„Na oddělení léčebny dlouhodobě nemocných (LDN) Thomayerovy nemocnice v Krči leží devadesátiletá slepá paní Marie Janoušková,“ sděluje mi někdo ze staršovstva evangelického sboru na Jižním Městě. Vydám se za ní přes Kunratický les. Zvoním u dveří oddělení LDN-ky a představím se do mluvítka.
„Co si přejete?“ ptá se ženský hlas.
„Dobrý den. Jsem evangelický farář z Jižního Města. Rád bych navštívil paní Marii Janouškovou, která je na vašem oddělení.“
Sestra otevře a zůstane stát ve dveřích. Pak volá do chodby na vrchní sestru: „Evangelický kněz chce vidět paní Janouškovou.“
Slyším odpověď, která mnou projede jako nůž: „No, to se nejdřív musíme paní Janouškové zeptat, jestli si to přeje.“
Kárám se: Jak si vůbec můžu dovolit staré paní komplikovat vztah k obsluhujícímu personálu?
Po chvíli mně nastalé nemocniční ticho umožňuje slyšet odpověď: „Jé, to budu strašně ráda.“
Ulevilo se mi. A již stojím u postele a paní Janoušková mně důvěrně sděluje, že její sousedka je také evangelička. Při minivelikosti naší církve sdílím potěšení dvou nemohoucích stařen, které se tak nenadále našly.
„Vidíte, já mám vedle sebe oči,“ říká pyšně paní Janoušková. Podívám se na sousedku, která radostně přitakává. Ony dvě se ve své nemohoucnosti nádherně doplňují. Mají společné oči. A mají také společný rozum. Obě jsou k tomu potřebné. No jo, dělba práce, říkám si. S potěšením přitakávám na prosbu, abych za nimi zase přišel.
Za několik měsíců mně sestra hned ve dveřích LDN-ky sděluje dobrou zprávu, že paní Janoušková byla konečně přestěhována do Palatova domova pro zrakově postižené:
„Konečně měli místo. Je tam, kde už dávno měla být.“
Ujišťuji se: „Vedle ní ležela její blízká přítelkyně. To je jistě převezli spolu?“
„Vidíte to nevím.“
Procházím oddělením a s úlevou zjišťuji, že „oči“ nejsou k nalezení.
Vydávám se do Palatova domova na Smíchově. Najdu však jen nevidoucí paní Janouškovou v notně pokleslé náladě: „Ano, poprosily jsme, ale nejde to.“
Ošetřovatelka k tomu dodává: „Ne, nemáme kapacitu na to, abychom u nás umístili vidoucí. Kdepak, zvláštní povolení nedostaneme…“ Tak oni umísťují, říkám si.
Vnímám, že taková odpověď ospravedlňuje neochotu kompetentních osob vzít na sebe riziko a pokusit se být vstřícnější. Jak by mohl u nás někdo mít autoritu, anebo kuráž, či dokonce obojí a dvě dříve narozené bytosti pak mohly mít přívětivější závěr podzimu života?, zoufám si. Stydím se za naše zdravotnictví, za naši lidskou vystydlost a nepřejnost. I za bezzubost svého pastýřského povolání. Nemám autoritu? Nemám kuráž? Mám dost svých starostí?
Je to dnes již jen vzpomínka na zkušenost ze začátku tohoto tisíciletí? A co my dnes po dvou desetiletích? Máme oči i rozum, umístěné v jedné, navíc lidské, humánní a vnímavé hlavě?
A kdo ještě ví, co si druzí nepřejí?
Vzpomínám na opakované slovo vyšetřovatelů StB v dobách normalizace: „Pane Bísek, uvědomujete si, že vedení církve si nepřeje, abyste se angažoval a dokonce stýkal s lidmi jako je Anna Šabatová a Petr Uhl?“ Věděl jsem o rozpolcenosti a rozmanitosti způsobu, jak se mezi kolegy vztahujeme k nepřátelské vrchnosti. Rozpomínal jsem se také na slova synodního seniora Václava Kejře: „Podpisem Charty 77 jste se dostal až tam, kam už si nikdo z členů vašeho sboru nedovolí dojít. Jaký jste to pastýř, když vás vaše stádo nemůže následovat?“ Naslouchal jsem slovu pastýře pastýřů s pocitem viny? Anebo nejistého porozumění? Ale přeci problém nebyl v jednom podpisu, byť právě s ním skončil pro nás s Danielou pocit nevyjasněné rozpolcenosti ze života v totalitě. Cítil jsem, že pokud měl Václav Kejř pravdu, nedokázal jsem za deset let působení svoji sborovou rodinu uvést k potřebě zřetelné angažovanosti. Vytanula mně však také útěšná zkušenost z pozdějšího výsledku výslechů starších sboru Státní bezpečností a následná agresivní návštěva státních církevních tajemníků s masivním vyhrožováním. Naši teleckou faru si na to vyžádali. A přece jsme nezůstali sami.
Dnes vzpomínám a pohlížím na Ježíše s kruhem jeho nejbližších. Přeci jim Ježíš jasně naznačoval, kam jeho cesta spěje a oni s ním. Nechtěli to slyšet. Vůbec si to nepřáli. Domlouvali mu. Cožpak on nevěděl o jejich chatrnosti? Znovu vidím Getsemanskou scénu a ostych, s jakým si chtěl Ježíš vyprosit jejich přímluvnou spolupatřičnost. Zůstal sám. A oni skončili sevřeni strachem. Dokonale ho opustili. Rozumný představitel by se snad tady mohl pozastavit a zvažovat, kdo koho opustil: Syn své blízké? Otec Syna? Přátelé svého milovaného? Anebo již dříve Otcem milovaní právě jeho samého? A co se to pak stalo, že začali nacházet novou cestu?