ukázka z knihy: Jan Hus Příspěvek k národní identitě
Milý pane Keřkovský, dostala jsem Váš dopis i obě čísla Vašeho časopisu. Omlouvám se, že jsem neodpověděla hned, účastnila jsem se volební kampaně a vše ostatní, i korespondenci, jsem odsouvala stranou. Je mi to líto, ale článek pro Vás nenapíšu. Není to prostě v mých fyzických silách. Možná by splnilo stejně tak dobře Váš záměr, kdbybyste z mojí knihy otiskli výňatek, který by mohl čtenáře zajímat. Neberte to prosím jako odmítnutí práce pro časopis malého nákladu, psali jsme pro menší náklady a dělali jsme to rádi, jsem ale teď soustředěná na úplně jiné věci a nadto si myslím, že o Husovi už stejně líp, než jsem psala v knize, nenapíšu. A psát jen proto, že jsem autorkou knihy o něm, se mi jako důvod nezdá dost dobré. Ono napsat krátký článek je daleko těžší než článek velký a na to teď nemám možnost se soustředit, ani fyzickou možnost najít si pro to kousek času. Tak se na mě nezlobte. Srdečně Vás zdravím Vaše Eva Kantůrková
O středověku si novověk vytvořil nespravedlivé a jednostranné názorové klišé, jako by středověk byl – oproti novověku, ale i oproti antice ve všech ohledech jen „temný“. Temný středověk. Ustálená slovní vazba nejen středověku křivdí, ona svazuje zejména naši úvahu o době velikého evropského vzepětí a ovšem i různých zvláštností, které nejenom náš novověk už nezná, ale ani nevyznává. Evropská duchovní kultivovanost nezačíná na jihu až renesancí, v Anglii alžbětinskou dobou a ve Francii encyklopedisty s velkou revolucí – jak se též upevnilo v obecném povědomí; jedním z ryzích základů evropanství je i středověký vzmach křesťanství. Ke špatné pověsti středověku ale nepochybně přispěla instituce inkvizičních soudů a ohňového pronásledování kacířů, spojené s dějinami církve… Církevní inkvizice, zřízená pro boj proti kacířům, se v souhrnu středověkých poměrů chová jako protilehlé (snad) vyvážení, ale hlavně jako cizí prvek ve společnosti, obecně tíhnoucí k samosprávě stavovských sněmů, soudů a i cechovních řemesel; i univerzita byla samosprávným organismem; mocensky shora organizovaná byla jen církev a jen její etika je založena ne na volbě a věrnosti, nýbrž na poslušnosti a kázni zdola nahoru. Ani král tehdy neuhájil víc než své prvenství mezi knížaty a dědičnost moci; ani slavná Maiestas Carolina nikdy nevešla v život pro odpor šlechty; válkou proti Václavovi a pak i husitskou revolucí si šlechta vybojovala na panovníkovi i proti církvi stavovský stát dalekosáhlého samosprávného dosahu, jedním z plnoprávných stavů se stala i města; a Václav sám, aby byla dokumentována volební závislost i královské moci, byl kurfiřty sesazen z trůnu římských králů vůbec ne pro sílu Ruprechtových ambicí, ale protože se o říši nestaral. Kolektivní vůle se tu ustavičně prosazuje proti autokratismu – papež je prvním autokratem ve středověké Evropě! –, a do věku absolutních monarchií, jimž církev svým tíhnutím k principu monarchického absolutismu klestila cestu, je ještě hodně daleko. Bezprávný politicky i soudně je ovšem sedlák a nemajetná chudina měst, mající podle teorie o trojím lidu povinnost na pána pracovat, a ten je za to chrání mečem; není divu, že v lidu pak vzniká nejvíc masových herezí a že lid taky daleko převyšuje v počtu pronásledovaných inkvizicí univerzitní mistry…
Inkviziční soud je v Husově době již zcela pevně zabudovaný nejen do vnitrocírkevního i světského práva, ale i do společenského názoru, zabydlenost inkvizičního povědomí je ve společnosti naprostá; ne každý s inkvizicí souhlasí, všichni se jí bojí, ale o povinnosti trestat kacířství se nepochybuje; působením institucionálně mocenských práv církve se inkvizice ke křesťanství přimyká jako polyp. Inkviziční povědomí prorůstá společnost tak hluboko – a reformní názory jsou od oficiálních v této věci tak nedostatečně diferencované –, že ani reformátoři církve a bojovníci za návrat k evangelismu nevedou přímý spor za zničení inkvizičního soudnictví; Jan Hus se jako první inkviziční praxi vzepře ve jménu jiné etiky, než je slepá kněžská poslušnost vůči nadřízeným, ale i on operuje s kacířstvím jako s daností, jen jinak, protilehle vymezuje, kdo je kacíř. Jan Hus bývá líčen taky jako bojovník proti církvi, ale to je hluboký omyl; ještě uvidíme, že je naopak spjatý s církví, jeho kritika plyne z péče o ni; ne z odboje proti ní, a neboť bojuje v církvi, nese si její stopy; a tak i celé husitské hnutí. Kdo pohoršeně volá, že husiti upalovali jeptišky a vraždili kněze, ať to nemá za argument jen proti nim, ale proti institucionální podobě církve, která takto naučila svět zacházet s těmi, kteří nevyhověli názorem; husitům by se dalo vytknout jen to, že taky utkvěl i v této církevně institucionální anomálii.
Jan Hus ovšem neposlušností vůči nehodným představeným a zřetelně vymezeným právem na svědomí před Bohem uskutečnil obrovský myšlenkový přesmyk z hloubi inkvizičního duchovního teroru. Právem na svědomí, vyvzdorovaným kacířskou smrtí, se už nadechuje k vědomí, jímž dýchá novověk; oproti jeho pragmatismu a nevěreckosti, ale Hus do novověku svým osudem pronáší evangelijní étos. Myšlenky vůbec propojují dějiny víc, než vlastní historické děje a události, myšlenka má rozhodně spíš než událost sílu spojit nás s našimi předky. Myšlenky jsou dechem dějin, jejich energií, vanutím, duchovní proudy se prostupují, a samým tímto svým prolínáním zesměšňují kohokoli, kdo by chtěl označit za „pokrokovou“ a jinou za „reakční“. Lidský duch si vane; ne zrovna vždycky, kam chce, ale podobá se teplu nebo světlu: prostě je. A protože katolická církev, ač v názvu obecná, nebyla celým křesťanstvím, v husitství se proti jejímu institucionalismu a z něj odvozeného inkvizičního práva vytváří největší hereze středověku, hereze nepotlačená a končící schismatem daleko hlubším, než bylo tehdejší trojpapežstvi: končí v nové evangelické církvi. Ale to už je kapitola jiná, to už není kapitola o Husovi; bohužel ale nedopracovanost názoru na kacířství i na inkviziční právo přechází jako náboženská nesnášenlivost i do nových společenství a i v nich se kacíři upalují. Asi jako každý bolák, inkvizice musí v dějinách vyhnít; a bytostný protiinkviziční odpor mohou přinést až doby slabé náboženské víry, osvícenství a liberalismus.