14. 6. 2012 zemřel Jaroslav Šabata (nar. 2. 11. 1927), jeden z politiků, s nimiž si popřevratový establishment nevěděl moc rady, možná také proto, že mu šlo především o demokracii. A protože patřil k oblíbeným žákům Boženy Komárkové, přinášíme místo nekrologu její text z r. 1990. I proto, že v něm odkrývá leckteré ze zápasů následujících dvaceti let.
Došel mně leták s dopisem pana Jana Urbana, zveřejněný Brněnským večerníkem z 11. února 1990. Jeho obsahem jsou hrubé urážky doktora Jaroslava Šabaty, což je nejtrapnější z metod, kterou lze v atmosféře dlouho potlačovaných a náhle vysoko zvednutých emocí domnělého protivníka morálně zdiskreditovat a sebe současně z titulu morální převahy učinit přísným soudcem každého, kdo jeho emocím nevyhovuje. Tato osvědčená metoda, která se uplatňovala s různou intenzitou od vykonstruovaných procesů, rozsudků smrti, a dlouhé řady dalších trestních postihů i v civilním životě, zřejmě přetrvává svým tuhým životem až do dneška i u lidí, kteří vystupují jako demokraté.
Dnešním zavrženíhodným hříchem Jaroslava Šabaty je, že odmítá zahnat celou komunistickou skupinu, dosud působící v městském Národním výboru, do nekontrolovatelné opozice tím, že by se z Národního výboru vyloučila. I zřejmé provizorium této situace, platné jen do blížících se voleb, je pro pana Jana Urbana těžkým proviněním zakukleného komunisty, ochraňujícího svoje soudruhy, protože v roce 68 „vsadil na nesprávnou kartu“ a poučen se hodlá vrátit do ztracených mocenských pozic jinými cestami.
Toto tvrzení, věcně nepodložené, ale morálně těžce diskreditující, je záležitostí vážnější, než by se na první pohled zdálo. Ukazuje totiž, že černobílé vidění z epochy „třídního boje“ bez proměny přežívá i v myslích nově deklarovaných demokratů a že cesta k otevřenosti, toleranci, věcnému myšlení a respektu k odlišnému názoru, jenž nemůže být již předem důvodem k diskvalifikaci jeho nositele, bude patrně delší, než se předpokládalo. Pochybuji, že by Jaroslav Šabata na invektivy proti němu vznesené osobně reagoval.
Proto se ráda ujímám na přání našich společných přátel z okruhu Charty 77 jeho pře už proto, že inkriminovaný i jeho žalobce patří ke stejné generaci, zatím co moje odpovídá generaci jejich rodičů. Z tohoto faktu totiž vyplývá, že moje „disidentství“ začalo už v roce 1939 proměnou Československé republiky v Protektorat Böhmen Mähren, bylo honorováno dvanáctiletým žalářem, a Vítězný únor mne s konečnou platností zbavil možnosti formovat svůj vlastní život podle vlastních plánů. Nadhled takto vnucený je však dobrou platformou k pozorování a chápání právě té generace, která moji tak rychle vystřídala.
Generace dvacátých let se koncem let čtyřicátých stala generací modrých košil. Její starší ročníky zaplavily nově otevřené vysoké školy, ty mladší v roce velikého zlomu byly blízko konce svých gymnazijních let. Národní dění nabývalo v té době podobné rasance jako je dnešní, ovšem jeho předznamenání bylo opačné. I tehdy se formoval v občanském životě ostrý názorový předěl, ale sympatie mladé generace byly většinově na straně programových zářivých zítřků podle sovětského vzoru. Kredit Sovětského svazu byl už od Mnichova mezi mládeží a často i u jejich rodičů tím neotřesitelnější, čím méně o něm bylo známo. Únorové vítězství zjednodušilo rozhodování a mládež bezelstně věřila, že stojí na správné straně.
Jaroslav Šabata je synem jihomoravské dědiny a zemědělských rodičů, hluboce zasazen do rodinné katolické zbožnosti. Ke zděšení rodičů se ve svém brněnském studijním prostředí ještě před maturitou rozhodl pro komunistický ideál sociální spravedlnosti a sloužil mu věrně, i když záhy poznával, že ideál a skutečnost se podivně nekryjí. Modré košile od počátku přikrývaly rozdíly jejich nositelů, ale během dvacetiletí se ideál a realita natolik od sebe vzdálily, že vyústily v naději na obrodu v roce šedesát osm. Národ dal novému vedení novou důvěru a ochotu ke spolupráci na díle obnovy. Teprve když invaze tuto naději definitivně zničila, nastalo nové třídění duchů. Nově zvednutá vlna emigrace sebou neodnášela jenom poražené reformní komunisty, ale proměnila se zvolna v trvalý odliv všech vrstev obyvatel.
Odešli také nejbližší Šabatovi druhové jeho mládí. Jeden z nich, Milan Kundera, našel ve francouzské emigraci světovou literární slávu, druhý, jemuž se slibovala nejvyšší domácí budoucnost politická, Zdeněk Mlynář, zapadl do úplného zapomenutí hned za hranicemi Šumavy. Jaroslav Šabata zůstal ve vlasti. Jeho opravdový boj teprve začal. Odmítl moskevskou kapitulaci a zasazoval se po návratu stranické a vládní reprezentace z Moskvy do Prahy, v centrálním výboru i v parlamentě, za její odvolání. Zůstal sám (s výčitkou, že nepochopil situaci). Následovalo vyloučení ze Strany, z politického života, později i z povolání.
Pan Jan Urban ohodnotil jeho jednání tvrzením, že „vsadil na nesprávnou kartu“. Ale Jaroslav Šabata nebyl hráčem. Byl odpovědným občanem a zůstal jím i po své porážce. S malým kroužkem zbylých druhů byl osamělým běžcem, a při první příležitosti se opět chopil akce. Když se komunistům po dvou letech podařilo postrašený národ existenčním zneškodněním statisíců občanů pacifikovat a svoje vítězství potvrdit volbami, byl opět mezi těmi, kdo letáky upozorňovali na možnost neúčastnit se voleb, jako jediný způsob jak vyslovit svůj nesouhlas. Po této akci, v ovzduší obecného strachu už málo efektivní, v roce 1971 počala nová éra zatýkání. U Šabatů kromě otce došlo i na děti, které letáky pomáhaly rozšiřovat. Byl mezi nimi i neplnoletý nejmladší. Do civilu se otec vrátil i s jinými až v roce 1976. Bylo to na podzim – a počátkem ledna byli čtenáři novin překvapeni článkem „Ztroskotanci a zaprodanci“. Charta 77 vstoupila v život a Jaroslav Šabata byl mezi jejími signatáři. Začaly ovšem další perzekuce. Vlastně se od té doby znova množily, ale byl to už jiný boj.
Nešlo už o zvětralá schémata kapitalismus – socialismus, ale o důstojnost člověka, protestujícího proti totální omnipotenci samozvané diktatury nad lidským životem. Celou Evropou zvolna pronikalo nové duchovní klima, formulované posléze Helsinským dokumentem. Charta 77 neformulovala politické postuláty. Ty se mlčky krystalizovaly z roviny elementárně morální: nežít ve lži. Nešlo přednostně o instituce, ale o duchovní polohu každého jednotlivce.
Jaroslav Šabata se naposled vrátil z vězení začátkem osmdesátých let. Jeho poslední zatčení se událo v Krkonoších v rámci tajné schůzky s polskými přáteli. Absurdní obžaloba zněla „napadení úředního činitele“. Při prvním radostném společném sejití hleděl do budoucnosti s optimismem, jehož se nikdy nevzdával. Jeho přátelé mu naslouchali s nedůvěrou. A přece bylo v jeho optimismu více reálné naděje, než se zdálo skeptikům.
Jaroslav Šabata nejtěžší léta svého lidského pokoření neprožil hromaděním trpkosti vůči těm, kteří mu celých posledních dvacet let činili život obtížným vytrvalou, nikdy nekončící ostrahou příslušníků StB. Tato těžká léta byla i revizí nejen dřívějších politických, ale i duchovních pozic. Aniž vyloučil ze svého gymnazijního spektra Marxe a jeho vidinu nového člověka, otevřeného proti včerejšímu k solidaritě s bližním, proměnil jeho argument třídního boje objevnou zvěstí evangelia. Předsokratikové mají sice pravdu tvrzením, že člověk je mírou všech věcí. Ale tímto člověkem je Ten, který se zove Kristus. Nečiní pro spásu světa oběti z druhých, ale vykupuje je k plnosti lidství vlastní obětí. Tento podtext mu pomáhal v nelehké každodennosti pod bdělým okem povinných strážců nad jeho soukromím, ale i k tomu, aby uviděl současné dění z jiné perspektivy. Evropa osudově rozdělená ostnatými dráty se v jeho dalším politickém programu proměňuje v obraz kontinentu, v němž hranice jsou jenom správní kontrolou bezpřekážkového styku lidí mezi sebou, aby si mezi sebou svobodně vyměňovali svoje hmotné i duchovní statky, proměnili strach v důvěru a zabezpečili pokojné soužití vzájemnou tolerancí, respektem a benevolencí. Formuluje tuto vidinu v programových článcích několik let před tím, nežli se stává oficiálním heslem politiků výraz „jediné Evropy od Atlantiku po Ural“, nebo ten poslední o „společném evropském domě“.
Avšak kromě těchto širokých programových perspektiv, o nichž diskutuje a přednáší mezi intelektuály, má jeho život ještě jednu atitudu: jako profesionální a citlivý psycholog je oporou řady mladých lidí, zaskočených nepřízní osudu nebo cynickým sadismem policejních orgánů až k vratkému předělu mezi duševním zdravím a jeho ztrátou. Je vždycky k dispozici těm nejpotřebnějším, kteří potřebují jeho přátelské a povzbuzující slovo, i když je zavalen povinnostmi tzv. „vyššího zájmu“. Znám při nejmenším jednoho z nich, který byl uvězněn zvůlí policie už jako bezbranný sedmnáctiletý učeň. Léta se potácel mezi zdravím, ústavní péčí a novým vězněním. Nakonec, nikoli bez pomoci svého zkušeného a laskavého přítele, se stal vyrovnaným mužem zdravé logiky i odvahy, a jeho hlas je častým doprovodem současných rozhlasových relací.
Dlouhou zkušeností a znalostí lidí odložil doktor Šabata už dávno černobílé vidění svých svazáckých let. Stal se též rozvážným politikem nesnadné přítomnosti. Ví, že vnější převrat neznamená přeměnu lidského nitra a že oklešťovat kus národního těla od těch černých, s nimiž se spravedliví špinit nebudou, neznamená navracet zemi k plnému životu, ale připravovat nové ultimativní a nenávistné konflikty.
„Lidé typu Šabatova,“ které pan Urban nemá rád, jsou právě ti, kteří tolerancí a rozvahou zabraňují většímu zlu. Svobodné občanské volby jsou blízko. Výměna starých za nové funkcionáře se v nich provede podle zákona, a podle morální a věcné moudrosti voličů.
Celý text dopisu pana Urbana vyvolává dostatek obav. Tyto obavy jsou znásobeny závěrečným prohlášením Československé federace transnacionální radikální strany, že se plně staví za jeho stanovisko. Co je známo této neznámé pražské skupině o brněnských poměrech? Komu je známa osobnost Jaroslava Šabaty jinak, než o něm referuje pan Jan Urban? Nejsou svým věkem a nedostatečnou informovaností novým vydáním mentality modrých košil? Jde jim o ozdravující demokracii, nebo o nové křížové tažení proti „temným silám“, jimiž jsou vždycky ti druzí?
Lidé typu skutečného Jaroslava Šabaty jsou biblickou solí země, a tím i naší důstojné budoucnosti.
10. března 1990. Publikováno v O svobodu svědomí, EMAN Heršpice 1998, str. 128