podporuje náhradní rodiny od roku 2000 poskytováním služeb, přičemž klade velký důraz na komplexnost. Cílem je vytvářet provázanou strukturu podpory náhradním rodinám a dětem vyrůstajícím v náhradní rodinné péči. Při své činnosti usiluje o znalost konkrétní situace rodiny a hledání vhodné podpory a možností řešení dle skutečných potřeb rodiny a jejích členů.

Doprovázení v rámci náhradní rodinné péče se dále věnují např. Dobrá rodinaNatamaStředisko náhradní rodinné péčeCestou necestouAmalthea (Pardubicko)  a Trialog Brno