Trochu směle a snad ne příliš hanlivě označuji jednoho vzdálenějšího člena naší rodiny mecenášem. Mám jen jeden důvod. Pomáhá mi zarámovat řádky, které čtete. Zakoupil totiž našim čtyřem v Londýně drahé vstupenky k návštěvě královského Buckinghamského paláce. K mecenášství mu dopomohlo, že při ukončení prohlídky paláce nechal použité vstupenky označit a musel je podepsat. Podepsaný může přijít do paláce ještě jednou. Bylo to však jinak. Naše dvě malé a nadšené vnučky nás zkrátka vzaly za ruce, abychom je do Buckinghamského paláce doprovodili. Chtěly si návštěvu zopakovat. Kdo koho vlastně doprovodil? Vyrazili jsme s nadějí, že to dobře dopadne. Vstupenky jsou přeci vstupenky.
Nepodlehněte však pocitu, že s platnými vstupenkami uniknete zástupům, které palác obléhají. Jde přeci o výraz úcty a zvědavosti ke kultu její královské výsosti a celé široké rodiny. Vidím v tom projev sebeprojekce oddaného ctitele ideálu britství a velebnosti impéria, které obepínalo celý svět. Takový obraz v sobě oddaně nosí nejen přemnozí Britové a členové britského Commonwealthu, ale i mnozí další. V jejich srdcích a myslích nás stále všechny obepíná. Jen sledujme jednání o brexitu.
Šťastně jsme pronikli pestrobarevnou hradbou čumilů a dostali se k jedné z přepážek pokladen, za kterou seděl mladý muž asijského původu. Rychle se z předložených vstupenek a našich odpovědí dopracoval k poznatku, že před ním nestojí podepsaný návštěvník. Proč nám neodmítl vystavit nové vstupenky? A proč více pro sebe nežli pro nás zabrblal „No, tohle bych rozhodně dělat neměl“? S tímto slovním doprovodem nám podal nově vytištěné vstupenky. Ještě teď nad tím kroutím hlavou…
A již se mačkáme s rostoucím zástupem návštěvníků a očekáváme odbavení jako na letišti s bezpečnostními rámy a dalšími prohlídkami. Naléhavě na nás všechny doráží hlas, který vysvětluje, co nás ještě potká. Za námi se hromadí další stovky návštěvníků. Projdou procedurami za chvíli po nás. Ejhle, efektivnost jistě i finanční.
A již jen malá chvilka trpělivosti, dokládá hlas nad námi, a dojdeme k očekávanému oblažování tím, co nashromáždili členové královských rodin za mnoho staletí. Opravdu nashromáždili? Zakoupili? No, rozhodně nenakradli… Však nám brzy nato zazní do sluchátek multimediálního průvodce, jak je to velmi pečlivě ošetřeno a uchováno pro blaho nás všech. Ano, tady to máte! Všemožné umělecké skvosty z celého světa pro blaho celého světa. No tak dobře, upřesňuji, chcete-li: Pro blaho těch, kteří to chtějí vidět. Mají na to, přijdou, přijedou, přiletí, připlují a dostaví se. A pak jsou ochotni se onomu téměř bezchybně připravenému blahu podrobit.
A to blaho? No jistě. Troufnul jsem si to takto označit, snad jen v náznaku ironicky. Je asi zcela věcné poznamenat, že v naší blažené části světa všichni opečováváme a schraňujeme, co nashromáždíme, co je „naše“ a co nám podle našeho úsudku za opečovávání stojí.
K tomu ještě poznámku. I povrchnímu návštěvníku neujde, že srdcem sbírky je to, co nashromáždila královna Viktorie. Ona je symbolem „dokonalého rozkvětu“ britského impéria. A její duch živí brexit a hýbe jím. Spějeme, ale ano, spějeme do viktoriánských dob! To je ono.
A ještě dodatek: Umělecké a všelijak atraktivní a blaho vyvolávající objekty jsme „jim“ již posbírali. Ty přece k životu nepotřebují. Co to tedy sbíráme teď? Co to těžíme, kácíme, lovíme, dolujeme, shromažďujeme, kupíme? Ne, přece nekrademe. Máme jasné kontrakty, platíme hotově, ba pomáháme nuzným. My přeci jen těžíme, kácíme, lovíme, shromažďujeme a … Někteří z nás se ale obáváme, že „oni“ začnou tvrdit, že to potřebují.
Ale hlavně aby nechtěli přijet, přiletět, připlout, připlavat…
červenec 2019